VI.
Teiresias k chlapci jej vedoucímu.
Tak, dej mi ruku!
Veď mne, jak zvyk můj
na pobřeží
starého moře.
Slyším vlny z dálky,
jak hučí, o skály se lámou,
slyším ptáka, v keři
jak šustí křídlem,
vím, že nad sněhem zkvetlé myrty
zas kolébá se motýl,
a v tymianu
že bzučí včela.
Ale divno!
Dnes tvé kroky
neslyším, hochu.
58
Což poslední snad smysl
mi vzali Nesmrtelní,
mne chtějíce tak připravovat
na děsnější noc hlubší,
než ta jest, v které žiji?
I ruka tvá jest jiná!
Jest jaksi měkčí,
jak sahal bych v podzimní mlhu,
jak chytal bych stíny.
Stůj! – Nyní jdi dále.
Jdeš? – Neslyším...
Proč nemluvíš?...
Kýs divný van
tak chladný a ostrý
se chvěje kol mých skrání –
Jdeš? – Neslyším tě opět!
Stůj! – Chci ohmatat tvou hlavu,
tvé tělo!
Nic... mlha... stínystíny, a přec dál mne vedeš...
Ó tucho! –
Ó veď mne tedy dále,
v mhu, stíny, mlha, stín sám, znám tě –
Tys Hermes!
59
Co, – mlčíš?
A jsi-li ty Hermes,
pak nejsem živý,
jsem duch jen,
stín na zdi,
přelud...
Buďsi! Dej mi tu ruku z mlhy,
tu ruku vlhkou, měkkou, plnou stínůstínů,
a pojďme!
60