Sestina letního večera.
Den, zlatý fenix, v svém se tavil ohni,
na východě jen kupila se mračna,
jichž černá brva kryla v sobě blesky;
dech parný sálal z dlažby, zdí, střech, domů
a vůně táhla z uzavřených zahrad,
v níž jasmínu a fial mřela duše.
Jak město v žáru slunce, moje duše
jak mroucí den se ona taví v ohni
a z citů temných uzavřených zahrad,
nad nimiž dumy, trudu tmí se mračna,
se touha ozývá zpět domů! domů!
Fosforné rhytmů mozkem spějí blesky.
A jak mrou v oknech slední slunce blesky,
tak zastkvívá se unavená duše
reflexem minulosti! Z bájných dómů,
jež týčily své báně v jitra ohni,
tříšť zbyla trosek, jimiž táhnou mračna,
v nichž tmí se kostry stromů starých zahrad.
16
Ach! Státi dlouho u vrat starých zadradzahrad!
Zřít v slzách fontany mřít slunce blesky,
spět zřídlem labutě a nebem mračna,
a měsíc potom, jenž jak bludná duše
se zvedá v mystickém a bílém ohni
nad okapy a štíty starých domů!
Jak dítě zbloudilé, jež touží domů,
tu vůni cítit, plíseň a dech zahrad,
v běl vstoupit liljí, v pivoněk spát ohni,
a chytat všecky prchavé ty blesky,
kterými chví se velká Noci duše,
žít v okamžiku, strhat nudy mračna,
Óó krásný sen to byl by! Ale mračna
se kladou níž nad strmé střechy domů,
před bouří chví se jako ptáče duše,
van horký táhne alejemi zahrad,
přes fontan šlehly první ostré blesky,
svět v žlutém tonetone, fialovém ohni.
Ó vzpláti v ohni – Darmo úpí duše.
Ó s bohem blesky, dechy vonných zahrad,
jdu bez úkoje domů, v srdci mračna!
17