Setkání.

Setkání.
Ó neříkej, že krutý osud lidský, když pro vždy srdce milujících dělí! Věř spíš, co pravda, že se najde vždycky, v čem láskou city nesmrtelné vřely. Věř, nemůžem-li v této pídi času se obejmout a v jeden akkord splynout, my jednou setkáme se v svorném jasu všech smyslů; žít lze v přírodě, ne zhynout. My umřem třeba v hořké resignaci, od sebe míle budem pochováni, však věř, vše pevně v cíl svůj vždy se vrací, jak v kolébce vře v hrobu jedno zrání. A přijde noc ta mystická a tichá, kdy všecko bude dýchat sladkým bolem, kdy v sadě lilje zkvete, zahrad pýcha, hned světloška tu bude bloudit polem. 10 A jako slza horoucí a zlatá do ňader květu zářícího skane, a bude jásotem, co byla ztráta, bol vyhrání se v štěstí svrchované. Spát bude křemen, pohozený v strouze, v tom kolo zdrtí jej a jiskra šlehne a v jeden oheň vzplanou v staré touze dvě duše hmoty, v něž zas život vběhne. Vše zde je taj, co tvojí letí hlavou, vše zde je taj i myšlenka i slovo; kdys metamorfos projdouc řadu hravou ty slétneš rým na pero básníkovo! A najdeme se! Na mžik, skeptik řekne. Však v mžiku splynutí tom kterak šťastní. Ó nech nás žíti v té pohádce pěkné, neb vyvrať dřív, že celý svět je básní! 11