Pták v hnízdě.
My vešli v les, jenž celý hořel zlatem
dne srpnového v mechu, větvích, trávě;
šli zvolna jsme a vše nám bylo divem:
ty velké květy bílých svlačců v proutí,
ty plápolavé, rudé květy vrbic
u potoka a odkvetlých brad kozích
průhledné hvězdy z hedvábného pýří.
My trhali jsme černé ostružiny
a maliny tak rovny ústům Lásky,
my vyplašili velkou žábu z trávy,
jež udivena civěla nám v tváře,
pak náhle prudkým skokem tryskla v šero,
v spleť hustých větví lisek, malin, hlohu.
Tak bylo jasno, tak nám volno v duši,
svět patřil nám, neb patřila nám Láska.
Tu náhle pokřik – nazved kdosi haluz
dost nízko u země – my přikročili:
Zde v hnízdě seděl pták, byl šedé barvy
jak popel, křídla temně kropenatá,
na očích těžkou měl a bílou blánu,
jak kdyby slepý bylbyl, a nám se zdálo,
29
že křečovitě škube touto blanou,
jak chtěl by víčka očí nazvednouti
s vším úsilím a nemohl to přeci.
V tom křídly svými začal třást a tlouci,
jak v divé úzkosti se vzhůru zvedl
a klesl zpátky zas a žlutý zobák
a pod zobákem podbradek vzplál krví
jak rudým řeřábem. My stáli v žasu.
Pták jistě cítil naši přítomnost,
ač neviděl nás, vzlétnouti chtěl výše,
snad odtud, ale nemoh, cosi k hnízdu
jej tisklo závažím, jen sebou zmítal
a trhal klapkami svých slepých očí
a svíjel se a tloukl perutěmi.
Náš úžas rostl v děs, ten volný cit,
s nímž vstoupili jsme do hlubiny lesa,
prch najednou nám z polekaných duší.
Náš osud vstoupil před nás v tomto ptáku,
ba nebyl pták to víc, to my jsme byli,
ta snaha vzhůru k svobodě a světlu
a závaží zas, které v prach nás tahá,
ta nejistota a ta úzkost divá,
jež přibíjí nás k hmotě, tak že víme,
že nelze dál, nechť stokrát bychom chtěli.
I zahalil se náhle nám den zlatý,
a z duší prchl volnosti cit, smutek
30
v ně hluboký pad, jenž tam zbývá pro vždy,
kde proti vůli zlá moc vyšší vstává,
jíž propadává bez soucitu život,
den po dni bezútěšný, smutný, sirý,
jak vlhka kapky po žalářních stěnách,
jak slzy v duši plnou marné Lásky!
Ach, ten pták v hnízdě! Já jej vidím stále!
31