II.
Modly.
Na rozkaz Herodův když s vraždou dětí
se počalo, ved Josef, tesař chudý
za uzdu osla svého písku změtí
a zkoušel všady dlouhé cesty trudy.
Ač andělové z cesty odklízeli
před božským děckem bodláčí i kámen,
ač meči hady, zmije zaháněli
a křídly clonili mu slunce plamen;
Ačač sfingy tuhá ňadra vyzývavá
na podušku pro matky hlavu změkla
a šakalů se smečka litá, dravá
mdlé aureoly s čela děcka lekla;
Ačač palmy vějířemi bohatými
chlad střely, ve korunách zlaté plody,
ač cedry na oasách ztemnělými
pod holí Josefovou tryskly vody:
112
Přec byla utečencům cesta tuhá
a dlouhé noci pod hvězdami v tíši,
kde mléčná dráha jako bílá stuha
se v mlh ztrácela nedozírné výši.
I přišli jednou v podivný háj ztmělý,
kde na podstavcích černých, basaltových
řad idolů čnít ku měsíci zřeli,
těl tvarů neznámých jim, zcela nových.
Na lidském těle psí a kozlí hlavy
a hrdla ibisů a šíje tuří,
v bizarní alej tísnily se davy.
Jak ty se šklebí a jak ty se chmuří!
Děs poutníky jal. Chtěli rychle zpátky,
svou berlu Josef jak v obranu natáh
a osel nesa břímě svaté matky
i děcko spící, couvnout chtěl mu v patách.
Však dítě ze sna usmálo se sladce
a k modlám ručku vzpjalo a zas na zem,
pak pevněj stulilo se k prsu matce –
a idoly s podstavců spadly rázem.
113
Co prošlo věků! Symbol nesplnil se.
Tys, KristeKriste, trpěl, mřel a vstoupal k nebi;
vzdech lidstva za Tebou dál rozvlnil se...
Na podstavcích dál idoly se šklebí;
Zlazla, falše, bludu, přetvářky a viny!
Nás, pozdní chodce, ohrožují stejně,
nám v cestu vrhají své černé stíny,
se kupí v šiky, stahují se v hejně.
Či máme číst v tom? „– Proto jenom zuří,
že vidí duši vaši k dobru chladnou.
Ó buďte jak já a ty šíje tuří
jak přede mnou v ráz málomocné spadnou!“
114