IV. Pokušení.

IV.
Pokušení.
Ó samoto, ty velkých duchů kojná, jen silným ty své odhaluješ prsy! Z nichž prýští mana ukojení hojná, jak vůně vane planých růží trsy! Ó samoto, ty bohyně a paní, jež vyvolencům klesáš v náruč ráda, když v odříkání se v tvé lůno sklání zrak žíznivý, jenž v nekonečnu bádá! I On šel k tobě, jak by v tobě tušil, že nad tebou kdys v tvůrčí dumě stanul duch jeho Otce, nežli hmotu zkrušil, zkad první záblesk světla do tmy skanul. Neb sám být, vše je; býti sám, je tvořit, sám být, je začátek; sám být, je asyl, sám být, je poznati a vzplát, se kořit, a teplo cítit, vše kde život zmrazil. 118 Co v tisíceré atomy se tříští ve styku s lidmi, světem, společností, zde velikým se vodopádem prýští, jenž na svých vlnách všecky hvězdy hostí. Ó samoto, ty druhá Božství tváři, dřív tebou opojit se nutno, k prvé, jež ruchem, pohybem a žitím září a při tom pouze tyje z naší krve, Nežnež skloní se, kdo myslí, chce a touží! I On to cítil a tak v skalin tesy se uchýlil, zřel den, jak v noc se dloužídlouží, a viděl hvězdná stáda nad nebesy! A četl jejich věčné palimpsesty, jak malý člověk proti kosmu taji! A mystické ty slyšel svaté zvěsty, jež pouze v půlnocích se ozývají! On pochopil a obsáhnul tu žití, jež v keři mízou od kořene stoupá, on cítil radost, kterou skála cítí, když stříbrem holou skráň jí měsíc koupá! 119 On zachytil ty všecky plaché zvuky, jež v noci hyena lká, výr a sýček, on stínů postih nedozírné pluky, jež zaháněly v dál sen jeho víček; Onon na života velkou sáhnul tepnu, žil v samotě, jak druhdy žil Jan Křtitel, a neptal se: „Když dlaň k modlitbě sepnu, proč objeví se vždycky – Pokušitel?“ A objevil se velký anděl tmavý, škleb věčný na rtech, s kterým se juž zrodil, s tou blesknou jizvou kolem krásné hlavy, jak Michael jej kdysi v bezdno hodil. A stál tu velký, jako vítězící a ptal se klidně: „Nač tu všeho třeba? Bůh jsi-li, prosím, rychle při měsíci ty z kamení zde nadělej mi chleba!“ – Řek’ velké slovo. – Kristus váhal chvíli... Řek’ nejtěžší, jež dosavad nás tíží, řek’ záhadu, jíž dospět lze jen k cíli, již rozluštiti nedáno – ni kříži! 120 Ó chleba, chleba! Satan dobře ví to, kde slabá vždy je stránka Adamova! Co bojů, zápasů a snahy skryto je v slově tom, jež neobsáhnou slova! Ó chleba, chleba! Po zápasech věků vždy živé heslo a vždy věčně nové, tím nejbližší jest každý ku člověku, toť sup, jenž Prometheu ňadra klove! Ó chleba, chleba! Slovem, citem, touhou, jej chceme, Kriste, perem, štětcem, dlátem a cestou jak ty trnitou a dlouhou – zda neťal’s v jádro tenkrát – sofismatem? „Ne pouze chlebem,“ řek jsijsi, „člověk žije, spíš hvězd mu v jeho bídnou dráhu třeba!“ A proto, Kriste, hyne poesie, neb lidstvo chce jen chleba, chleba, chleba! Moh Satan další uspořit si zkoušky, moh z plna hrdla zasmát se v té chvíli, ni jeden závoj nespad z Saiské roušky, o chleba lidstvo – kvílí, kvílí, kvílí! 121