Ballada o šípu.
V hlubokých hvozdech Winchestru
zní rohů veselý ples.
Volavčí péro na přílbě
král Vilém na hon jel dnes.
Habry a modříny jásot zněl:
„Žij dlouhá léta král!“
Před zámkem loveckým Henry princ
s dvořanů družinou stál.
A chrta svého pohladiv
se rozhled’ po lese.
„Věděl bych rád, kdo nejlepší z vás
mně kořist přinese!“
A s šňůry pustiv sokola
tré šípů každému dal,
každému ruku důvěrně stisk’
a hojnou kořist přál.
V hlubokých úvalech Winchestru
zní rohů veselý ples.
Havrani mláďatům vypráví:
„Naposled král honil dnes!“
30
V náručí stověkých modřínů
matný svit večera plál,
po lovu před zámkem Henry princ
s dvořanů družinou stál.
Ve skalách z daleka jak z říše vil
zněl mnohý lovecký roh,
u nohou prince pobitá zvěř,
kanců a tetřevů stoh.
Každý tu chlubil se kořistí,
honu král každý být chtěl,
princ Henry mlčky stál zasmušen,
divý žár v očích mu vřel.
Tu z řady milordů, když jejich spor
v divokou vřavu vzrost’,
pan Gloster divoce zahřímal:
„Nejdražší já zlovil skvost!
Co kanec, liška, tetřev a laň?
já, trůnu věrná vždy stráž,
zlovil jsem nejdražší pro tebe zvěř,
to péro volavčí znáš?
Tré šípů dal jsi mně v odchodu,
dva darmo jsem z tětivy slal.
Ďábel ví, proč se mi na třetí
do cesty namanul král!
31
Dobře víš, špatným jest lovcem ten,
kdo s šípem opouští hon,
čest domu svého jsem zachoval,
pro tebe – ulovil trón!“
A lordů tlum a lovců sbor
zajásal: „Žij Henry král!“
Ten ale posud stál zasmušen,
až s šklebným úsměvem prál:
„Měj dík za vzácnou kořist svou;
tvůj podařil se vtip.
Chci rovněž dobrým střelcem slout,
mně též zbyl – pro tebe šíp.“
32