Zimní noc.
Je tmavá, chmurná, jak by všecko skryla,
a všecko ve svém lůně utlumila
i děcka kvil, jež zbudilo se ze sna,
i trestance vzlyk, jemuž pouta těsná,
i nevěstky smích, tvrdý peníz v tichu
když cinkne při odchodu v misku hříchu,
škleb lakomce, jenž spočet vše a zvážil,
vzlet básníka, jenž v chvilce všecko zažil,
co leta toužil... Mlčí a jak zrada
na všecko rubáš sněhu padá, padá, padá.
Jak olovo na střechy domů lehá,
kde vzdychá starost a kde dýchá něha,
kde milenci se tisknou v štěstí k sobě,
kde v hadrech žebráci spí jako v hrobě,
smrt po nichž hází mrazem jako smyčkou.
Je tichá a je těžká; větrničkou
jen vítr třese, letí, kamsi lehne,
pták hýkne v letu, kočka v průjezd vběhne,
sen tupý spíná víčka stará, mladá
a na vše rubáš sněhu padá, padá, padá.
41