IV.
Pokušení.
Ó samoto, ty velkých duchů kojná,
jen silným ty své odhaluješ prsy!
Z nichž prýští mana ukojení hojná,
jak vůně vane planých růží trsy!
Ó samoto, ty bohyně a paní,
jež vyvolencům klesáš v náruč ráda,
když v odříkání se v tvé lůno sklání
zrak žíznivý, jenž v nekonečnu bádá!
I On šel k tobě, jak by v tobě tušil,
že nad tebou kdys v tvůrčí dumě stanul
duch jeho Otce, nežli hmotu zkrušil,
zkad první záblesk světla do tmy skanul.
Neb sám být, vše je; býti sám, je tvořit,
sám být, je začátek; sám být, je asyl,
sám být, je poznati a vzplát, se kořit,
a teplo cítit, vše kde život zmrazil.
118
Co v tisíceré atomy se tříští
ve styku s lidmi, světem, společností,
zde velikým se vodopádem prýští,
jenž na svých vlnách všecky hvězdy hostí.
Ó samoto, ty druhá Božství tváři,
dřív tebou opojit se nutno, k prvé,
jež ruchem, pohybem a žitím září
a při tom pouze tyje z naší krve,
Nežnež skloní se, kdo myslí, chce a touží!
I On to cítil a tak v skalin tesy
se uchýlil, zřel den, jak v noc se dloužídlouží,
a viděl hvězdná stáda nad nebesy!
A četl jejich věčné palimpsesty,
jak malý člověk proti kosmu taji!
A mystické ty slyšel svaté zvěsty,
jež pouze v půlnocích se ozývají!
On pochopil a obsáhnul tu žití,
jež v keři mízou od kořene stoupá,
on cítil radost, kterou skála cítí,
když stříbrem holou skráň jí měsíc koupá!
119
On zachytil ty všecky plaché zvuky,
jež v noci hyena lká, výr a sýček,
on stínů postih nedozírné pluky,
jež zaháněly v dál sen jeho víček;
Onon na života velkou sáhnul tepnu,
žil v samotě, jak druhdy žil Jan Křtitel,
a neptal se: „Když dlaň k modlitbě sepnu,
proč objeví se vždycky – Pokušitel?“
A objevil se velký anděl tmavý,
škleb věčný na rtech, s kterým se juž zrodil,
s tou blesknou jizvou kolem krásné hlavy,
jak Michael jej kdysi v bezdno hodil.
A stál tu velký, jako vítězící
a ptal se klidně: „Nač tu všeho třeba?
Bůh jsi-li, prosím, rychle při měsíci
ty z kamení zde nadělej mi chleba!“ –
Řek’ velké slovo. – Kristus váhal chvíli...
Řek’ nejtěžší, jež dosavad nás tíží,
řek’ záhadu, jíž dospět lze jen k cíli,
již rozluštiti nedáno – ni kříži!
120
Ó chleba, chleba! Satan dobře ví to,
kde slabá vždy je stránka Adamova!
Co bojů, zápasů a snahy skryto
je v slově tom, jež neobsáhnou slova!
Ó chleba, chleba! Po zápasech věků
vždy živé heslo a vždy věčně nové,
tím nejbližší jest každý ku člověku,
toť sup, jenž Prometheu ňadra klove!
Ó chleba, chleba! Slovem, citem, touhou,
jej chceme, Kriste, perem, štětcem, dlátem
a cestou jak ty trnitou a dlouhou –
zda neťal’s v jádro tenkrát – sofismatem?
„Ne pouze chlebem,“ řek jsijsi, „člověk žije,
spíš hvězd mu v jeho bídnou dráhu třeba!“
A proto, Kriste, hyne poesie,
neb lidstvo chce jen chleba, chleba, chleba!
Moh Satan další uspořit si zkoušky,
moh z plna hrdla zasmát se v té chvíli,
ni jeden závoj nespad z Saiské roušky,
o chleba lidstvo – kvílí, kvílí, kvílí!
121