XI. Kohout.

Jaroslav Vrchlický

XI.
Kohout.

Jak viděl bych to. Kohout zakokrhal a Petr vyšel ven a hořce plakal, ten ostrý zvuk mu divně srdce trhal a z venčí šer jej od ohně pryč lákal. Ach, nezřít vinu, nezřít hanbu svoji! Proč vinník vždy se v místo skutku dívá? Co prchaje tam chce v myšlének boji? Jest jinde – daleko – leč kohout zpívá. Tak do srdcí nám položil’s, ó Pane, divného ptáka, hlas našeho nitra, nás lepší vždy, ať stane se, co stane, on hlasně pěje jak polnice jitra. A dobře tobě rozumímerozumíme, Petře. Pryč! – Daleko! – Leč kohout stále zpívá, až ruka mdlá horoucí slzu setře... však v tom juž Bůh se v naše srdce dívá. 132