ALOIS JIRÁSEK
Slyšel jsem slovo stvoření:
vyhaslá slunce vzplaňte,
a mrtví ze svých sklepení
zas do života vstaňte!
Vtělte se stíny pověstí
i bohové i reci,
ožijte stará náměstí
i zástupy i věci!
Var krve prudce kypivé,
tep srdcí, jak se chvěla,
a vzpětí síly hrozivé
prošlehni žitím těla!
Viděl jsem mladý Vyšehrad
strměti na skalisku
a bílou kněžkou pozvedat
obětní bohům misku.
A slávu vlasti blízko hvězd
jsem viděl v rozkvetení
a cesty, jimiž chodí lest
a lidu ponížení.
Třpyt švihajících ocelí
mi zraky oslňuje,
bouř vítězného veselí
mi srdce rozpaluje.
54
Velicí, kteří trpěli,
se tyčí ke zbožnění,
příčiny vidím, účely
a zápasy i snění.
Však vždy to byla jen má zem,
duch její, krev a víra,
ne větry, které lhostejnem
zavanou z širošira.
Jde proudný život, mluví čin,
epochy, doby, věky,
by rozuměl jim dnešku syn,
synáček dnešku měkký.
Co míjí cifra vědcova,
to básník zažeh v světlo,
to’s, Mistře, řekl do slova,
by živilo i hnětlo.
Tisíce duší ožilo
z Tvých nesmrtelných zvěstí,
národu národ vrátilo
Tvé umění. – Ó, štěstí!
11. / VIII. 1911.
55