Sbor z antické tragédie.

Jaroslav Vrchlický

Sbor z antické tragédie.
Před trochu radosti jak velké hory žalu nám nakupili bohové! Dřív nutno čelem tvrdou probít skálu, zrýt ňadro země kovové. Pot v skráni, mozol v dlani, nohy samé trny, na duši strachu stín a viny skvrny a v posled z všeho zisk tak malý, nepatrný – tiš popelnice bronzové. A udýchaný horečně když člověk spatří cíl, mdlý, schvácen, bez všech sil tu vidí konečně, jak málo to, proč žil, jak mnoho to, co snil, z jak málo zdrojů pil, jak málo šťastný byl, jak pro málo se mnoho bil a nevděčně. 42 A radost, naposled již v ruce svojí drží, hrst vřesu suchého jest z podzimkových lad, květ pampelišky urván nad věčnosti strží, kam bledým odleskem hvězd věčných promyk pad. Však dnes už není mlád ten athlet, který vyšel před lety v boj dlouhý, dnes větru stačí dech, a vřes a pampeliška, jeho sny a touhy se rozdrobí a rozletí v dál, v spěch a chmýří jen mu zbude na prstech a v oku slza jen a sen, jak všecko, oč se s živly bil, jen vlastní jeho přelud byl. Ó málo radosti! Ó velké hory žalu! Ó touhy olbřímí! Ó malá sílo svalů! Dnes krátké příměří a zítra znova zas bít o Nutnosti skálu, rvát s vlastními se stíny v zášeří, dbát na ránu, jež udeříudeří, i na tu, kterou dává pěst, za fantom – jenž jest sláva, za slovo – jež zní čest, za cetku – pojem práva, 43 za klam – jímž láska jest, za naděj – světlo hvězd... Ó nekonečný trest! Ó málo radosti! Ó velké hory žalu! Ó spráhlé koleje všech bludných lidských cest! 44