IX. Kázání na hoře.

Jaroslav Vrchlický

IX.
Kázání na hoře.

I seděli u jeho noh a zraky na ústech viseli mu v udivení; v té chvíli nezřels vzduchem lítat ptáky, strom jako keř v svém ztichnul šelestění. I seděly jich řady, řady, řady... všech vrstev, odstínů, tříd pohromadě, kmet bradatý a žena a hoch mladý a dítě malé ručky tisknouc k bradě. A seděli a naslouchali němí, jak zvolna splývalo mu s retů sladce, kdo blahoslaven touto poutí zemí, jak dospět k tomu snadno lze i hladce. A naplnili takto slouchajíce, kol celou horu i svah druhé za ní. Kdo ducha okem zřel, jich viděl více, páž k páži kterak tiskli a skráň k skráni. 129 Až ku obzoru jejich řady lnuly a na něm tvary mračen proměnlivé zas byly řady nové, jak se hnuly, zřels hlavy, šíje, slouchat v póse snivé. To byly duchů řady! Z hlubin věků se sletly sem a naslouchaly spolu; ty opustily Acherontskou řeku, ty přišly z Gehenny, ty ze Šeolu. A Zoroaster pravil k Sokratovi: „Víc ani líp juž lidstvu neřekne se!“ A Buddha pravil: „Zákon můj tu nový všech láskou prozářen se z rumů vznese!“ On domluvil a blaženstvím se chvěly kol vlny, mraky, lány, keř i kámen, rtů neviděných miliony řekly v propasti vzduchu: „Amen! Amen!! Amen!!!“ 130