VII. Vůně.

Jaroslav Vrchlický

VII.
Vůně.

U Šimona byl Ježíš na hostině. Zněl cymbálů a cither povyk plesný, všem bylo dobře při datlích a víně a ženám byl šat úzký, skoro těsný. V tom vešla prostovlasá Magdalena a vasu nardy zmáčkla v svojí dlani a vůni rajskou, vzácnou, beze jmena tu, hodnou ňader jen a luzných skrání, Tutu rozlila na poprášené nohy a svými roztřela ji kadeřemi na nohy Krista; zdiven trnul mnohý a Jidáš promluvil tu ústy všemi. 125 „– To škoda věru vzácné této masti, sto drachem stojí nejmíň a zde kane bez účelu a cíle, bez účasti má vyvětrat? To rouhání jest, Pane!“ – Však Ježíš slova neřek, v jeho tváři tam plálo kouzlo oné ženské vůně, jež dána nezištně nad hvězdy září a po níž každé srdce k smrti stůně. 126