Zimní noc.

Jaroslav Vrchlický

Zimní noc.
Je tmavá, chmurná, jak by všecko skryla, a všecko ve svém lůně utlumila i děcka kvil, jež zbudilo se ze sna, i trestance vzlyk, jemuž pouta těsná, i nevěstky smích, tvrdý peníz v tichu když cinkne při odchodu v misku hříchu, škleb lakomce, jenž spočet vše a zvážil, vzlet básníka, jenž v chvilce všecko zažil, co leta toužil... Mlčí a jak zrada na všecko rubáš sněhu padá, padá, padá. Jak olovo na střechy domů lehá, kde vzdychá starost a kde dýchá něha, kde milenci se tisknou v štěstí k sobě, kde v hadrech žebráci spí jako v hrobě, smrt po nichž hází mrazem jako smyčkou. Je tichá a je těžká; větrničkou jen vítr třese, letí, kamsi lehne, pták hýkne v letu, kočka v průjezd vběhne, sen tupý spíná víčka stará, mladá a na vše rubáš sněhu padá, padá, padá. 41