Nové básně epické (1881)

Jaroslav Vrchlický

NOVÉ BÁSNĚ EPICKÉ
NOVÉ ROMANCE A BALLADY
Lilita.
Alkestis.
Leda.
Trut.
Hakon.
Valkyra.
Pomsta.
Ballada o šípu.
Vlas královny Elsy.
Peire Vidal.
Romance.
Ballada o nosu.
Slza Twardowského.
Ballada ze vsi.
Nekřtěňátko.
Ginevra.
Dvě slzy.
Talmudská parabola.
TŘI POHÁDKY
Pohádka o Merlínu.
Pohádka o zlatém klíči.
Pomsta gnomů.
I.
II.
III.
IV.
V.
VI.
VII.
VIII.
IX.
X.
XI.
XII.
XIII.
XIV.
XV.
XVI.
XVII.
XVIII.
XIX.
XX.
XXI.
XXII.
XXIII.
XXIV.
XXV.
XXVI.
XXVII.
XXVIII.
XXIX.
XXX.
XXXI.
XXXII.
XXXIII.
XXXIV.
XXXV.
XXXVI.
XXXVII.
XXXVIII.
XXXIX.
XL.
XLI.
XLII.
KLÁŠTERNÍ LEGENDY
Amarus.
Vidění bratra Oda.
Legenda ze Zlaté Koruny.
Opatovická legenda.
I.
II.
III.
IV.
Legenda o sv. Zitě.*)
Mše biskupa Turpína.
Čáp sv. Františka.
Závět.
Pan Vok a čert.
Vánoční povídka bratra Bertrama.
Večerní hovory.
Poslední list klášterní kroniky.

NOVÉ
BÁSNĚ EPICKÉ
NAPSAL JAROSLAV VRCHLICKÝ
NAKLADATEL KNIHTISKÁRNA J. OTTO V PRAZE KNIHKUPECTVÍ 1881
[3] Veškerá práva se vyhražují.
Knihtiskárna: J. Otto v Praze.
[4] NOVÉ ROMANCE A BALLADY
[5]

Lilita.
Na prahu ráje stojí Lilita; nach západu jí vlasem prokmitá, sní, usmívá se a pak z daleka tak na prvního mluví člověka: „Proč váháš jen, pojď, moje náručí tě největšímu blahu přiučí, svět stvořen k zlu, a v pekla plamenu si jednou tebe vděčně vzpomenu.“ A první člověk stojí v myšlenkách, jej mate v jejích vlasech zářný nach, jímž západ ráje cedry protkává. I k sobě dí ta slova rouhavá: „„Dva dny jsem živ: noc první anděla na ňadrech mojich spáti viděla, noc druhou Eva hlídala mi sen – proč neposlech’ bych nyní přelud ten? [7] Řek’ anděl též: Kdys u bran Edenu si jednou tebe vděčně vzpomenu! Kde ale byl, kdy Jehovy hlas hřměl, zem třásla se a ráj se prachem tměl? Jsem odsouzen; vím, těžkou moji skráň po práci dne jen Eva vezme v dlaň, nad dětmi zalká Eva se mnou zas a slzy mé jen její setře vlas. Bůh nedá ani ďas, co přislíbí; kdo ženě věří, jen ten nechybí!““ A zas jej mate nach, jímž protkává šer cedrů západ – Noc juž nastává. Co Eva nad svým hříchem truchlivá do věnců listy fíků sešívá, co mraků lem je krví oblitý, spí první člověk v klínu Lility. 8

Alkestis.
Král Admet sedí v dumě mračné, táž myšlenka, jak sníti začne, jej hlodá, pálí víc a víc; den šestý se juž v moře sklonil, co v posled žhavou slzu ronil na Alkesty své mrtvou líc. Sám sedí v staré vnořen chmury; jen netopýři, plaché můry síň prolétnou. Šer mlhavý jak peruť padá s příkrých svahů; v tom Admet na své síně prahu dvě viděl státi postavy. Stín jedna tmavý, druhá světlý, ten mohutný, ten jakby zkvětlý na vlnách kalich leknínu, muž jeden jako v plné zbroji a druhý žena ve závoji – tak stojí tiše ve stínu. Blíž kročí tmavý stín a za ním jak ve vidění, se zdráháním jde světlý, z obou vane děs. Stín tmavý dá se do hovoru: „Zhosť, králi, se všech obav, sporů; což neznáš mne? Jsem Herakles! 9 Před šesti dny jsem přišel k tobě. Já nevěděl, v jak těžké době mne vítal domu tvého chlad; tvář tvoje byla vrásek prosta, tys zapřel se, tys uctil hosta, tys věnec na svou hlavu klad’. Dal’s rozproudit kol hudbu jemnou, tvůj lid a ty jste pili se mnou, ač dusil pláč vám v hrdle smích; já zvěděl všecko, za odměnu tvé lásky vedu ti tvou ženu, juž z chmur jsem vyrval pekelných. Já prošel Hadu temné říše, já na trůnu jsem sedět tiše zřel Proserpinu vládkyni; zřel, kterak květy asfodelu jí s vlasů splývají až k čelu, jak měsíc mha když zastíní. Ve stínů tlumu ženu tvoji jsem vyhledal a v děsném boji mnou Thanatos pad’ přemožen, já chyt’ jej Styxu nad peřejí, když právě píti chtěl krev její, než víčka spjal jí němý sen. Jsme vyrovnáni. Zdráv buď, králi!“ Vstal Admet, slza zrak mu kalí. „„Ó zůstaň u nás, pokud živ, 10 já tebe slastmi světa všemi chci zahrnout!““ – Leč chmurný, němý stál božský rek zde zádumčiv. Pak vzmužil se bol přemáhaje. „Rek vstoup’ jsem v Hadu šeré kraje a dítě mdlé se vrátil zpět; jak uzřel jsem tvou ženu krásnou, já litoval, že tmavořasnou jsem roušku smrti nad ní zved’. Když smrti ve objetí chladné jsem klesat zřel to tělo vnadné, zrak luzný tmavých stínů pln, jak po mně vděčnou rukou sáhla, v tom zápase mne ona táhla od kraje acherontských vln. A cestou zřel jsem údy její, jak stonky lilije se chvějí, než obzor lunou zahoří; já miloval. – Však juž se stalo. Zdráv, králi, buď, mám času málo, loď čeká na mne na moři. Zde žena tvá, ji tobě vracím, tvou hostinnost tím dvakrát splácím, že sebe znal jsem přemoci. Co Nemejský lev proti lvici, juž v srdci zmoh’ jsem?“ – S klidnou lící pak vyšel tmavé do noci. 11

Leda.
„Noci vlažná, plná vůně, jak mne lákáš do šera, jak mé srdce láskou stůně k modrým vlnám jezera!“ A juž vyšla, hyacintů sladkým dechem syt byl vzduch a ve křovin labyrintu divný šepot, snivý ruch. Naklonila touhou hlavu jako rosou květina. – Ejhle! tam vln na modravu táhne labuť jediná! „Kdo mé marné vzdechy ztiší?“ s Ledy retů povzdech zní, a hle, kruhy bližší, bližší, bílá labuť táhne k ní. „Kdyby aspoň větry vzduly šat, jejž pás pne žárlící!“ A juž hlavu labuť tulí v její ňadra bouřící. 12 Hrdlo ptáka kol ní vije měkkými se rameny, zobák trhá šat jí s šíje, kol ní samé plameny. Volat chce – a běda! v síti juž se kácí bez moci, její bílý prs jen svítí jako měsíc do noci. Vůní omdlévají květy, stromy vane divý ruch: Volej lásku na své rety a vždy zjeví se ti –bůh! 13

Trut.
Jak mlatem svým když Perun bouchá do štítu Krkonošských skal, Trut třískal v saň, až z jeho roucha i tváře krve proud se hnal. Teď konečně juž saň je zbita, ó parný den, ó parná seč! Trut k luně zří, jež hvozdem kmitá, a otírá svůj velký meč. Otírá jej o kapradiny, o řízy lem jej otírá; na čele jeho rostou stíny, pěsť zuřivě se zavírá. Teď, s jásotem co nekonečným by sestoupit měl v luh i pláň, být vítán hlučně lidem vděčným, že zhoubu vlasti, zabil saň: On v dumách na kmen strouchnivělý sed’, v kadeř prsty zabořil, vzpomínky jeho hlavou spěly, ten den se před ním vynořil. 14 Zde právě, u té sluje dračí, kdys zbloudil v hvozdě hlubokém. Co zažil zde, dnes jemu k pláči a slastí bylo před rokem. Do skalin Perun divě bouchal, a v stromů šum a hromů řev se mísil – Trut jak v snění slouchal, – tak touhy plný, sladký zpěv. A Trut šel blíž, sstoup’ v lesní skrýši, zřel pannu lesní před sebou, a jeho rtové sotva dýší před krásy její velebou. Teď nad pobitou v hvozdě saní zří ještě zlatý její vlas, noc, která se jí z očí sklání přes démantové stíny řas. „Buď má, můj vezmi život mladý!“ „„Co s ním?““ hlas její zvonky zněl. „Chtěj vše, co chceš, neb svoje vnady skryj řízy svojí ve úběl!“ A smála se. – „„Ó reku Trute, jsem tvou, když budeš přísahat!““ „Vše“ – zvolal v tísni vášně kruté, „jen moje buď, chci tobě dát!“ 15 „„Slyš, k největšímu ze svých činů až dospěješ, ó Trute, slyš: jej pranikomu z lidských synů ty živým slovem nezradíš.““ „Ba nezradím!“ on volal divě, a strh’ ji nahou ve svůj klín; pohádky měsíc šeptal nivě, par sloupy táhly z doubravin. Rok prch’ – a nyní vykonáno to nejvysší, co život můž’. Ó hrozný den a hrozné ráno, kdy’s, Trute, na saň tasil nůž! Co nikdo v světě nedokázal, tys doved’ – mrtva leží saň, kdo zabil ji, byť vnuk se tázal, ty nesmíš pohlednouti naň. Ty nesmíš říci: já ji zabil, ty musíš všecko zapříti pro úsměv, jenž tě v sítě svábil a chvilku jen moh’ zářiti. „Ty nesmíš slovem živým zradit,“ si opakoval v snění rekrek, jen slovem, křik’, a jal se pádit do tmavých hvozdů nazpátek. 16 A mával mečem, hnal se k tesu, jenž s holou lebkou zádumčiv jak věštec zřel do tmavých lesů i dál do spících tichých niv. Slez’ skalisko a rukou hbitou jal rýt se v žuly tvrdou skráň: „Zde Trut pohubil sani lítou!“ A měsíc pouze patřil naň. „Snad pěvec půjde někdy kolem, na zpěvné hrudi varyto, a brzy písní zazní kolem, co mnou zde v skálu vyryto!“ Ryl namáhavě tyto runy, je mečem krví vlhkým ryl a v svitu vzcházející luny jak bůh svým stínem skálu kryl. „Já splnil slib svůj, slovem živým já neřek’ čin svůj nikomu; však vnuk zví to přec slovem tklivým, kdo vlasti zhubil pohromu.“ Děl; velikostí svého činu jak zdrcen k zemi sklonil líc a zmizel v sluji plné stínů a neuzřel jej nikdo víc. 17

Hakon.
Kolem dubů stověkých stín mračný a skal divé spousty skupeny, v mraku pouze sup se mihne lačný, slizký had jen shnilé přes kmeny; v šeru, kde svit denní zhasíná, na oltáři skalném osamělá příšerně se bělá v klamném svitu luny socha Odina. V trávě šum, viz větve níž se chýlí, kdo se blíží pružném po mechu? Husté kapradí a bujné býlí kloní se a zvedá v pospěchu; slyš, klesť suchá praská pod kroky, silná ruka větve rozhrnuje, a jak z tmavé sluje z tmy plá žhavý zrak v stín lesa hluboký. Každý zná ten pohled, to jest Hakon, každý zná tu smělou, pádnou pěst. Šílenec! což nezná kněží zákon, kdo v háj boha vkročí, ztracen jest! 18 Teď zde stojí, skráň mu plápolá, pozdě juž své tuší nebezpečí – srdcisrdce buší v křeči, strhaný zrak plaše těká dokola. „Odine!“ tak volá hlasem vzdoru, „před nikým já svoje koleno nesklonil jsem! v živlů běsném sporu, když tvé jméno kněžmi slaveno, jediný jsem trval v mlčení! O nic neprosil jsem nikdy tebe, nech si svoje nebe, noc i den, vůz vichrů, blesků spřežení! Nikdy ani nemyslil jsem ve snu, že se octnu tady před tebou, v slzách žalu zdrcený že klesnu a tvou dám se šálit velebou. Ale běda! vlast má v okovech! Jsi-li bohem, zbav ji od pohromy, či snad tvoje hromy nepřehlušil její ston a pláč a vzdech? Ne pro sebe, jejím pouze jmenem žádám tebe jednu za milost: síla obrovská nechť mým jest věnem, dokud vrahů domov není prost! Překročil jsem háje tvého lem, v pýše svojí vzlet’ jsem nad člověka, vím, smrt na mne čeká: – svobodu dej vlasti a můj život vem!“ 19 Ticho kolem. V svitu luny bledém smutně každý strom se k nebi pnul, tu se zdálo, ve skal stínu šedém jakby Odin zvolna hlavou hnul. V trávě, listí náhle divný rej; – či snad v záři měsíčného světla přes tvář boha letla kvapná stínů hra, či přelud šálí jej? Ale div! než Hakon hlavu vztyčí, v pružnou ocel tuhne každý sval, v ňadrech síla milionů klíčí, paže jeho rostou v svazy skal. Jedné ruky vzmachem se skály staletý dub vytrh’ od kořene – ha, juž v dál se žene jako anděl smrti v zápas zoufalý. Než den třetí za hory se sklonil, seč se rozvlnila zuřivá, o mlat kamenný meč pádný zvonil, duněl štít a hřměla kladiva. Slunce vzešlo. Vlast juž okovů zbavena jest. Hakon v křiku slávy jásající davy dělí lhostejně a spěchá k domovu. Tam jej čeká duše jeho žití, jeho nevěsta. Hle, jde mu vstříc. Jedním skokem Hakon k ní se řítí, objímá ji, líbá vlas i líc. 20 Ale běda! z tváře ruměné prchá nach a z štíhlých údů vláda, bez vědomí padá jemu v objetí jak poupě zlomené. Mrtva klesla. Jak tu Hakon zočil silou svou své blaho zničeno, jako zubr poraněný skočil, v náruč vzal to sladké břemeno; ale divem náhle zhasíná plamen síly v něm a sotva v kleče milenku svou vleče ve zoufalém pláči k soše Odina. Vkročil v háje klenbu šumnou, tmavou, prošel kněží, vojska směsicí, zajatci, jenž se skloněnou hlavou k hořící se brali hranici. Stichly zpěvy, utajil se ruch, k nohoum boha klesnul Hakon s tělem, a pak s hrdým čelem vzpřímil se a mračen stál jak nad ním bůh. „Odine, jsme vyrovnáni spolu, vítězně ti vrhám pod nohy oběť pomsty tvé i svého bolu; ve své moci jak jsi ubohý! Volnost plá na štíty našich hor! Co můj život! – krůpěj pouhá v moři...! Hranice juž hoří! Za tebou i do Valhaly jde můj vzdor!“ 21 Domluvil a ku milence svojí sklonil se, ji objal rameny, políbil ji v citů divém boji, jeden skok a vrh’ se v plameny; zástupem křik letí, žasnutí, bojovníci, kněží v zmatku plachém utíkají strachem... Jen bůh na své skále stojí bez hnutí. 22

Valkyra.
Jen mořskou děleni zátokou kdys vládli na severu král Bell a Hell, ten syna měl a onen měl zas dceru. A Hell psal dopis Bellovi: „Jsem stár a smutno je mi, jsem churavý a uschlý štěp, jenž sklání se juž k zemi. Mám syna, statný jest jak dub, máš dceru, bledou růži, líp v hrobě se ti bude spát, když přitulí se k muži. Své říše spojme, srdce jich když klesnou do objetí, a mlhou kam lze dohlédnout, ať vládnou naše děti!“ A Bell dal Hellu odpověď: „Jsem stár – však doma, brachu, chci sám být vlastním vladařem, sám v koruně a nachu. 23 A kdo chce získat dceru mou, severní bledou růži, ten o ni se mnou ať zápasí, štít o štít, muž proti muži.“ To psaní BellHell čet synovi: ten v divé vypuk’ smíchy: „Nech, otče, toho blázna sám vyléčím z dětské pýchy. O dceru jeho nestojím, to děcko rozmazlené, mne jinam v lásky náručí má divá touha žene. Já, otče, miluju Valkyru jezdící na černém koni, která se s vichry o závod nad hvozdy v mračnech honí. Která na skále nad mořem z vlasů si vybírá řasy a hřebenem češe z jantaru své dlouhé, ohnivé vlasy. Tu miluju, s ní každou noc když bez hvězd moře se chmouří, spím v sluji; v jakých objetích nám srdce vrou a se bouří! 24 Teď meč a štít a na koně! Jdu ztrestat starého blázna; štít o štít, proti muži muž, to má též odpověď rázná!“ Roh zazněl, most juž dolů slít’ na hradě krále Bella, král v zbroji stál tam, ve větru šedá mu kadeř se chvěla. Na dcery svojí ženicha tam čekal s mečem v pěsti, a moře bilo do břehu, lkal racek smutné zvěsti. Roh zazněl zas a Hella syn se žene proti králi: „Ne pro tvou cukrovou princeznu ten žert jdu zkusit malý; Lečleč zkrotit směšnou pýchu tvou, štít o štít, muž proti muži; ta rána – tvojí hrdosti, a ta – tvé bledé růži.“ Štít zaduněl, Bell k zemi kles’, tvář jeho smrtí bledá; v tom v mraku zazněl divoký křik: „Zabil’s mi otce, ó běda!“ 25 Jak hlavu zved’ syn Hella, zhled’ svou milku, letěla mračny; „Zabil’s mi otce, klet budiž, klet, buď klet, ó havrane lačný!“ A chytla jej a v divý rej ho strhla na koně k sobě, a jeli, bouř jim v zápětí, nad moře dunící v zlobě. Na hradu svého cimbuří v myšlenkách seděl Hell starý, číš vína před ním netknuta, žal v srdce mu zatínal spáry. Sen jediný jeho života teď zmařen hrdostí Bella, syn jeho miluje Valkyru... a jeho hlava se tměla. V tom divá zavála vichřice, kraj mračen až k zemi sahá a z něho výkřik zní divoký: „Zde svého syna máš, vraha!“ A ruka z mračen hodila mrtvolu ku nohoum krále, a větrem smích zněl šílený a mračna se choulela dále. 26

Pomsta.
Král starý z Armoriky svůj celý svolal dvůr; kol pěvci s bojovníky, v jich střed na trůn svůj kamenný sed’ a vzdychl: „Helmaladur! Ty světlo mé, má dcero, jak nebe přísné jest! sníh na vlas pad’, v zrak šero, a hrot samoty v hruď se mi vbod’; to příliš krutý trest. Z mé ruky meč juž padá, štít nezvedne má dlaň, zrak darmo ve tmách bádá, jen ruch mořských vln bije v můj sluch, a níž má klesá skráň. Jak mohl zpěv mé dcery jak zlatý paprslek vyjasnit svět můj šerý! 27 Jak rád hlavu mdlou na ni bych klad’! Teď proklínám svůj vztek. Na kamenném svém trůně chci umřít jak můj děd Ať zpěv se snoubí struně, ať rév v pohárech šumící krev se blyskne naposled! Však hruď mou trojí hněte, mne trápí ještě teď, kdo byl ten mladík, rcete, jenž strh’ s beder mých plášť a s ním vrh’ se v Sasů hustou zeď? A Balt když protkal vlny večera nádherou, kdo byl ten odvahy plný syn step, Vikingu přilbu i leb jenž rozštíp’ sekerou? A u Dunkirchu v pláni když byl jsem zraněn, zbit, kdo v žízně palném plání, ač sám poraněn, plazil se k nám a v přilbě nes’ mně pít? 28 Jen to mne ještě trápí, kdo o něm dá mi zvěst; v sny darmo duch se ztápí... Svůj hrad, korunu dal bych mu rád, jí nejhodnější jest!“ Tu z bojovníků davu se řítí mladík, lev, klekne a skloní hlavu: „Jsem syn dcery tvé, již v lesů klín tvůj divý vyštval hněv!“ Král s trůnu rázem skočí a divě zakvílí: „Ó noci mojich očí, jen svit, bych mohl v tvář jemu zřít, jen paprsk na chvíli!“ A líbal svého vnuka, něm stál kol celý dvůr. Jej nevidět, ó muka! ó ples ku srdci tisknout jej! – kles’ a vzdych’ jen: „Helmaladur!“ 29

Ballada o šípu.
V hlubokých hvozdech Winchestru zní rohů veselý ples. Volavčí péro na přílbě král Vilém na hon jel dnes. Habry a modříny jásot zněl: „Žij dlouhá léta král!“ Před zámkem loveckým Henry princ s dvořanů družinou stál. A chrta svého pohladiv se rozhled’ po lese. „Věděl bych rád, kdo nejlepší z vás mně kořist přinese!“ A s šňůry pustiv sokola tré šípů každému dal, každému ruku důvěrně stisk’ a hojnou kořist přál. V hlubokých úvalech Winchestru zní rohů veselý ples. Havrani mláďatům vypráví: „Naposled král honil dnes!“ 30 V náručí stověkých modřínů matný svit večera plál, po lovu před zámkem Henry princ s dvořanů družinou stál. Ve skalách z daleka jak z říše vil zněl mnohý lovecký roh, u nohou prince pobitá zvěř, kanců a tetřevů stoh. Každý tu chlubil se kořistí, honu král každý být chtěl, princ Henry mlčky stál zasmušen, divý žár v očích mu vřel. Tu z řady milordů, když jejich spor v divokou vřavu vzrost’, pan Gloster divoce zahřímal: „Nejdražší já zlovil skvost! Co kanec, liška, tetřev a laň? já, trůnu věrná vždy stráž, zlovil jsem nejdražší pro tebe zvěř, to péro volavčí znáš? Tré šípů dal jsi mně v odchodu, dva darmo jsem z tětivy slal. Ďábel ví, proč se mi na třetí do cesty namanul král! 31 Dobře víš, špatným jest lovcem ten, kdo s šípem opouští hon, čest domu svého jsem zachoval, pro tebe – ulovil trón!“ A lordů tlum a lovců sbor zajásal: „Žij Henry král!“ Ten ale posud stál zasmušen, až s šklebným úsměvem prál: „Měj dík za vzácnou kořist svou; tvůj podařil se vtip. Chci rovněž dobrým střelcem slout, mně též zbyl – pro tebe šíp.“ 32

Vlas královny Elsy.
Dost krásných žen jsem viděl v žití a krásnějších ve snění svém, leč nad vše jedné krása svítí v mou duši nebes úsměvem. Zřím ramen ovál sněhobílý i hedváb řas, i ňader vlnu, oko víly i zlatý vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! I nedivím se, Gastron smělý že zapomněl, žes královnou, že vášní slepý, zdivočelý se pustil v půtku nerovnou; zpěv jeho slavil plnou chválou tvůj štíhlý pás, zrak holubičí, nožku malou, však nejvíc vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! 33 Král stařec byl a neduživý – kdo lásce tvé by zazlít moh’? Tvůj pohled jeden dlouhý, snivý, a Gastron divý lesů hoch! Což jemu zákon, pouto mravů ve lásky hlas! Dnem, nocí zřel tvou krásnou hlavu a na ní vlas, tvůj dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! „Leč milovat jen vzdechy, slovy? nač slzy, sny a záchvaty?! sem rychle žebřík provazový, a rychle do tvé komnaty! Noc plná vůně, snů a blaha – vem krále ďas! Dnes líbat chci tvá ňadra nahá, tvůj hladit vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas!“ A stalo se. Přes balkon krátká šla cesta v Elsy ložnici, jak obyčejně – chvíle sladká – zde svěřili se měsíci! A Gastron líbal, hladil v pláči a líbal zas tvář, ústa, šíj, kam rty jen stačí, však nejvíc vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! 34 V tom vešel král. – Stál v stínu dveří – nu tak se často přihází – a rek náš skokem z okna v šeři se vyhoup’ na své provazy. Král poslal za ním sedm reků; než měsíc zhas’, všech sedm zabil na útěku, vše pro tvůj vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! Prch’ do lesů a zde se skrýval a jenom v noci potaji pod okny tvými hrál a zpíval, své lásky blouznil o ráji. Tu padl jednou v ruce stráží, než ztajil hlas, juž meč mu berou, ruce váží jen pro tvůj vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! Král druhého dne rozhorlený dal v trojí pouta skovat jej, a při kvasu před tváří ženy chtěl vysmát se mu v obličej. Tu Gastron jedním paže vzmachem svá pouta střás’, co v ráně, zbil, až krve nachem tvůj skropil vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! 35 A v lesy prch’ a řádil znovu a stejných k sobě sezval dav, zda věřiti lze báje slovu, chtěl urvat králi zlatohlav. Ten v zoufání na trůnu bledý se bázní třás’, bil v čelo se a vous rval šedý a klel tvůj vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! Neb Gastron smál se ve tvář smrti, do rvačky šel jak jdeme v ples, nuž chyťte jej – on pouta zdrtí a jedním skokem prchne v les. Král: „Rcete, kdo s ním v spolku stojí, zda bůh či ďas?“ Kdys v noci ustříh’ v nepokoji své ženě vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! A když zas Gastron chycen jednou jak obyčejně pouta strh’, král místo nich mu s tváří lednou na šíji Elsy kštici vrh’. Ji ovinul mu kolem rukou jak zlatý pás, tu Gastron divou zařval mukou ten poznav vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! 36 „Ó štěstí moje! Elso drahá! teď ztracen jsem já bláhový, před tváří vraha svého blaha ty nelze strhat okovy! Než zdrtil bych ta vlákna zlatá, můj padne vaz. Buď, Elso, s bohem! v ruce kata jdu pro tvůj vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas!“ Dost krásných žen jsem viděl v žití a krásnějších ve snění svém, leč nad vše jedné krása svítí v mou duši nebes úsměvem! Zřím ramen ovál sněhobílý i útlý pás, i ňader vlnu, oko víly i zlatý vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! 37

Peire Vidal.
Vlasy tvé se, paní, vinou jak žeň klasů bohatá! Na tvých bílých ňadrech kynou dvě růžová poupata: k nim to moje písně láká, takže předčí v letu ptáka snů mých křídla rozpjatá. Bleskem na černém hřmíš koni honit vlky v černý hvozd, chochol kývá, třemen zvoní, div se neprohýbá most; šlechty dav se kolem tísní, stranou stojím se svou písní jako plachý skalní drozd. Paní! Slunce touhy mojí zabloudilo do ledu! Raděj byl bych vlkem v chvoji, který uštván v posledu na tebe by upjal oko a v ně patře přehluboko zhynul ve tvém pohledu!“ 38 Takto zpíval u balkonu Peire Vidal, trubadur, sběhl šašek v kvapném shonu na kyn krásné Loby v dvůr, klep’ ho čapkou s rolničkami: „Ach pan Vidal, starý známý, zase čelo plné chmur? Slyšela tvůj zpěv má paní a ty jistě její smích. Řekla: Dražší chlap mi v zbrani než ten zpěvák písní mdlých. Co tam drnká zpitý vínem, kdyby dokázat chtěl činem, směl by zdřímnout v loktech mých.“ Odešel pan Vidal zvolna, byl jak jabloň podťatá, slyš, zas jeho píseň bolná! „Vlas tvůj hraje do zlata, ňadra tvoje rájem kynou a mé sny a tužby hynou, křídla darmo napjata!“ Ráno zas most dolů letí, ořů ržání, rohu ples, chrtům bystrým ve zapětí hrdá Loba jede v les, prachu vír a křiky honu! Nestojí však u balkonu jako vždycky Vidal dnes! 39 Slunce praží nivy zprahlé, bez pohnutí stojí strom; v tom vlk objevil se náhle, kde se sklání skalný lom. V rohy lovčí houkla chasa, dutý ohlas v hvozdu jásá jako hučí v skalách hrom. A juž přes klest, přes kamení psy v let Loba pobídla, za ní lovci, až se pění v potu koním udidla, a vlk prchá dále k stráním, smečka chrtů stále za ním, div ho v běhu zahlídla. Horský ručej přes balvany v plesném tanci spěje v dál, do vln vlk se vrhne štvaný mezi ostré jehly skal, pár fen strhne divý příval;...příval... kde však Loby chochol kýval, pes i oř spěl v nový cval. Juž mu v patách feny dravé, teď se v husté hloží vplet, teď i šípy nedočkavé v křoví za ním spějí v let. „Ten pan vlk je nemotorný!“ děla Loba a smích vzdorný zkřivil její krásný ret. 40 Psi jej rvou a krví tráva i hloh kol se zabarvil, Loba v smíchu šátkem mává; z houště však zní vzdech a kvil, lidský hlas v psů štěk se druží, vlku strhli náhle kůži, v ní se Vidal objevil. Roztrhaný smečkou dravou na všech údech svých se třás’, jako vždy i nyní vřavou zvonil jeho písně hlas; „Ňadra tvoje rájem kynou, a mé sny a tužby hynou lapeny v tvůj zlatý vlas. Píseň má se stala skutkem, hrdé slunce tužeb mých, však mé srdce jato smutkem umírá v tvých paprscích. Paní, věř, než fen tvých rány, víc mne bolí rozpoutaný chladný tvůj a hrdý smích!“ 41

Romance.
„Proč ňadro tvoje žalem stoná, rci, čeho ještě potřebí? Zde plný čibuk, mokka vonná, a krása tvoje bezúhonná, a mně juž zdá se o nebi. Bij rychle v zvučné kastagnety a nad hlavou je zatoč v rej! Jak oleandrů plné květy se usmívají tvoje rety, jak měsíc plá tvůj obličej! Rád vidím tvoje nožky malé, dva lístky bílých lilijí, tvá ňadra, jež se vlní stále, tvé vlasy černé, namodralé, jež rudý turban ovíjí. Já prošel světa obor širý, žen krásných pravý znalec jsem, já pouště zřel i moře víry, leč od Floridy do Kahýry, všech krása proti tvé jest snem. 42 Jen cudně skláněj víčka očí, šat ňader zvedej pomalu! Tak mám tě rád, tak rovněž skočí i tygřice, když lup svůj zočí, zrak vzňatý leskem opálu. Bij v bubny prsty růžovými a hlavu nakloň v pozadí, jat hašiše sny kouzelnými zřím hurisky, jak vděky svými v tvém srdci kol mne dovádí. Nuž v rej, nač vzdycháš bez příčiny? nuž v rej, můj bledý anděli!“ Tak pravil k ní. Leč skrání stíny a v srdci šeptal hlas mu jiný: My jinde juž se viděli! Snad v Samarkandě na bazaru? či v pusté farmě pralesa? či v palné poušti v slunce žáru? či na pobřeží Malabaru? – Oh jak mu paměť poklesá! Kdys dceru měl – kam poděla se? Ó snové mládí rozváty! kdys na palubě v ranní kráse hrál vítr v jejím černém vlase a on – počítal dukáty. 43 Teď jeho ňadro žalem stoná, had vzpomínky jej uchvátil... a plný čibuk, mokka vonná? Jich ani netknul se. – A ona – vždyť napřed juž ji zaplatil! 44

Ballada o nosu.
Co v číších plane nám révy nach, žert v každém vykvetá slově, starou báj v zbořené věže tmách vypráví netopýr sově. Na římsách kopřivy táboří, v smutku spí zámek, – leč v nádvoří právě jsme pozvedli číše. To bude snadno teď čtyry sta let, byl hrabě Sigurd zde pánem. Rod jeho po vlastech před věky kvet’, mnohým vlád’ lesem i lánem. Vnuk všecko v cizině utratil, v otcovský zámek se navrátil a v pustých síních jen zíval. Otců hrad smutně zřel do krajů, tráva mu bujela v dvoře, pavouk vlád v jizbách a ze stájů pro dluhy vyvedli oře. Obrazy předků všech odnesl žid. V nádvoří, síních vlád’ hrobový klid a prázdné byly i – sklepy. 45 Prchli juž sluhovésluhové, kde jaký byl, jeden zbyl hraběti pouze; nevímnevím, zda z věrnosti na zámku byl, či z dlouhé chvíle, či z nouze. V ruinách chodíval jak ruin král, ve dne spal a večer v taroky hrál s hrabětem, – stín jeho věrný. Ani zbla k jídlu nezbylo již, co kapsář mnicha sklep zíval, za krbem hlady chrastila myš, pán hvízdal a sluha kýval. Aj, tu jak sjede blesk na spící les – vyhráno! Pomoc tu, dnes ještě, dnes! Hrabě měl myšlenku náhle. Vzpomněl si na starou rodinnou zvěst, jak proti Turkům kdys k boji, by rodu svého povznesl čest, děd vyjel v rytířské zbroji; i válčil udatně, – krutý však los, – jat byl a Turci mu uřízli nos, sotva že z vazby své prchnul. Tu když se domů zas navrátil děd, litoval trpce té ztráty, uměle dal si zdělati hned na místo nosu – nos zlatý. – Od děda báji tu slýchával vnuk, hraběti teď ji snad anděl sám vnuk’, kéž noc tu, rychle, jen rychle! 46 Neměl juž poklidu po celý den; co mrtvým to zlato platné? V zámeckých hrobkách spí tuhý sen... Ó stůjte, myšlenky chvatné! Lampu vzal, mečem svůj opásal bok, ruka se chvěla mu, váznul mu krok, dvanáctá! – rychle teď dolů! Zář lampy šlehnula v klenutí, z koutů všech plašila stíny, rakve kol, – v třetí z nich bez hnutí praděd spí vážný a siný. Hrabě meč vytasil, – v tom větru chlad kahan zhas’ v jeden ráz, meč z ruky pad’ a hrabě chvěl se jak třtina. Za rakví pomalu zvedal se kdos, pod pláštěm kahan mu planul, v ruce nůž blýskal, – na dědův nos vrhnouti chtěl se, – však stanul. Nůž z ruky upustil, strachem se chvěl... Vlastnímu sluhovi hrabě v tvář zřel, do smíchu dali se oba. A co dál stalo se, nevím juž dnes; hrad sřícený v kraj zírá tiše, v nádvoří zní však veselý ples, smích hlaholí, cinkají číše. Ze zámku ruina, z hraběte prach, zbyla jen báj, kterou ve věže tmách vypráví netopýr sově. 47

Slza Twardowského.
Co se mračíš? přece dosti vína měl jsi na vybranou, a to děvče dnešní noci, tuším, bylo ještě pannou! Duchové z všech živlů říše byli včera tvými hosty, nebes výš ti dala hvězdy, moře tůň své všecky skvosty. A tvá touha stále roste nesplněna, neskojena; nestačí ti výhra v kartech, plný džbán a kyprá žena. To sám bůh by tobě sloužil, umění mé vyčerpáno, za tvou duši malichernou, věru, to je příliš dáno! 48 Co chceš zase? Jesti lépe rozmazleným sloužit dětem!“ Twardowski hned hlavu vztyčil: – „„Co chci? Dnes chci letět světem!““ „Letět světem? Dobrý nápad! nuže rychle, má se státi. Vidíš mrak ten na obzoru? to svůj plášť zřím větrem vláti! Letí ke mně! letí ke mně! Vyhoupni se rychle vzhůru! Já juž stojím. Chyť se pláště! A teď v chmuru! do azuru!“ Twardowski se vyhoup’ na plášť, Satan chyt’ jej kolem pasu, a juž v mračno hřměli letem s mhou a větry do zápasu. Letí jako vloček sněhu, letí jako květu pýří, plášť jich mračny jen se mihne jako křídlo netopýří. Letí mlhou, letí výše nad údolí, vsi a nivy, až kolem nich rozvlnil se hvězd roj divý, skotačivý. 49 „„Což ty hvězdy!““ Twardowski děl, „„níže leť, chci lidi vidět!““ – „Chceš-li – ale nevím věru, zdaž se nebude pán stydět! Nebo noc je“ – a tu přitom šklebí se ďas pohrdavě....pohrdavě... „„Níž!““ Twardowski zahřměl znovu. „Nad městem jsme nyní právě.“ Rázem loď jich klesla níže; v jarní mlze čerstvě padlé Twardowski zřel život města, všecko jako ve zrcadle. Viděl sály plny lidí v sterých světel bujném plání, i též krčmu, kde nad číší sám se truchlý piják sklání. Viděl, jak se valí zlato z rukou hráčů na hromady, i též, kterak v chladné jizbě děti chudiny mrou hlady. Viděl hanbu, na kobercích jak se válí celá nahá, i též dívku, která v slzách živůtek svůj strhnout váhá. 50 Ale jejich vzdušný koráb proč se náhle v letu staví? „Proč si velmožný pán vzdychnul, smím se ptát, co tak ho baví?“ „„Dále, ďase! rychle dále,““ Twardowski tu zahřmí vztekle, „„co zřím, to by zatřáslo mnou i v nejhlubším, sedmém pekle. Nuže hleď! Tam jizbu chudou v mlze oko rozeznává, děti klečí, matka noční modlitbu jim předříkává. Nevidíš ty smavé tváře? neslyšíš ty dětské hlasy? Matko! druhdy na dobrou noc mně též křížkem žehnala jsi! Dál, Satane!““ – „Nelze dále, nelze, pane; cos nás tíží, čím to, že náš plášť se stále k oné chýži více níží?“ „„Dál, Satane, rychle dále! mně to srdce drtí, láme!““ „Cos nám vadí – plášť náš klesá! Hola! rychle! juž to máme. 51 Věru hloupost! Snadno mohla unésti nás na záhubu: vy jste plakal, slza vaše uchytla se na obrubu. A ty slzy – mají váhu... níž nás táhla neustále, sfouk’ jsem ji – jak hvězda letí...“ A zas hřměli mraky dále. 52

Ballada ze vsi.
Šla, tak ji přece přemoh’ cit, šla na hřbitov se pomodlit. Jen starý hrobník, sešlý kmet, hrob kopal, dopola v něm stál; jak zhlíd’ ji, trochu hlavu zved’ a jako dříve kopal dál. Šla, zpuchřelý kde trčel kříž, u kraje hrobu klekla blíž a dlaně spjala k modlení, však slova byla úpění a na srdci jak kamení! A hrobník při své práci celý se skoro ztrácel ve hrob ztmělý, jen ob čas lopata se kmitla a hrstka země vzhůru lítla; teď začal hovor, utřel pot a kopal zas jak o překot. „Nu, hezké to, že zvykem vdov jste přece přišla na hřbitov 53 před svojí druhou veselostí se vyplakati do sytosti. Jste sice vdovou sedm let, však svěží, pěkná jako květ.“ A motyku zas hrobník zved’ a temná rána zazněla – jak duní rakev zpuchřelá! pak divný praskot, až to sípá, jak prkno z rakve když se štípá, a praskot zas a z hrobu v mžik juž lítlo hnátů několik. „Váš muž –“ tak hrobník pokračoval, skráň bílou v černý jícen schoval dál kopaje svůj nový hrob, – „byl kamarád můj z dávných dob, hoch statný jako mladý buk.“ A zas ta rána, zas ten zvuk. „Já měl ho velmi, velmi rád, však bůh ví, vás si nechtěl brát!“ A z hrobu teď zas vylít’ hnát. A žena hrobu na kraji div svoje slzy utají a nejde jí to modlení, vše mění se jí v úpění a na srdci jak kamení. 54 „Však byla něco veselá ta svatba vaše: z kostela když jeli jste, na staré věži se pustil sýček do pláče. Kdo všim’ si toho? bez otěží po návsi bleskem vozy tryskly, zahrála hudba, ženy výskly. Ba, tak jste byli veselí, že jste i mrtvým koláče se smíchem přes zeď házeli. Ba, veselí jste byli dost!“ A z hrobu hodil zase kost. „Leč mrtví mstít se umějí, po roce bylo smutněji. Však posud nevím, jak se stalo, neb lidským řečem věřím málo, že umřel váš tak z nenadání. Že trpěl v hlavě na píchání, si tenkrát ve vsi povídali, však chtěl bych umřít, všichni lhali, co já ho znal, byl zdráv jak buk.“ A zas ta rána, zas ten zvuk, a zas dva hnáty vyhodil a kopal dáledále, jak vší silou o pár těch kostí, rakev shnilou, by s ďáblem samým závodil. 55 „Kdož ví, co mohlo se as dít? Já vím jen to, co věděl lid. Kdys v noci dostal v levé skráni tak silnou bolest z nenadání, jak proboden že k zemi pad’ –“ A z hrobu hodil zase hnát, byl polo stlelý, žlutavý, a za ním hodil holou leb; té trčel z levé skráně hřeb, byl skřivený a rezavý, a leb se k ženě choulela, ta vykřikla a – omdlela. A hrobník skočil z hrobu v ráz a jako hrom zněl jeho hlas: „Což místo zítra k oltáři, dnes ještě půjdem k rychtáři?“ 56

Nekřtěňátko.
Večer kraj opřádá sítí šerou, v chudé jizbě předou matka s dcerou. Do okna se stará hruška dívá, v šero splývá a větvemi kývá. V bzukot kolovratu vzdech se ztrácí, jím provází matka svoji práci. Dcera mlčí. Hodin zvuk zní v tíši, a ta hruška oknu stále bližší. A pod hruškou v porosené trávě náhle bludička se kmitla hravě. Dcera chví se; vykřiknout se bojí, a bludička bleskem v okně stojí. Ruce klesly, v dlaň ukrývá líce; bludička se vhoupla do světnice. Tmou se nesla, klesla a se zvedla a na starou truhlu v koutě sedla. 57 Na tu truhlu malovanou, vykládanou, kde, dceruško, výbavu máš uschovanou. Bludičku víc děvče nevidělo, kleslo oko v sloupu, chladné čelo. Stará matka rychle k truhle kráčí, přádlo chce tam urovnati v pláči. A bludička s víka hned se snese; stará matka se jak vrba třese, Truhlutruhlu otevře, v ní hrabe chvatně, – bez hlavy tam dětské tílko v plátně. 58

Ginevra.
Jak máje den byl pochmurný a šerý, jak místo rosy květy slzy měly, jak smutně kolem ptačí písně zněly, čím svět byl teď Ginevře Amieri! Jak mohla pozdraviti slunce ráno, když jí na lásky svítilo hrob svěží? nechť slzy tekou a nechť dnové běží, jí v srdci pro vždy vše jest pochováno. A nebude víc v záři svojí krásy u okna s písní na rtech časně stávat a hřebenem, v němž perly, rozčesávat své žluté, bok jí šlehající vlasy. Vše ztraceno, neb otec s hněvem v oku na útlý prst jí strčil kroužek zlatý, a velký oheň láskou v srdci vzňatý se musí stišit v slzí jejích toku. Jest prodána za vinice a statky a násilím vedena ku oltáři, nad perly šíje slz její září, v nich navždy uhas’ její úsměv sladký. 59 Leč malou radost ze svého měl lupu. Ser Francesco: vždy tichá, smutná byla a nesmála se, ani nemluvila; či zvyknouti můž’ holubice supu? A brzy ulehla a dům zněl žaly a ležela v svém bílém šatě chladna, zrak bez lesku, tvář ledna a přec vnadna, jen slzy po ní, ledné perly, hrály. A ňader vlny nezvedly se více a ruce tuhé klesly dolů k boku, a strnutí se v kalném chvělo oku a čelo mělo úběl od měsíce. Tak do květů ji zahalili celou a v hrobku odnesli ji, plakal každý; Ser Francesco, v své duši osten vraždy, za rakví kráčel s myslí otupělou. Kněz rakev pokropil a šli zas domů, a Ginevra juž sama na hřbitově; co v přeletu jen netopýr děl k sově, ó jak se chvěly vršky starých stromů! Jak zakuklenci kol hrobky se stmíval řad cypřišů, jak vítr dnes v nich kvílil! Jak měsíc šklebivě se z mraků chýlil, jak suchý list ve věnci svadlém zpíval! 60 Chlad děsný Ginevry tu projel kosti a zbudila se; zvedla hlavu, vstala a v luně, mřížemi jež bledě hrála, hned pochopila hrůzu přítomnosti. A v rubáši svém dlouhém k městu zpátky se dala v pochod, chvěla se v té chůzi; šla velká, bílá jako anděl hrůzy a klepala na dveře vlastní matky. Ta oknem zřela bílé šaty vláti a věnec zhledla v jejích vlasech, strachy své světlo zhasla, sotva pohled plachý k ní pozvedla, – a nechala ji státi. Šla k bratru svému, tloukla v jeho dvéře; ten přišel, svítilnu nes’ otvíraje, leč vida ji vše svaté svolal z ráje a prchl, vraty bouch’, – a stála v šeře. I vzmužila se, šla k Ser Francescovi a napřed volala: „Jsem tvoje žena, chci milovat tě žití navrácena, jen krutými mne nezatracuj slovy.“ On, sotva její pláč mu zazněl v uchu, na loži svém se vzpřímil, v hrůze siný. „Co na mně chceš, máš tam svět lepší, jiný, v svůj vrať se ples a nestíhej mne, duchu!“ 61 A skočil s lože a strh’ meč svůj nahý a zuřil vztekle; – co teď činit měla? Tak stála v zimě, lkala a se chvěla a všecky jsou jí uzavřeny práhy. Tak stála, vítr hrál jí žlutým vlasem a škubal pohřebního věnce kvítí; hrob nechtěl ji a nechtělo ji žití, i rozplakala velikým se hlasem, Aa chtěla v hrobku navrátit se zase. V tom zřela světlo, dům ten zcela malý, jej jako v rámci divý břečtan halí, jímž hoří oranže plod v plné kráse. On ještě bděl, násilím jemuž vzata, snad na ni myslil, kterak v hrobce leží; a Ginevra se vzchopí a juž běží a silou poslední juž hledá vrata. On otevře a vidí, trne, žasne, však juž mu leží teplém ve objetí, a věnec hřbitovní jí s vlasů letí, a všecko jest jí v očích, v duši jasné. „Já nejsem duch.“ – „„To cítím, duše moje!““ „Já k tobě přišla.“ – „„Nepustím tě více!““ A líbal vlasy, šíj a ruce, líce, a plakal, líbal, líbal bez úkoje. 62 A chytil ji jak ptáček měkké peří, jímž vystlati chce teplé hnízdo malé, a nes’ ji domů, líbal neustále, své lože dal jí jako ten pták v keři. A zahříval jí ústa, ruce, šíji. „„Tys má, tys má před nebesy a zemí, ty všemi zapuzena, všemi, všemi!““ A noc jim byla dlouhou melodií Jenjen přerývanou polibky a stony! – A ráno město valilo se proudem ku radnici, Francesco stál před soudem i Ginevra s miláčkem. Zněly zvony. A vešel biskup s dlouhou řadou kněží a sedli soudci, pokryli své hlavy, a ticho v sále; nepočetné davy jak zkameněly, mráz všem v žilách běží. Ser Francesco zpět svoji ženu žádal a vinil ji i Antonia hříchem; v tom vstala Ginevra a hlubým tichem hlas její vážný v soudců váhy padal. Své utrpení všecko vyprávěla, svou lásku k Antoniovi, sen rána, z kterého otcem divě zburcována se náhle v loktech Ser Francesca chvěla; 63 Svásvá muka, nemoc, pohřeb, probuzení, noc v hrobce, cestu k městu, zápas němý, svůj pláč a kvil, své zapuzení všemi a zázračné miláčkem zachránění. A s pláčem Antoniu vstříc se vrhla: „Jen jeho jsem, bůh daroval mne jemu!“ Tu lid se rovnal moři zbouřenému a vřava: „Milost! milost!“ v něm se strhla. Vstal biskup. „Ne milostí, ale právem jest Ginevra teď Antonia ženou, jej v odměnu si vezmi zaslouženou všech útrap svých!“ A jásot zazněl davem. Den máje nebyl ti víc smutný, šerý; dnes květy perly pro tebe jen měly, dnes všecky písně ptačí tobě zněly, svět byl ti ráj, Ginevro Amieri! 64

Dvě slzy.
Ó temná propasti, kam život náš se vrhá jako spádný katarakt snů, žalů, klamů srázným úskalím, až rozstřiknutý o dno věčnosti v nic rozplyne jak rosa na květu: tak nikdy jícen tvůj mne nevábil! Teď vidím tebe – z chmurných hlubin tvých báj divná zvoní v sluch můj zlekaný, báj podivná, – však hodna poslechu! Kdys v časech dávných v kraji neznámém jel chudý kejklíř cestou neschůdnou zabloudiv s dráhy v lesích hlubokých. Nad horami se bouře mračila a její herold, vichr křídlatý, ukláněl před ní stromů vrcholky, s nichž ptačí hnízda letem shazoval. I první těžké, deštné krůpěje prach smočily u cesty skupený, i hrom zahučel kdesi z daleka, jak na zavřenou bránu přírody by anděl bouře mocně zabušil, svůj příchod slavě teskným hřímáním. 65 A jak potřásal v hněvu kadeří, spad’ s jeho skrání mnohý zlatý vlas a bleskem v mraku mih’ se zarudlým. Nadarmo kejklíř koně poháněl v běh rychlejší, již ručejemi déšť prolomil tmavé nebe sklepení a hrubou plachtu smočil na voze. Ve roklích vázlo kolo zlomené a kůň nemohl z místa zemdlený, a v hromů řev a větrů kvílení, a v stromů šum a v klení kejklíře se mísil jeden hlas, však tesknější: kvil člověka, jenž vydán náhodě jest hříčkou živlů, věčných soků svých. Pod promočenou plachtou na voze se tulí bledá žena v bolestech; v šat lačná bída nadělala děr, však ani jednou z něho nevyšla, leč bledý hlad a černé zoufalství se jimi draly s vzdechů provodem. Tak ležela na truhle s loutkami pol v šaty halíc těla nahotu, pol v pestré cetky hávů kejklířských, jich šprýmovná směs s ženy bolestmi na ďábelský se výsměch pojila. Tak ležela tu v křečích zoufalých; ji vozu náraz každý, nejmenší ve propast vrhal nekonečných muk, a v soptění svém neustala bouř. 66 Aj, skála tady v lesním ústupu v sluj vyhloubena stojí před nimi. Hle, nad ní v střechu duby obrovské bratrské rámě vlídně rozpjaly, a pod nimi na listí sežloutlém se mokré ptáče s chvěním tulilo. Sem zaměřil též kejklíř s vozíkem, odvázal koně, vozík přistavil blíž k druhé straně jak zeď ochrannou. Pak do lesa šel, mechu nahrabal, jím vystlal ženě lože chudičké, pod hlavu dal jí vlastní šaty své, v mech suchý vložil nohy stydnoucí; a jak se matka sklání nad děckem, jí vlastním dechem ruce zahříval. A když ustala v štkání bolestném a v jemnou chtěla klesnout dřímotu, skráň pohladil jí, čelo políbil, a v zadumání žalném, hlubokém za vozem used’ na klest skupený, v dlaň hlavu složil a rtem nedbale kouř vypouštěl z své dýmky poslední. Bouř pomalu za hory zahnala svých bleskných ořů divé spřežení, hrom usnul někde v sluji skaliska a chvílemi jen z těžké dřímoty se probuzoval temným ohlasem. Déšť na lupení padal pomalu a tiše šuměl báje truchlivé, až dozvuk jich se vloudil do srdce 67 a z něho slzou v oku překypěl. Co asi myslil muž tam pod skalou? zda na život svůj bídný, nestálý? zda na osud, jenž svoje závaží po slepu pouští z ruky všemocné? zda na věčnost, jež v náruč studenou kdys pojme krále jako kejklíře? To nemyslil. – On čekal dědice svých útrap žalných, tušil, v bouři té že dítětem jej žena obdaří, a čekal jen, až první jeho pláč jej zbudí z dum ku slastem otcovským. Leč ve života neveselý hod proč přilákal to dítě nevinné, to poupě nebes, duši andělskou? Čím uvítá je v kolo života? Jak nahradí mu bezvědomí slast? Jen stará bída, žití tulácké a suchá kůrka s ledným zhrdáním, na šatu cetka, slza na brvách... Ó drahé dítě, v žití pestrý vír to uvítá tě – to, hle! osud tvůj! Tak přemítal muž v těžkém dumání, i deště šum se ztajil v haluzích, a mraků závoj místy potrhán zas nebes azur oku objevil. Tu zdá se muži, jakby lehký pláč jej volal k vozu; – ticho ale zas jej konejšilo v nové myšlenky. Teď zřetelnějším zdál se ten pláč být, 68 leč zase ztich’; než krokem nejistým se k vozíku muž loudil váhavě, a v nejistotě ruka chvěla se, než plachty okraj zvedla do výše. Jak zvedla ji, tu měsíc vyblesknul jak lampy kmit nad ložem svatebním nad ložem smrti zde. – Co viděl muž? U prsou ženy dítko leželo jak bledé poupě jitrem zrosené, a žena v spánku mírném, blaženém ku srdci tiskla v slasti mateří plod smutné lásky v slzách zrozený. Leč bledost dítka muže pomátla; jen jeden pohled... jeden blíž a blíž, ty chladné rtíky, oko ve sloupu... Zde s narozením smrt se objala – A mlčky hleděl kejklíř k nebesům, na ruce bledé, v křeči sepjaté, s vyhaslých očí slza kanula, jak vzácná perla s boží koruny by vypadla. Ó v jedné slze té co žalů těžkých bylo ukryto! co nadějí a snů tak sklamaných! A přece kejklíř bohu děkoval, že duši dítka cestou do těla zpět obrátil ve blahý eden svůj. A dlouho stál zde tichý, bez hnutí... Jen měsíc hleděl z mraků ztrhaných, jen kapky deštné plály na listech ve svitu jeho září kouzelnou... 69 Ó kdyby v této chvíli tajemné lít’ kolem anděl lidských osudů, zde mohl by se více přiučit,přiučit než v posouvání těles nebeských ve orloji, jenž sluje vesmírem! * Touž chvíli dále lítla píseň má, až v hlavním městě stavila svůj let. Noc rozpjala svou peruť hvězdnatou na chrámy, mosty, věže, paláce, a královský hrad, v páru zahalen, čněl v šero noci šumnou nad řeku, jak fantom černý; plaše v ulicích, v nichž sporé lampy kmitem nejistým svou chvějnou září chodník jasnily, se neurčité stíny míhaly. Vše utichlo; i v zámku královském pomalu zhasly zlaté svítilny, jen v koridorech dlouhých, ztemnělých se bdělých stráží kročej rozlíhal. Vše usnulo, jen na svém loži král se v pochybnostech zmítal děsivých, až s lože skočil; půlnoc odbila. Vzal svícen zlatý v dlaň se chvějící a v mlčelivý brokát čalounů krok plaché nohy bořil ztlumený. Po stěnách pestrých dlouhá zrcadla jej vlastní tváří v chůzi děsila. Tu hedbávnou král zdvihl oponu a rukou ztajil lampy ostrý svit 70 a okem tužby těžce zkrocené se díval v ženy svojí ložnici. Čarovný pohled! v měkkých kobercích, na polštářích z bílého atlasu jak lilje bledá spala královna; těžkým se vzdechem ňadra vlnila, v něž černých vlasů příval bohatý se kroužil jako křídlo havraní nad bílým sněhem v hravém přeletu. Král pozoroval ňader vlnění i záchvěv rtů – pak spustil oponu a k loži svému tich se navrátil. Zde položil v dlaň hlavu zemdlenou a dlouho seděl v tichu hrobovém. Pak vyšel v předsíň, v které komorník jak bdělý strážce jeho myšlenek stál připravený ke všem rozkazům. Král šeptal v ucho jeho vůli svou a v krátké chvíli s hlavou skloněnou v komnatu krále vstoupil astrolog. „Můj příteli,“ tak oslovil jej král, „ve službě vědy vlas tvůj zšedivěl, dnes naposledy žádám službu tvou a odměním ji darem královským, jen pravdu pověz, pravdu jedinou! Dnes, ejhle, kniha nebes zlacená svůj otevírá smrtelníkům klín. Ó vylož run těch hlubné tajemství, jímž předurčen jest osud člověka! Rci pravdu, čím to dítě toužené, 71 ten dědic vlády, nebi urvaný mé choti pláčem, země modlitbou, své zemi bude v letech budoucích! Snad v chvíli této juž se narodil a chvíle ta snad rozsoudila juž nad blahem věků, štěstím národů.“ I ponořil hned šedý učenec ve knihu nebes pohled bádavý, však přísná brva více stáhla se a chmurné oko plálo děsněji a tenký ret jal tak se hovořit: „Dnes vládne Mars, můj pane královský, a těžce tebe raní věštby hlas; to dítě, jež se nyní zrodit má – ó mírni žal svůj i své leknutí! – tvé zemi bude pekla odkazem. V svých choutkách Nero, divoch zběsilý, sám strhá hráze všechněch zákonů a v hrubém kalu chlipných orgií nad Tiberia bude vynikat. Sám vznítí dlouhou válku domácí, kde válčit bude proti otci syn, kde uvolněné smečky furií říš v pohřebiště rázem promění, kde krví blankyt hustě zatopen se zaskví letem zářných vlasatic, jež věští hlad i moru žhavý dech. Co vystavěl tys pílí obrovskou, on drzou rukou v rumy rozmetá, 72 až mukou, vztekem odkojený lid jej k popravišti tomu zavleče, kde tisícům sám dřív ustrojil hrob!“ Kmet domluvil a vyšel z komnaty; král ale dlouho letěl k nebesům, co asi myslil, – nikdo nepoví: zda klnul sobě nebo osudu, má píseň neví – avšak v chvíli té z ložnice královny sem dolít’ vzdech, provázen stonem trapných bolestí, a nežli král se vzchopil od okna, juž vesel jemu hlásal komorník, že zdráv se zrodil dědic toužený. A za chvíli u lože ženy král v náručí držel dítě osudné, a z hradeb zámku děla hřímala a zvony se všech věží hučely, až vzduch se chvěl tím sterým ohlasem. Leč králi s oka slza kanula tak hořká, palná, jak ta předtucha, jež svírala ho kruhem železným. Ta slza byla trpkou výčitkou, však tekla darmo; – anděl osudů kdes novým světům dráhy určoval, co jemu žal a bída národů! Co dál se stalo, nelze povědít, jen zachovalo staré podání, že ryzou pravdu věštil astrolog. 73

Talmudská parabola.
Ve poledním žáru spal i hlučný bazar, městem kráčel v dumách rabbi Eleazar. Za myšlenky stopou v tůň své duše zíral, sotva zastavil se, by s čela pot stíral, v stříbrný vous jenž mu kanul ručejemi; a když zastavil se, zíral němý k zemi. Z cesty uhne se mu každý, kdo jej zočí; kupčík jeden ale ven z bazaru skočí, za ním běží stále, za rukáv jej tahá. „Muži boží, milá květinám jest vláha, sprahlému pak hrdlu milá číše vína; jí se zpruží mysl ku myšlence líná, v ní duch lidský nová nasadí si křídla! Chválím boha, že tě moje žena shlídla, vejdi k nám a přijmi doušek vína svěží!“ Kynul Eleazar, kupčík napřed běží a na prahu domu hostu pohár zlatý plný vína nese. Najednou muž svatý vypil pohár plný, úsměv rty mu zjasnil. „Révo, dare boží, sám bůh tebe zbásnil! Díky, synu, díky!“ – a chtěl dále jíti. Často v dobrý skutek duši Satan chytí, Satan ten se náhle ozval v kupčíkovi. 74 „Nelze pochopit mi, že Talmudu slovy rabbi Eleazar může pohrdati, psáno jest: „Kdo chceš se dokonalým zváti, nesmíš jedním douškem prázdnit plnou číši!“ Rabbi Eleazar námítku tu slyší, tiše usměje se a hned odpovídá. „Tak dí Talmud, pravda, kdo jej ale hlídá a pojímá vřele ve svém srdci prostém, líp mu porozumí, s každým jeho skvostem líp se obeznámí, než kdo zlomyslný bratru jím chce líčit jedu pohár plný. Najednou jsem ovšem plný pohár vypil, líto mi, žes, bratře, líp se nedovtípil; myslíš, v léč že půjdu jako v pasť jde myška? Vždyť to nebyl pohár, – byla to jen číška malá jen, co dal’s mi, a pak sám rci, může stačit jedna číška pro statného muže? Důvodem též třetím buď ti posloužíno! Co jsem živ, jsem nepil tak výtečné víno. Doufám, nejen Talmud výkladem tím trojím, leč i svědomí své jistě upokojím. Jak jsem vyprávěl, to v Talmudu je psáno. Vzal jsem pověst tuto, nezapírám, ano, vzal jsem ji jak včela z květin bere látky, myšlenky však perlu vsadím do pohádky. Vzal jsem ji jak Jehovah vzal v dlaň svoji hlínu, člověka by stvořil, korunu svých činů, vzal jsem ji – či hřích to, zvednout zlatou rudu? Najděte vy zlato! a já mlčet budu! 75 Přátelé, jimž z očí nadšení žár blýská, jejichž ruka písní plný pohár stiská, jimž je básní celý žití pestrý bazar, buďme všichni moudří jako Eleazar. Nám, hle, v parnu žití dána poesie, ať jen každý rychle plným douškem pije! Jak rabbiho číška,číška život náš je malý, závisť pelyňkem svým sotva nám jej skalí. Sem tu číši písní, dokud má nás země, my ji dobře snesem! vždyť jsme obrů plémě! Sem tu číši! chtějme ji až ke dnu píti, sotva lepší víno najdem ještě v žití! 76

TŘI POHÁDKY
[77]

Pohádka o Merlínu.
Sedí Merlín ve své skalní sluji, kolem něho šumí staré lesy, nad hlavou mu šedé mraky táhnou, v dálku táhnou a se nezastaví. Sedí Merlín, zírá okem věštce ve přírody tajné živobytí: jak sní kámen v úžlabině skalní, zrají klasy, meruňka jak rdí se, zírá v porod, vzrůst a umírání, zírá stále, usmívá se tiše, neboť všecko jest a trvá láskou. Padla rána na korové dvéře jeho chatky, slyšeti ruch kroků, rychlý dech jak v spěchu, mezi dveřmi zlatovlasá objeví se dívka; chvíli váhá a pak přímo starci ku nohoum se vrhne na mech hebký, štká a pláče, ruce k němu zvedá. Starý Merlín zamračeně zprvu na ni patří vyrušen v svých dumách, [79] ale vida vzácnou její krásu v úsměv zladí vrásky svojí tváře. Zvedne ji a přívětivě praví: „Bez bázně rci, co si přeješ, dítě?“ „Hynu láskou, moudrý čaroději, miluju, však vím, že beznadějně. Je to pravda, přiznávám se v studu, dosti slastí dala mi juž láska: scházívali jsme se každé noci, líbali se často při měsíci, že nám zlaté hvězdy záviděly. Je to pravda, přiznávám se v plesu, miluji a jsem též milována: bezdných slastí číši ku mým rtům sklonil hoch můj každým slovem lásky, každým stiskem ruky, obejmutím. Však též pravda, přiznávám se v bolu, mraky hrozí slunci naší lásky, její ručej, tekoucí dřív luhem sladkých tužeb mezi květy štěstí, teď se v propasť beznaděje kácí. Hynu láskou, nevím sobě rady – pomoz, pomoz, moudrý čaroději!“ Zamyslil se chvíli starý Merlín, usmál se, jak bylo jeho zvykem, změřil dívku od hlavy až k patě a zas ústa roztála mu v úsměv. Spozoroval ve vrkočích dívky, v neladu jež jako zlatým rámcem 80 líbaly jí ramenramena i šíji, růžový on spozoroval lístek, malý lístek – co být mohlo na něm! Ale Merlín kynul pouze hlavou, pohladil svou stříbrolesklou bradu a pak pravil přívětivým hlasem: „Třeba chvíli sečkat, milé dítě, abych nahled’ ve zrcadlo tajné tajných kouzel a budoucí věštby. Odstup zatím do postranní jizby, nedívej se skulinami dveří, ticha buď, ba nezavzdechni ani, čekej, dokud nepřijdu sám pro tě.“ Po těch slovech za ruku ji ujal, v jizbu zaved’ a sám navrátil se, used’ zase na své staré místo a zas zíral ve přírody život, porod všeho, vzrůst i umírání, a zas tiše usmíval se vida, kterak všecko jest a trvá láskou. Padla rána na korové dvéře, zase v trávě slyšeti ruch kroků, mezi dveřmi objevil se mladík, udýchán byl dlouhou cestou v horách. Chvíli váhal a pak přímo starce za mozolnou, starou chopil ruku, s povzdechem pak smutným pravil k němu: 81 „Pomoz, pomoz, dobrý čaroději! Poslyš, jaká potkala mne rána, vyslechni mne a pak poraď moudře! Žiju panoš u králova dvora; král mne zvláštní obdařuje přízní, neb mi svěřil střežiti keř růží, zvláštní keř, jenž nejmilejší jemu ve královských rozsáhlých je sadech. Divný keř to: bez trní má proutí a vždy přes noc v smaragdovém listí kolik listů, rozvine se poupat také barvy, že kraj celý kolem stojí v nachu jako v jedné záři, také vůně, na hodinu cesty, že vzduch dýše sladkou její ambrou. Vzal jsem luk a ostré svoje šípy a stál věrně stráž jsem noci první a stál věrně druhé noci rovněž; aj tu třetí dostavil se škůdce, chtěl jsem střelit, – luk mně z ruky vypad’, chtěl jsem mířit, – zrak byl oslněný, chtěl jsem volat, – na rtu mřelo slovo. U keře jsem pěknou viděl dívku, zlatovlasou, v dlouhém, bílém šatě, spanilou tak, že před její krásou zářné růže skláněly své hlavy, bledly, vadly, ztrácejíce vůni. Ale co mi růže! – čarovnější já směl růži vinout ku svým ňadrům, líbat ji a klásti její hlavu, zářnou hlavu na svá ňadra věrná. 82 Chodila tak denně v noci k růžím, vždy mne našla a vždy beze moci byl můj luk i ostré moje šípy. Nevíš, kterak jsme se milovali, líbali se často při měsíci, až nám zlaté záviděly hvězdy. Růže vadly; – král se horšil denně, nám však v štěstí ubíhaly noci. Náhle ona v slzách se mi vyzná, že je matkou, – a co horší ještě, – krále dceruška má milá. Co teď počít, hynem v beznaději, pomoz, pomoz, čaroději moudrý!“ Zamyslil se chvíli starý Merlín, usmál se, jak bylo jeho zvykem, za pravici ujal potom hocha, ved’ ho v pravo do postranní jizby, napomínal, by ho nenapadlo dívati se dveří skulinami, ani volat, ani povzdechnouti, dokud sám by jeho nevyvedl. Na to used’ na své staré místo, a zas zíral ve přírody žití, v porod všeho, vzrůst i umírání, a dle zvyku usmíval se vida, kterak všecko jest a trvá láskou. Padla rána na korové dvéře, pádné kroky, – mezi dveřmi stojí jako obr říše té král statný. 83 Zamračený jako dub, jenž dumá na skalisku v podzimkové mlze – vstoupí, sotva hrdě kyne hlavou a k Merlínu hovoří jak bouře: „Jdu na radu, chytrý čaroději! Praví se, že zrcadlo máš tajné, že víš vše, co bylo, je a bude. Nuže poslyš, co se přihodilo: v mojich sadech růžový keř roste, divuhodný, jakých není v světě, a mně ze všech keřů nejmilejší; plameny jsou velké jeho květy, vůně jeho nektar, med i ambra; každou nocí, co má lístků svěžích, tolik k ránu otevře se poupat. Stanovil jsem strážce tomu keři, hocha, jehož vychoval jsem sobě, přísahat že chtěl jsem v jeho věrnost. Avšak marná stráž, – keř denně chřadne, růží míň a menší vůně na něm. Nepokojný sám nemoha usnout na pavillon do zahrady vejdu a tu vidím, sotva věřím očím, strážce růží pod keřem jak sedí, na klín dívky klade hlavu svoji, líbají se, laškují a smějí, a keř růží celý pomačkaný v klín jim hází lupenů svých deště. Tasím meč a běžím z pavillonu: ale než jsem obejít moh’ hradby, 84 zmizeli; – po strážci ani stopy, a keř růží umírá a vadne. Merlíne, tvůj věhlas všude známý přilákal mne v tvoje skalné hnízdo, poraď rychle, pomoz, odměním se jako král a příznivec tvůj dávný!“ Zamyslil se chvíli starý Merlín, usmál se, jak bylo jeho zvykem, pak se vzchopil, stoup’ do středu jizby, roztáh’ v levo, v pravo ruce svoje: „Vystupte a nebojte se, děti!“ zavolal a z jizby po levici vyved’ hocha, strážce keře růží, a pak z druhé jizby po pravici vyved’ bledou, chvějící se dívku, s lístkem růže ve vrkočích zlatých. „Blesky boží!“ zahřměl král, „má dcera!“ a meč tasil, chtěl se vrhnout na ně, ale Merlín napřáh’ silné páže, rostl celý jako v nekonečnost, blesk za bleskem sršel jemu z očí, vous se čeřil jako vlna moře a hlas jeho – padající vody: „Zaraz, smělče, padni na kolena a cti v prachu tajuplný zákon přírody, všech velemoudré matky. Rychle, rychle požehnej svým dětem a pak pevně slovu mému uvěř: 85 vyplníš-li toto přání moje, novým leskem růžový keř zkvete jsa jen symbol rodu královského, neb tvá dcera pod srdcem již chová nad keř růží kouzelnější poupě. Požehnej jim, domů jdi a blaze jako posud vládni svému lidu!“ Na kolenou leží dosud dívka chvějící se jako lístek jívy, panoš rovněž klesl k nohoum krále, tento pustil meč a svoje ruce k požehnání rozpjal a pak přitisk’ ke svým ňadrům obě děti. Zamyšlen stál chvíli starý Merlín, a když dívka jemu děkovala, z vlasů jejích vzal si na památku z růžového keře lístek malý, lístek, jenž jí utkvěl ve vrkočích v noci blaha nyní bezedného. *** Sedí Merlín ve své skalní sluji, kolem něho šumí staré lesy, nad hlavou mu šedé mraky táhnou, v dálku táhnou a se nezastaví. Sedí Merlín, zírá okem věštce ve přírody tajné živobytí, 86 jak sní kámen v úžlabině skalní, zrají klasy, meruňka jak rdí se; zírá v porod, vzrůst i umírání, zírá stále, usmívá se tiše, nebo všecko jest a trvá láskou. 87

Pohádka o zlatém klíči.
Znáš, má milá, onu krásnou báji o studánce skalní v středu lesa, že v ní v šeru svatojanské noci po hladině lunou ozářené v tichém klidu zlacený klíč pluje? Mnohý poutník unavený chůzí, v studánce když uhasit chce žízeň, vidí klíč, jak v hlubině se míhá, a tu myslí, že to paprsk zlatý, zlatý paprsk slunce poledního po skále se do hlubiny svezl, v zrcadlu když té studánky skalní zhlíželo své rozpálené tváře. Zatím slunce zašlo k modrým horám a paprslek zůstal osiřelý, a teď bloudí vodní po hladině, zlatým vzdechem po skalisku zvoní, snad že se mu v samotě té stýská po svém otci, zlatovlasém slunci. Není to však zlatý paprsk slunce, ale v skutku klíč to čarodějný, 88 jejž v studánku pohodila víla, dobrá víla k smrtelníků štěstí. Avšak nikdo nechytne ho z lidí, který nezná čarodějné slovo, kterým v šeru svatojanské noci poklady se všecky otvírají. Marně po něm plaché oko těká, darmo po něm lačná ruka slídí, vždy se vymkne a jak rybka zlatá, neb jak hvězda ponoří se ke dnu, zazvoní jak o kamení vzdechem, jako víla opuštěná v lásce. Kdo však poznal čarodějné slovo a kdo skloněn tichou nad hladinu, vyřekne je třikrát s vírou v srdci, nevídané, velké uzří divy! Rozstoupí se na to slovo vody, rozstoupí se na dva proudy stříbra, a v jich středu objeví se dvéře kamenné a těžce okované. Klíč sám sebou dvéře otevírá, a tu uzříš dlouhé, velké síně, k nimž po stupních vcházíš mramorových. Stěny kolem zlatým ohněm planou a na stropě lampa – slunce – hoří, a do kola samé drahokamy po zemi jsou hustě rozsypány, šňůry perel, hvězdy z diamantů. Safíry – to blankyt nebe jasný, 89 amethysty – mráčky fialové, z rubínů pak červánky jsou tkány. Mezi tím se bujné květy vinou divných tvarů a opojné vůně: bílý lotos, k němuž Ind se modlí, planá růže, v níž bůh lásky dříme, a kol velkých jezer smaragdových lilie se vinou plnokvěté, hyacinthy a plamenné astry, fialky též, z jejichž oček skromných dívají se tiché lesní panny. V středu pak na hvězdovatém stolci trůní mocná říše této paní, korunu má celou z diamantů a na čele bílém, mramorovém zaskvívá se stříbrný srp luny. A kdo vstoupí v rajské tyto luhy s poklonou k té čarokrásné paní, pokladů všech může býti pánem, jen když chová čistou lásku v srdci. Jak to moje uslyšela milá, poskočila jako plachá laňka, děla ke mně hlasem skřivánkovým: „Pojď, můj milý, půjdeme tam spolu, čistou lásku v srdci máme oba, a dnes svátek svatojanské noci.“ Jak pak ale, poslyš, moje milá, znáš ty ono čarodějné slovo, jímž klíč zlatý zastaví se na dně? 90 „Neznám, ale pán bůh postará se, pán bůh, který mladé lásce přeje.“ A juž jdeme. – Slunce zapadlo v šedou mlhu za modravé hory, matka země chystala se k spánku, rozsáhlý les šerý, zadumaný, přivítal nás šumem sladkodechým, přivítal nás jako staré známé. Dlouho jdeme po hedbábném mechu, v němž jak perly svatojanské mušky křidélka svá rozpínaly k letu. Dlouho jdeme po skalnaté stráni, trnovitá po níž ostružina bílé svoje rozsypala květy, bílé květy – jako slzy lásky. Ó to kouzlo noci svatojanské! Hle, z klenutí stromů velikánů zírají k nám dolů velké hvězdy, zírají k nám očima zlatýma tak, jakoby diviti se chtěly této naší smělé noční pouti. Bílé břízy míhají se v šeru, kořeny své dlouhé roztahují, a mech šedý, s borovic jenž visí, v svitu luny před námi se třese jako brada starce – kouzelníka. V každém keři smích zní rozpustilý, s každé větve všetečný pták volá, z každé travky zlatá muška letí. Aj, na skále tamo na vysoké 91 hoří, hoří zlatá kapradina, kol ní v tanci víly bělorouché sotva že se dotýkají země. Podál v mechu vozy jejich stojí, velké misky zlatých ananasů, v řemeni jich – z nitek pavoukových – vodní šídlo stojí zapřaženo. Po balvanech lezou trpaslíci, skřítkové hor v šarlatových pláštích, jako kahán muška svatojanská každému se na opasku třpytí. Dlouho jdeme, jdeme dlouho lesem a má milá hlavičku svou zlatou na mé rámě v tiché bázni tulí. Aj, studánko skalní v středu lesa, třikrát budiž vděčně pozdravena! Znáš, má milá, čarodějné slovo, jímž klíč zlatý zastaví se na dně? „Neznám, neznám, pán bůh postará se, pán bůh, který mladé lásce přeje.“ A již kleknem ke studánce oba, rozhrnujem hustou kapradinu, ve hlubinu tichou nahlížíme s vírou v duši, s čistou láskou v srdci. A když dlouho nazíráme dolů, v hlubinu, kde hvězdná zář se míhá, já po třetí ptám se ostýchavě: 92 znáš, má milá, čarodějné slovo, jímž klíč zlatý zastaví se na dně? A má milá zachvěla se tiše, kol mé šíje ovinula rámě, rety moje na své tiskla rety a pak v tichu noci svatojanské čarodějné vyslovila slovo, čarodějné slovo: „Miluji tě!“ Teď jste měli viděti ty divy! „Miluji tě,“ šumí kapradina, „Miluji tě,“ sosny opakují, tím se šedé rozezvučí skály, a sbor skřítků, vil a trpaslíků v divém tanci kolem nás se točí. Sladká ústa, buďtež požehnána! Vy jste našla ono pravé slovo, a polibek lásky mojí prvý, to byl onen tajemný klíč zlatý, jímž tvé lásky otevřena říše. A jak líbám rtíky rubínové, hloub a hloub se v říš tvé lásky nořím. Co jsou květy a co drahokamy proti květům tvojí něžné duše, proti perlám dětinné tvé mysle? Ó jen dej sem ručku svoji bílou, zlatou hlavu na mé polož srdce, ať v těch modrých očí hloubku hvězdnou zahledím se v divém roztoužení! 93 Nad safír je oko tvoje jasné, nad rubín tvé malinové rety, nad zlato tvé bujné vlasy září, nad kalichy liljí plnokvětých ňader tvých se kolébají vlny, a nad růže tváře tvoje planou a nad lotos bílé tvoje čelo. Ty jsi kněžka této vábné noci, této čarné noci svatojanské! Tobě hvězdy planou po obloze, tobě zlatem hoří kapradina, tobě stromy svaté hymny hrají. Jak jsi krásná, milenko má drahá! Viz ty víly v tanci lehkonohé, prchající v bázni před tvou krásou, viz ty skřítky v kruhu šedobradé, jak se v prachu velebě tvé koří! A hle, tamo v lístkách plané růže probudil se náhle bůžek lásky, na motýla nachového sednul, aby s námi noc sváteční světil. A jak vzlétnul, hned vše oživnulo: skály zvučí, stromy k nebi rostou, květy voní, hvězdy sluncem planou, v každém keři smích zní rozpustilý, s každé větve všetečný pták volá, z každé travky zlatá muška letí. Ó jen přimkni blíže rety svoje! bílou rukou oviň šíji moji, 94 hle, v studánce voda křišťálová, juž se na dva rozdělila proudy, z vln stříbrných víla vystupuje, k nám se blíží, k nám se sklání tiše, a tou ambrou, kterou květy rosí, očí našich víčka pokropuje, ambrou lásky – rosou zapomnění. Prchly roky, jak sen lásky vábný, prchly roky, jako zimní bouře, ó rci, milá, v které žiješ dálce, ó rci, milá, zdali pamatuješ na to blaho noci svatojanské, na pohádku o tom zlatém klíči? 95

Pomsta gnomů.
I. I.
Mab, mocná paní, jak čtem u Shakespeara, jež smrtelníky, když je spánek svírá, pod nosem šimrá koncem bičíku, v svém povoze přes mou skráň uháněla, čímž do pohádky zaklela mne zcela. V mé duši zpívá tisíc slavíků. Vzpomínka vzlétla jako holub sivý: kde octnul jsem se! Bože, jaké divy! ten ptačí zpěv, šum stromů, vůně chlad! ty hluboké a zádumčivé stíny, se starých soch visící pavučiny – toť romantiky pustý sad! II. II.
Ó pohádko! tys lidstva u kolébky z paprsků luny tkala závoj hebký; tys hlídala mu první, zlatý sen, tys oživila jemu luh i lesy, zdroj, vodopád, skal úvaly i tesy, klid poledne, noc hvězdnou, mladý den: 96 vše báječnými zalidnilas tvory, rej bludičky nad močálem, svit zory, šum starých dubů plných ptačích hnizd, vše bylo řečí, životem i ruchem, sbor čápů, který vlhkým táhl vzduchem, i padající žlutý list. III. III.
Tys kynula a juž zázrakem v mžiku se vynořily davy trpaslíků a skřítků, šotků, vil a rusálek; tys pohlédla v peň vydutého stromu, juž mihla se v něm šedá brada gnomů; šlas kolem sluje a po břehu řek; tam kladiv ruch, zde svůdné písní hlasy, nad vlnami se kmitly rusé vlasy a pod listím zněl utajený smích. Roh lovecký lkal v hloubi šedých hvozdů, pláč flétny s rolničkami v píseň drozdů se vinul s větví ztemnělých. IV. IV.
V tom všem zas žiju, a Mab, mocná paní, tím vinna jest, proč jela v chvíli ranní, kdy sen mne obejímal, přes mou skráň; proč v pavučiny mých dum směle sáhla a dráhu zářící jich tísní táhla, jak slunce svit přes mračnou vodní pláň. Nač vzpouzet se? – jsem v rukou jejích děcko, vše zázrak jest mi a zas věřím všecko, 97 a pouhý rozmar moje Musa teď; on halí, stajen v pestré květy rýmu mou píseň v modrém cigaretty dýmu, jak do břečtanu starou zeď. V. V.
Pan Sibo z Lorchu ve poledním žáru na hradě svém si hověl při poháru a, řeknu hned, byl pěkný jeho hrad: na skále trčel nad modravým Rýnem, kryt zelení a obrostlý byl vínem, zeď každá nesla révy vodopád. A jako hrad byl krásný jeho vládce: mlád, vesel, šťastný, celý život sladce jak báj mu kynul plný lahody. Snad zítra juž měl zváti Hildu svojí – kdož ale ví, co v hvězdách psáno stojí, a co jest hříčkou náhody? VI. VI.
Číš za číší pan Sibo vyprazdňoval, snil o nevěstě: její tváře ovál, vlas jako zlato a pleť perletě, zrak modrý jako chrpa ve obilí, vzrůst ztepilý a luzná nožka víly, a ret, mák vlčí v plném rozkvětu. Vše hrálo před ním jako v páře ranní, a ve svém pití, ve svém rozjímání 98 si nevším, že se černých mraků sbor stáh’ v jeden závoj a táh’ od západu, jak tmavý příkrov pílil k jeho hradu, stín černý vrh’ na čela hor. VII. VII.
A brzy Rýn juž vlny svoje zchmuřil, houk’ vichr v kraj a po vinicích zuřil. Ó jaká vřava, jaký shon a vír! hrom bouří hučí v pochod velkolepý, blesk za bleskem div oko neoslepí, i ve věži jím splašen netopýr. Jak Meluzína kolem hradu stená! Juž praská strop a chví se každá stěna a v Rýnu sykot, v stromech hvizd a šum. Pan Sibo tím se vytrhovat nedá, sní o nevěstě dál a zvolna zvedá zas plný pohár k svojim rtům. VIII. VIII.
Však přísloví zde moc svou osvědčilo, že mezi rty a mezi číší zbylo vždy místa ještě pro neštěstí dost: než pohár k retu dal a mohl píti, roh hlásný slyšel s hradní věže zníti, snad bouří zavát nějaký to host! Však v tom než dál moh’ o tom přemýšleti, na chodbě kroky, dvéře z kořán letí 99 a hlásný sám tu stojí zděšený; chce mluviti, však strach mu váže ústa, a venku vichr, liják i hrom zrůstá a blesků sirné plameny. IX. IX.
„Ach, pane, pane!“ – „Nu tak, u sta hromů, již, chlape, mluv!“ – „Tam dole v stínu stromů...“ A Sibo hodil po něm plnou číš: „Nu, co se děje?“ – „Smilování, pane, však dějí se tam věci neslýchané, leč jděte sám a přesvědčte se juž! Zas rohu zvuk! Či, pane, neslyšíte? Sám roh můj zazněl, jděte, uvidíte, ó jistě v pekla moc jsme propadli!“ – „Tys opilý snad!“ zařval Sibo s křikem, ze síně vyběh’, prolít chodby mžikem, a k věže spěchal zábradlí. X. X.
Zřel dolů – mnul si v podivení oči. Zda sní či bdí? Co v pláni oko zočí, to podivných je tvorů velký dav; co bájila mu jeho chůva kdysi, vše v pestré směsi teď se tady mísí, ó jaká tíseň trpasličích hlav! Těm šedý, dlouhý vous až k pasu splývá, plášť z nachu záda hrbatá jim skrývá, 100 ve vlasech jejich drahokamů jas; těm na bedrách se houpou křídla muší a motýlí, těm dlouhé visí uši až po stříbrný z perel pás. XI. XI.
Tam jeden, jehož hlava rovna kouli, se ustrašeně k druhu svému choulí a hořký lupen jest jim deštníkem; však těžký deštěm jižjiž prohýbá se a voda teče po vouse i vlase a splývá v bláto s mokrým trávníkem; ten pod obrovské houby ukryt střechu se krčí, onen svoje vousy z mechu přes vráskovitý zvedá obličej. Zří Sibo divadlo to udiveně, však skřítků dav ku skalní patře stěně již u zábradlí zočil jej. XII. XII.
A nejstarší, jenž ostatním stál v čele, jal volat se, hlas jeho zvučel ztměle jak v suchých listech pozdních větrů svist: „Měj, mocný pane, s námi slitování! Bouř chytila nás na daleké pláni, tož daleko od našich rodných míst. Sněm odbývali jsme tam na pasece pod starým dubem, jenž se zhlíží v řece, 101 však náhle blesk mu srazil kmen i snět; co zbylo nám, než na útěk se dáti a hledat skrýš – však blesk neustal pláti, déšť padat a hrom burácet. XIII. XIII.
A daleko jest odtud k skále Dračí, kde domov náš; – ó kéž tvá Milost ráčí nám poskytnouti v hradu útulek, jen šerý kout na chodbě kdesi v stínu, kam zavěšuje pavouk pavučinu, klín pod schody, ach, všecko je nám vděk. Ó smiluj se! Náš sbor, jenž skály láme a zlato v nich, i my, jenž vybíráme z vod bílé perly s leskem měsíčným, my všickni, jak nás dole vidíš v roji, tě překvapíme k brzké svatbě tvojí, ó pane, darem přesličným!“ XIV. XIV.
Juž domluvil. Dav dole čekal tichý, však Sibo nemoh’ zadržeti smíchy, tak zvláštní zdál se jemu tento žert. Zřel na ty hlavy s purpurovou kápí, jež stále větším proudem liják stápí, a myslil v duchu: Chaso, vem tě čert! A smál se nahlas, smál se, až za boky se chytal smíchem, déšť se valil toky, 102 hrom burácel, blesk lítal plamenem; on poklidně se opřel o zábradlí a smál se, v zrak až slzy se mu kradly, a zavolal pak: „Víno sem!“ XV. XV.
Číš přines’ panoš s bledou strachem tváří a Sibo plnou zvedl v blesků záři a zařval dolů: „To vám na zdraví!“ A vypil ji a prázdnou hodil na zem a odvrátil se od gnomů – v tom rázem do očí jeho šleh blesk modravý; hrad chvěl se v hloubi těžkou ranou hromu, zněl deště spád a pak skřípění stromů, kol rozhlížel se Sibo zděšený. Po davu skřítků ani stopy kolem, jen sem tam míhaly se v dálce polem a hasly modré plameny. XVI. XVI.
A Sibovi se teprv nyní zdálo, cos z hloubi země že se děsně smálo, on chápal, to jest hrozné kletby zvěst, a vzpomněl si, když obrátil se v mžiku, jak šedobradý jeden z trpaslíků ku hradu zaťal pozvednutou pěst. Pod každým keřem, kam jen oko stačí, on škodolibé viděl zraky dračí 103 a nevrle se v síň zas navrací; teď trpká duma čelo jeho stíní, i víno zdá se trpké být mu nyní, a šachovnici překácí. XVII. XVII.
Však myšlenka, že sličná Hilda zítra má jeho být, zas všecky chmury nitra mu zaplašila jako zázrakem; byl klidný zas – co zloba skřítků jemu? měl zítra patřiti v tvář slunci svému na svého žití nebi bezmrakém. Zas pohár zved’ – však nový hlahol trouby mu padl v sluch i strachem v srdce hloubi; leč klidně zří a k dveřím zamíří: v nich objevil se herold v zlatohlavu, před Sibem v úctě uklonil svou hlavu a podal psaní rytíři. XVIII. XVIII.
Psal otec Hildy: „Vím, že dcera moje vás miluje, však obtížné mám boje s druhými nápadníky potají; i usmyslil jsem, ač mé slovo máte a věřím, že mi přízeň zachováte, věc celou rozhodnouti v turnaji. Kdo nejlépe se bude v boji bíti, má z rukou Hildy zlatý prsten vzíti 104 a s ním též její ruku; dobře vím, že nejlepším jste ze všech zápasníkem, jeť Hilda vaše prvním okamžikem, jak zamáváte mečem svým.“ XIX. XIX.
List pad’ mu z ruky. „Cože, u sta hromů! to snad je první škádlení těch gnomů? Však brzy jeho hněv se ukojí; zřel v duchu Hildy úsměv, vlasů zlato a myslil: stokrát stojí Hilda za to, pár žeber zlomit soku v souboji! I viděl, jak je vítěz nade všemi, jak sklání meč a koleno své k zemi, jak z její ruky béře zlatý skvost, a slyšel davy jásající v křiku, zřel radost svých a úškleb závistníků a zlatou svoji budoucnost. XX. XX.
S tím snem šel spat. Noc vážná dále kráčí, spí luh i sad, však dole v skále Dračí dnes četné davy skřítků nespaly, na balvanech zde hlavy ve hromadě se usadily tiché ku poradě. Kol stěny plály jako opály, od stropu visel karbunkl a planul jak zářné slunce, jeho záblesk kanul 105 v kout nejtmavší a všady jen sil nach; vše lesklo se, kol žíly zlata v stropě, vše tálo jeho světla ve potopě i drahokamy po stěnách. XXI. XXI.
Čím více tiskli hlavy dohromady, tím jejich víc se rozcházely rady, jim příliš malým zdál se každý trest; co pouze zloba může vymysleti, vše bleskem hlavou pitvor těchto letí, hned přijato, hned zavrženo jest. V tom táhlý hvizd, – to malý skřítek šedý, jejž poslali hned v šeru na výzvědy; i otevřeli bez meškání sluj. On usmíval se potutelně v zlobě, i sedli všickni ještě úžej k sobě a z úst všech znělo: „Vypravuj!“ XXII. XXII.
To zvláštní vám byl malý neposeda, až po pás brada splývala mu šedá, měl šedý kaftan zlatem vroubený; na hlavě jako meloun kápi z nachu, pod hustým obočím jak zrnka hrachu dvě očka malá hrála plameny; u botek zelené dva nosil střapce a velký démant plál na jeho čapce. 106 Vždy nejhlouběji v dolech pracoval; když halen v šedý plášť se nocí řítil, na cestu čapky démantem si svítil, jej každým šedým skřítkem zval. XXIII. XXIII.
On nejchytřejší nápady vždy míval; kde jaký v skále drahokam se skrýval, kde jaký zdroj, vše věděl nazpamět, kde který dutý strom je na mýtině, kde jaká skrýš, jež chládek má v svém stíně, v nichž sprchá deštěm planých růží květ. On věděl, kudy jezdí Titanie k snu letní noci, z kterých květů pije Mab čisté, rosné perly za jitra; kde roste tráva, jíž vše otvírá se, kde víly v lázni v nahé jejich kráse lze překvapiti za chytra. XXIV. XXIV.
Co teď jim vypravoval v tiši snivé, list otce Hildy pověděl vám dříve: kde on to zvěděl, nelze vyzkoumat. Dost na tom, skřítků pozornému davu že mohl o tom věrnou dáti zprávu, v jich hlavách vznítit nový shon a chvat. „Jak, Sibo pojede si pro nevěstu? ach, juž to máme – zamezit mu cestu!“ 107 V tom nejlepší své pomsty zřeli zbraň a znova hlavy dohromady tiskli; zas tichý šept – a náhle sborem výskli a zatleskali plesem v dlaň. XXV. XXV.
„To dobrý nápad! zdráv buď šedý skřítek!“ sbor zajásal a jako klubko z nitek se splítá, k sobě tulili se zas; cos šeptem se od ucha k uchu neslo, jak zázračné a spásonosné heslo, a hlavou kývli – nový smích a jas – a rázem sbor jich vstal radostí křiče, ti motyku a ti zas vzali rýče a hrnuli se v tichý, spící les. Jak stínů tlum kol skály letli hbitě, na luny paprsk sedli, okamžitě ten v lesa hlubiny je nes’. XXVI. XXVI.
To slovo mohu vyzradit ti v taji, má čtenářko, když tvoje oči dají mně záruku, že umíš mlčeti. Jak odpírat? Tvůj zrak je příliš svůdný; nuž povím to – to slovo: „kořen bludný“ – Ty kroutíš hlavou? Avšak v zápětí můj výklad za ním rychle pokulhává jak za básníkem na tom světě sláva, 108 jak za myšlenky bleskem slabý rým, jak za životem upomínek stíny. Snad kdosi dal by lepší výklad jiný, já ale řeknu to, co vím. XXVII. XXVII.
Když v noci Valburžině na koštěti sbor čarodějek ku Blocksbergu letí, ty Uriana sličné nevěsty: tu stane se, jak větrem šat jim vlaje, na mýtině neb lesa u pokraje že chytí se o pařez u cesty; neb – pán bůh s námi! – na kozlu jež jezdí Aldebaranu rudém při souhvězdí, že v chvatu lásky o kmen klopýtne; neb po skončeném svatojanském plesu na pařezu tom v mrtvé tiši lesů ze sirných snů svých procitne. XXVIII. XXVIII.
Ten pařez, kmen neb vydoutnalý kořen jest začarován, ku neštěstí stvořen, jen z něho tryskne tanec světýlek; květ kapradí má pod ním klasy zlaté, jen pod ním roste býlí jedovaté, v němž rosu sbírá čarodějnic vztek; a vyroste-li strom na tomto místě, pak šibenice bude z něho jistě; 109 a kořen-li – ach, kdo jej překročí, ten v jednom kuse v lese nebo v pláni kol musí obcházeti bez ustání, jak závrať když jím zatočí. XXIX. XXIX.
Kde taký kořen hledat, dobře znali, a v černý les na rychlou pouť se dali, to bylo místo v sosen okrsku, kde stromů stín se snoubil se skal stínem, kam nepronikl hustých větví klínem šer hvězd neb záře lunných paprsků: zde rychle rýče k práci zasadili a kopali a ryli, v krátké chvíli až po skráních jim splýval s čela pot; pak kořen trhali a ven jej rvali, druh druha v pasu těsně obepjali a škubali pak o závod. XXX. XXX.
Ráz – kořen prask’, však jednu na hromadu se skáceli, druh druhu scuchal bradu a kořen seděl pevně bez hnutí; i vstali zas a chytli za pahýly a táhli zas, co v těle jejich síly, zas kořen prask‘, však temné vzdychnutí se dralo z hloubi, kořen hnul se, větší zas trhli silou, až jim v tuhé křeči 110 se paty v půdu vlhkou přitiskly, a ještě jeden útok prudký, smělý, a kořen pod nimi juž ležel celý a všickni sborem zavýskli. XXXI. XXXI.
Tak před nimi juž ležel kořen buku, pln vláken, nitek, vlášení a suků, jak šklebící se ďábla obličej; jak oči světlošky dvě pod něj sedly. Teď trpaslíci pomalu ho zvedli, na ramena svá naložili jej a zpátky juž to větru letem jelo, les, skála, proud, vše kolem nich se tmělo, tam sýček úpěl, pes vyl z vesnice, rej bludiček se míhal v pusté pláni, a v hustém sítí žabí skřehotání se ozývalo v rybníce. XXXII. XXXII.
Před Hildy hradem za svítání stáli, a kde se cesty pod ním křižovaly, tam rychle kořen zakopali v zem; na místo, odkud nejlíp vidět bylo na pole turnaje, nechť přes tvář lilo se unavení potu ručejem; než vyšlo slunce, dokonali práci, a jako hvězda za hvězdou se ztrácí, 111 tak rychle vespolek se ztratili. Ten pod kámen vklouz’, ten pod zkvetlý šípek, list tomu stačil, tomu hroudy cípek, jen oči jejich svítily. XXXIII. XXXIII.
Z mlh zatím vstalo jitro čarokrásné, si s čela střáslo mlh kadeře řasné a prodchlo vůní každou zvětlouzkvětlou snět a vyzlatilo každou nebes chmuru, až odvážil se skřivan do azuru a písní jedinou byl jeho let. Na hradě rohy hlasné zvučně zněly, a brzy rytíři ye stran všech spěli ku hradu Hildy, který v páře skryt jak fantom snů se nad krajinou míhal; roh neust8l a stále most se zdvíhal, div mohl hostům postačit. XXXIV. XXXIV.
Od Lorchu cestou na mohutném broni pan Sibo cválá, třemen jasně zvoní, má zlatou přílbu s rudým chocholem a Hildy znakem; ocel na krunýři jen leskne se a v srdci mu to víří, jež blesky plá i boje plápolem. Jak vesel jede, za ním prachu sloupy! Juž před ním hrad, juž brzy na most vstoupí, 112 při zvuku jeho rohu jenž se zdvih; v tom oř mu klopýt’, až se jisker deště mu lily z podkov: „Což před hradem ještě chceš poznat ostří ostruh mých?“ XXXV. XXXV.
Pan Sibo křik’, bod oře ze vší síly, Trh’ uzdou, klel a zas jej hladil chvíli, leč darmo – z místa oř se nehýbal; jen zádumčivě sklonil krásnou hlavu, dnes plnou skvostných per a v zlatohlavu, a plaše kolem zřel, jakby se bál. I bodal Sibo znova jej, až na zem krev v kapkách tekla, potom skočil rázem, vzal za uzdu a vésti sám jej chtěl; však marná práce, kůň šel as pět kroků a náhle, jakby splašen v bujném skoku, zpět skočil, frkal a se chvěl. XXXVI. XXXVI.
Když nikdo nejel, most byl zdvižen zase a brzy bubnů vír a vřesk trub rozléhá se, hlas herolda lze potom rozeznat: v boj volá všecky reky silou známé, a tomu, který všechněch oštěp zláme, má Hilda prsten i svou ruku dát. Zas trouby hlas a herold dvoje jména juž provolal: cval ořů, půda sténá, 113 třesk oštěpů dvou, jak se setkali. To Kuno byl a Guntram, Siba soci, a Sibo koně rve a škubá mocí, div až jej ve prach nesvalí. XXXVII. XXXVII.
Křik jásavý, – juž Kuno leží v prachu; jas trouby nový. V brokátu a nachu rek druhý vjíždí v prostor ohrady. To statný Günther; Sibo sebou trhá, zas oře bodá, střemhlav dál se vrhá, však darmo, jeho dlaň jak bez vlády. Kůň po třech krocích zpět jde, smutně řehtá, a pod listím se v keřích cosi chechtá, zas jásot v hradu, Günther na zemi, a Sibo zří, pavlánu přes okraje jak Guntramovi mnohý pás vstříc vlaje a jak to prší růžemi. XXXVIII. XXXVIII.
To nesnese a rázem s oře skočí, meč tasí, musí tam – leč sotva kročí, cos neznámého zas jej táhne zpět; chce na tu stranu, ale běda, běda, kdos drží jej a dál mu kráčet nedá, a vše se chechtá: kámen, haluz, květ. A na hradě zas trouby zahlaholí. Zas Guntram vítěz, on zde, v širém poli, 114 meč darmo tiskne ve mohutnou pěst; rek jiný zas tam vjíždí do ohrady, on, loutka, v kole chodí beze vlády, i poznává, že zaklet jest. XXXIX. XXXIX.
Tu Sibo vzpomněl si na hrozbu gnomů; zří kolem: vskutku listím keřů, stromů sta škodolibých, sivých očí plá, a ostrý smích zní na vše strany kolem. Co dělat? Hněvem, nenávistí, bolem byl unaven a jeho ruka mdlá, a klidně vzdor juž přemoh’ jeho hoře, pěsť zaťal, opřel se o sedlo oře před hradem, jenž byl jeho štěstí hrob. Tam zase trub a bubnů břeskné zvuky, a nový křik; – ó jaké vystál muky! a zas ten výsměch plný zlob. XL. XL.
Zas Guntram vítěz; to v něm nejvíc vřelo, když jeho hněvné oko z dálky zřelo těch věnců déšť a davu nadšení. Ten Guntram, ten měl Hildu obejímat, na jejích ňadrech po vítězství dřímat – ó zoufalství! to věru k šílení! V tom náhodou šlo malé dítě polem, snad na jahodách bylo; kráčí kolem a „Pozdrav pán bůh!“ řekne rytíři; ó div! jak by se s oře kouzlo zvedlo, 115 juž hnul se Sibo, skočil rázem v sedlo a přímo k hradu zamíří. XLI. XLI.
Co dál se dělo, k čemu vyprávěti? Jak orel pomsty Sibo v souboj letí, všech osm vyzve znova ve zápas; trub nový ryk a Guntram leží v prachu, a Kuno v oceli a Günther v nachu, a z ostatních se každý strachem třás’ a složil zbraň; a nové bubnů zvuky, a Sibo klek’, vzal prsten z Hildy ruky, jež s jásotem mu klesla v objetí; a otec Hildin hladil svoji bradu, se usmíval, ples vířil ve zdech hradu a jemu kvas šel v zápětí. XLII. XLII.
Mab s tímto koncem spokojena není, a zaříká se, že prý v moje snění víc nevjede na zlatém vozíku, že nevyzlatí víc mi s čela stíny a nenavěsí perel v pavučiny a nepošimrá koncem bičíku. Však myslím, Mab, jež smířiti se nechce, že dá si říci a povolí lehce a novým snem se ke mně nachýlí, jak, moje dítě, moje zlatovlásko, má holubice, luno, perlo, lásko, tvůj úsměv uzří rozmilý! 116

KLÁŠTERNÍ LEGENDY
[117]

Amarus.
Žil v klášteře od dětství; jak tam přišel, sám nevěděl, že děkoval však hříchu své zrození, tož Amarus jej zvali. Byl velký, bledý, stále zamyšlený; zrak k zemi upřen, jakby stále hledal cos neznámého. Jednou pravil k bohu, když měsíc stříbřil mříže jeho cely: „Za všecka muka, všecko odříkání, za ztracený svůj život jednu milost si žádám od Tebe, rcirci, kdy as umru?“ A nedomyslil ještě, anděl slétl a v sluch mu šeptal: „Umřeš oné noci, kdy zapomeneš v lampu před oltářem nalíti olej!“ – Prchly dny a léta; tich, jako vždycky, Amarus žil smutný, vždy v lampu věčnou když přilíval olej, děl k sobě: „Rozsvěcuju svoji duši,“ a bolestně se usmál. Jednou z jara též přišel v lampu doliti zas olej; chrám šerý byl, u sloupu na klekátku pod Panny sochou zřel dva milující. Stál za nimi a dech svůj zadržoval. [119] Když domodlili se, po špičkách rychle šel za nimi, jej divná jala touha, stál na klášterním hřbitově; pln bezu a střemchy vzduch byl, vůně opojivá mu vstoupla do hlavy, kdes v keři pták zpíval, motýli dva jak dva květy by na jabloni oživené náhle kol něho lítali, šel dál a dále. Na jednom hrobě, který srovnán s drnem pod lesem kvetoucího bezu mizel, tam seděli ti šťastní: on měl hlavu na ňadrech jejích, v její černé vlasy bez střásal těžce porosené květy, pták zpíval za nimi a laškující dva motýlové usedli jí v kadeř. Tu Amarus na svoji matku vzpomněl, jíž nepoznal a jíž měl děkovati za trpký tento život, – a pták zpíval a voněl bez a v trávě hrála rosa; dnes nedolil Amarus lampu věčnou, stál ustavičně a pták stále zpíval. Dne druhého když k hóře přišli bratři, tu našli věčnou lampu shaslou, sirou, po Amarovi nikde ani stopy; tam na hřbitově, na zapadlém rově však ležel mrtev, na hrobě své matky, tvář obrácenou v bez a střemchu zkvětlou, tak ležel tam a pták jen nad ním zpíval. 120

Vidění bratra Oda.
Do lesa kdys vyšel bratr Odo, na léčivé byliny si vyšel, v potu tváře hledal do večera, do košíku pilně všecko sbíral, o čem věděl, léčivou že moc má; k večeru pak podle dráhy slunce odpočinuv sobě u studánky ku klášteru chtěl se nazpět bráti. V úžlabině, jež vymleta deštěm vrásčitými kořeny se tměla, vlk mu šerý náhle vstoupil v cestu. O tři kroky ustoupil zpět svatý, křížem žehnal čelo své i prsa, k svatému vztáh’ rtu škapulíři, oslovil pak vlka vážným hlasem: „Zpátky, starý nepříteli lidí, s cesty ustup, musím jíti domů; k modlitbě čas volá, z cesty, vlku!“ Ale vlk se příliš k tomu neměl, vypláz’ jazyk rudý a hřbet zježil, oči mu jak ohně šerem plály, klidně stál a neuhnul se z cesty. 121 Bratr Odo polekaný nazpět do lesa chtěl obrátit své kroky, vlk však za ním hnul se tvrdošijný. Kolik kroků zpět učinil svatý, tolik kroků vlk učinil za ním. Bratr Odo zkusil jít zas k předu, vlk se pustil ihned v jeho stopu; bratr Odo v polokruh se točil a vlk za ním stejnou čarou táhnul, vyplazený jazyk, žhoucí oči, zježený hřbet – strach se podívati! Tma juž padla na hluboké lesy, zdálo se, že stromy rostou k nebi a že na svých větvích kolébají příšer divných poletavé zjevy, kořeny že jako dlouzí hadi pod nohou se zvolna natahují, plný světlušek mech šedý hořel; na mýtině kotlavý dub starý šklebil se jak obří hlava šedá. Bratr Odo cítil malou duši pod habitem, kterak se mu třásla, bál se nazpět ohlédnouti plaše, neb vlk za ním stále dál a dále. Tam, kde náhle křižují se cesty, vlk se zastavil; ač nerad, Odo musel s ním se rovněž zastaviti. V tom vlk jal se mluvit hlasem lidským: „Proč tak bojíš se mne, muži boží? 122 zvířata my, věř, jsme často lepší, než vy lidé, v jejichž středu žiješ.“ „Mám-li tobě, brachu, uvěřiti,“ pravil z úžasu se vzchopiv Odo, „na sobě tu dobrotu mi ukaž: nech mne jíti, pusť mne domů k hóře!“ „Budiž tedy,“ vlk mu odpověděl, „jdi si, ale poznáš brzy, lidé že jsou horší zvěře, poznáš záhy pod škraboškou lidské jejich tváře, zvířat nízkou duši tají všichni; poznáš to a vzpomeneš si na mne!“ Po těch slovech vlk uskočil s cesty, zmizel jak by spolknula jej země, jakby splynul kolem s šerem nočním. Odo vzal hned nohy na ramena a v svém běhu dřív se nezastavil, dokud ozářená okna chrámu nevěstila mu, že klášter blízký. Pot si horký utíraje s čela vrazil v chrám, kde hóry pěli bratři v kapucích svých jak vždy zakukleni, v stolicích nad žalmy nakloněni. Na své místo sedl bratr Odo, antifonu našel v breviáři a chtěl zpívat v jeden chorál s nimi. Hlas však náhle uvázl mu v hrdle, plaše rozlétlo se po kostele 123 oko jeho – a hlas nechtěl z hrdla. Bože, bože, co se to s ním stalo! Co to viděl, jak to pochopiti! V habitech a černou pod kapucí, kam pohleděl, viděl hlavy zvířat: bratr Zeno jako líný medvěd, celičký když vylízal úl medu, na břicho své tučné pracky složil, bratr Hilar měl zas hlavu liščí, úlisně do breviáře mžoural, usmíval se pod své rudé vousy, bratr Vitold jako plachý zajíc, který mladé stromky okusuje, z dálky než zahoukne rána lovce, krčil se a divně poškleboval; bratr Quido prase byl a funěl, telete měl hlavu bratr Pankrác, bratr Ondřej vychrtlý vlk starý, bratr Kosmas krocanem byl náhle, v křiku jenž nadýmá svoje vole; bratr Ivo, jenž dnes předříkával, vypelichaný byl starý osel, velebný pak opat pod kapucí mračil se jak starý, šklebný buldok, fráter pak, jenž svíčky rozsvěcoval a nalíval olej v lampu věčnou, tupou tváří berana kol civěl. Strnul v hloubi duše bratr Odo, zpívat chtěl, – však zpěv mu zmíral na rtech; modlit chtěl se, – ale roztržitá mysl stále štvala jeho oči. 124 Hned je sklopil v knihu, mysle sobě, že to přelud, který záhy zmizí; ale běda; – jak zved’ oči svoje, zas ty tváře zvířecí tak tupé, šklebné, hrdé, chytré, potměšilé v kapucích se ukláněly kolem. V myšlenkách šel z chrámu bratr Odo; v refektáři plála sterá světla, předvečer byl velikého svátku, hojný stůl byl, sklepy přebohaté. Čeho jindy Odo nevšim’ sobě, teď mu bylo k jeho hrůze zjevno, bratři jedli divě hltajíce jak zvěř lačná, která přišla z lesů: medvěd Zeno plnou hrábnul hrstí po cukrovin talíři a funěl, čmuchal kol a do vousů si bručel; liška Hilar, jenž byl dneska kraječ, s kostí pěkné seřizoval maso, kosti hezky rozdal pánům bratrům, opatovi jen a sobě nechal nejpěknější kousky na hromadě, dobré opatu, však sobě lepší; zajíc Vitold sáhl v každou mísu, všecko nakous’ a vše hodil zpátky; prase Quido omáčkou se brodil, až mu tekla přes ježaté vousy; tele Pankrác hnusně přežvykoval, Ondřej vlk i holé kosti hltal, krocan Kosmas jako aristokrat 125 rozhlížel se kol po refektáři, lepší sousto ale mžikem vyrval bratru novicovi, který, jehně, líbit dal si to a sklonil hlavu; osel Ivo frkal v každém soustu, opat, buldok, ten však zuby cenil, trhal, škubal, jelení rval kýtu, oči hořely mu, žhavé uhly, tváře divoce se nadýmaly. Bratr Odo trnul, chvěl se, žasnul, ani sousta nemoh’ polknout hrůzou, otvíral jen ústa překvapením. Druhý den zvon volal ku mši, v kůru mezi bratry seděl rovněž Odo, hlavu zved’, jak trhli zvoncem, běda! Buldok ve ornátě zlatotkaném k oltáři šel, osel nes mu berlu, prase v pluvialu paranymfu dělalo, vlk nesl mu kříž zlatý, zajíc, tele byli diakony, krocan kaditelnu rozhoupával, klerikové a novici kolem smečkou vyžlat, mezků hemžili se; kostelník, kůň starý, za oltářem šlapal měchy. Zděšen bratr Odo po kostele jal se dívat, hrůza! Divná společnost zde pohromadě! Archa Noemova věru méně druhů zvířat v prostorném svém jícnu měla kdysi,kdysi nežli chrám dnes při mši. 126 V selském kroji prasata a ovce, krysy, žáby, husy, psi a kočky, pávi, holubi, to všecko z knihy modlilo se nebo na růženci. Na kůru čáp, starý kantor, smyčcem dával takt a ovcí řada k tomu bečela, až zaléhaly uši. S bratrem Odo chrám se točil v kole, na nohou se nemoh’ držet více, a když kolem políbení míru Ondřej vlk roznášel mezi bratry, tu když měl s ním líbati se, náhle v mdlobách jako kmen se svalil na zem. Vynesli jej, uložili v lože; vše, co vyprávěl jim, za horečku vyhlásili a za mozku bludy, a když choroba se nelepšila, šeptali si: bratr Odo blázní! Přišel i sám opat k jeho loži, bratr Odo chtěl se zpovídati: jal se vypravovat, kterak v lese druhdy potkal vlka – ale darmo, opat vstal a rameny jen krčil a ke druhům šeptal: Věru blázní! Odo viděl, v jakou sráznou propast teď se řítí jeho celý život; že znal nyní pravou stránku lidí, 127 bláznem byl, i truchlil víc a více, bledý chodbami se vláčel stínem, bledý noci probděl v hořkých slzách, nemluvil, všem vyhýbal se z dálky, až pak jednou – bratr fortnýř právě klímaje nad biblí vedrem zdřímnul – vykradl se, v snění kráčel k lesu, z něhož ale nevrátil se více. 128

Legenda ze Zlaté Koruny.
Kde teď dumá starý klášter v smutné rozvalině, šedivý mnich kdysi kráčel v lip staletých stíně; dlouhá, po pás splývající brada se mu třásla, ale v oku síly jiskra posud neuhasla, krok se chvěl a ruce stuhlé tiskly habit v křeči. Stíny rostly, sbor lip šuměl tajeplnou řečí, něco lístků bílých růží, něco žlutých listů vítr svál sem, okna chrámu plála v ametystu šedých mračen, v kterých hasla záře slunce zlatá. Chrám byl pustý, zato okna refektáře vzňatá, v sterých světlech míhala se, neb dnes nastolení slaviti měl nový opat. Mnich v hlubokém snění sám jen kráčel sadem pustým s nakloněnou skrání, v jeho vzdech jen časem padlo sýčka zastenání neb šum stromů, jak spěl vítr jejich korunami, a ten rovněž jak vzdech zmíral v dálce arkádami. Skříply dvéře, v sad to vstoupil mladý novic chvatem. „Stále, otče Bruno, dlíte v zadumání svatém?“ Nevidíte, kterak světla hoří v refektáři, opata přec pozdraviti pojďte s vlídnou tváří!“ – 129 ,Stalo se to ráno v chrámu, ‘ děl mnich na to zkrátka. „Čas je k hodům.“ – ,Nepůjdu tam!‘ – Skřípla opět vrátka, a mnich sám zas kráčel sadem tísněn myšlenkami, a jen stromů těžký povzdeh zmíral arkádami. Z refektáře ruch se nesl v spící sad a tichý, číší zvuk se časem rozleh’ hovor pak a smíchy. V krátké době ve vratech stál starý mnich a bílý habit jeho temnem svítil: „Poslyš, bratře milý, nerad opat postrádá tě s naším celým sborem, pojď juž, ať tvá velká skromnost nezdá se být vzdorem; poslušnost, již slíbils kdysi, svědčí mysli skromné.“ – ,Dobře,‘ Bruno děl, ,já přijdu, až přijde čas pro mne!‘ Bila půlnoc, hrobový zvuk její pad’ v sad tichý, z refektáře zvučel zpěv a hovor zněl a smíchy, číš za číší kolovala plná, bez ustání, v tom na prahu objevil se Bruno znenadání. Chvíli stál tam, bez pohnutí patřil v děsnou vřavu, pak šel blíže, směle vztyčil šedivou svou hlavu, roztáh’ ruce k nebi, zdál se stále býti větší, blesk se míhal v jeho oku, hrom byl v jeho řeči: ,Opate, slyš a vy všichni milí, slyšte, bratři, hříšník jsem, vás napomínat nejméně mi patří, ale vím, že mezi kozly sám jsem ovce dobrá, čímž mně roste oko věštce, tím též síla obra. Horší rány přijdou na vás než Sodomské deště, obraťte se, slyš, opate, dokud čas tu ještě! 130 nebo přijdou a jsou blízké přede dveřmi časy, kdy Pán všecky vytrhá vás jako prázdné klasy, v snopy sváže vás a výheň pekla v požár nový vznítí vámi, neb hřích trůní pod vašimi krovy!‘ Číše v rukou stáli mniši, strach je opanoval, bratr Bruno sepjal ruce a dál pokračoval: ,Kdo jsem já, že k vám tak mluvím, chudý bratr bídný, boží milosti jen paprsk dotknul se mne vlídný, jak jsem starý, věřte, bratři, sám to nevím ani, vím jen, že jsem v modlitbách žil, v postu, v rozjímání. Pět opatů, čtyři krále přežil jsem a nyní cítím, kterak sama věčnost dechem svým mne stíní, stáří mé mi právo dává, bych k vám mluvil směle, bych řek’, že jste Jidášové svého Spasitele, Jidášové svého krále i té bídné země, a ti všichni, slyšte, bratři, nyní mluví ve mně, Zapřeli jste jako boha tak řeč otců svojich, u číše jen svorni spolu, jinak v sváru, v bojích. Břich váš bůh a plná kasa vaše Panna svatá, kajte se! číš Boží pomsty jest juž vrchovatá.‘ Klesly číše, každý z bratrů v dlaň tvář studem schoval, bratr Bruno prorockým pak hlasem pokračoval: 131 ,K plamenu, jenž rudou září brzy nebe skalí, slyšte, bratři, sami vy jste první podpal dali, v lid jste sami nedůvěru s pochybností sili, s odpustky a rájem boha bídně kramařili. Pomsta přijde. Cítím její pochod velkolepý; vozy duní, na prvním z nich sedí vůdce slepý, na kolenou nese bibli, ten hrad vaší pýchy, a z ní čte váš úděl hrozný, jako vaše hříchy; vaší zbraní, slovem božím, pravou pastvou duší, slovem, jež on změní v skutek, vaše hradby zkruší, rozmele vásvás, jako zrní žernov tuhý mele, zvýší vás jak snížili jste svého Spasitele. V budoucnost zřím, plamen její svítí na mé líce, lípy, které sázeli jste – vaše šibenice!‘ – Kvil a vzdech zněl kolem v sálu, děs vše opanoval, bratr Bruno sklonil hlavu, tiše pokračoval: ,Proč tak mluvím? Anděl v noci zved’ mi závoj časů, slyšení Pán popřál mému úpícímu hlasu. Tak jsem věřil, tak jsem čistý před Pánem vždy stanul, tak jen láskou svrchovanou k jeho lásce planul, že jsem chtěl nést jeho rány a vše jeho muky znova prožít a procítit darem z jeho ruky. Oči vzhůru! pohleďte kol na stropy a krovy, všady zříte z trnů věnec, kterým Ježíšovi protkly skráň za hříchy světa, – však vy nevidíte, lenost tíží vaše víčka a jen k zemi zříte. – Já však viděl a já prosil láskou nedočkavý, 132 by se na mne snesly všecky rány svaté hlavy, by ten ostrý věnec z trní ověnčil mé spánky, což to mohou pochopiti vaše radovánky, vaše kvasy bohopusté, vaše dlouhé pitky! Ale slyšte, zázrak boha! cítím juž trn břitký, jak mne jako druhdy Krista píchá kolem skrání, jak v nich hlodá, bodá, trhá, rve je bez ustání; všecky muky, jež on cítil, hlava moje nese! Aleluja! na mé skráni, hleďte, juž se třese první krůpěj teplé krve!‘ V tom se zhroutil k zemi, bratři rázem sklonili se, v tváři úžas němý, a hle, šedým vlasem teplá krev se řine tiše, plny děr jsou oba spánky a z nich vůně dýše. 133

Opatovická legenda.
I. I.
Pan Kolda sedí u džbánu a na stůl bije pěstí, a pije zas: „Vem ženy ďas, juž nikde nemám štěstí! I kostka jakby opilá si dělá ze mne blázny, džbán schýlím níž a brzy již se šklebí na mne prázdný. Čím taký život zemana se od žebráka liší? Toť žijí líp, mně dí můj vtip, v Opatovicích mniši. Žár denní v chládku přestojí v dřímání při oltáři, však v noční čas na pravý kvas se sejdou v refektáři. Tu mělničiny plná číš se nikdy nevyprázdní, tu každý mnich jest žert a smích, až v sboru píseň zazní. 134 Od plné číše ani nocnoc, ni ďas je nevypudí, až v jitra sklon je zbožný zvon ku ranní hóře vzbudí. Tu první opat vyskočí a mne si z očí spánek, však jaký chvat, chtěl brevíř brát a chytil zase džbánek. Ať všední den, ať neděle, jim stejně víno svědčí; jak včera, dnes jsou jeden ples ku slávě boží větší. To jsou ti ptáci nebeští, o nic se nestarají, a místo sít jen znají pít a žijí líp než v ráji. Což abych k nim si zajel dnes? Vždy viděli mne rádi; nad nebe skvost jim platí host a sklepy jejich chladí. Já kláštera byl přítelem, když lepší dnové byli; čas jen se mih’, a z přátel mých teď dluhy jen mi zbyly!“ 135 Pan Kolda shodil na zem džbán a sám se k stáji motá; však jaký žal, co osedlal – stín herky Don-Quichotta! Jel přes pole, jel přes louky, hle, tam se klášter bělá – den parný byl, a proudem lil se Koldovi pot s čela. II. II.
Na prahu kláštera opat sám s vlídnou jej uvítal tváří: „Hoj, pane Koldo, vítejte k nám, toť slavnost teprv se zdaří! Co klášter založen, dnes je sto let, uzříte obrazy, vše jeden květ, oltáře v sta svíček záři!“ S herky své skočil Kolda hned, rád byl, že přišel v čas pravý, stisk’ ruku opatu, který jej ved’ chodbami skrz mnichů davy, a pravil s úsměvem: „Než začnem pít, slušno jest alespoň na mši jít, teď právě hrubá se slaví.“ 136 „Kdyby chtěl hrubou mši vzíti sám ďas!“ dí Kolda u sebe v taji, „po čertech budu tam dlouhý mít čas, těžká však cesta jest k ráji!“ Usmál se zdvořile a vešel v chrám. Kytic a věnců a světel plá tam, zvony zní, varhany hrají. A byla velká mše, při sám bůh! věčnost být nemůž’ tak dlouhá, bez konce zpívání, tak parný vzduch, a v Koldovi větší vždy touha! Nejdříve zíval, a potom klel, z andílků, co jich kol na sloupech zřel, každý mu mrkvičku strouhá. Konečně dopěno, dohráno juž, mnichům se zjasnily tváře, bubnů je provázel slavnostní tuš do chládku refektáře. Pan Kolda vesele k opatu sed’, plnou číš rázem vyprázdnil hned, vše viděl v růžové páře. „Důstojný otče, slyšel jsem – dík vaší stráži a péči – máte prý ve sklepích – ďas mne vem, dám-li co na lidské řeči – máte prý zazděné poklady kdes, z celého světa jež satan vám snes’ k boží cti a slávě větší. 137 Nežádám, otče můj, tajemství snad abyste vyzradil v bludu, ni prášek, který by za nehet pad’, jen prosím, ač rdím se v studu, poklad váš ukažte na chvilku jen, vyplňte nejkrasší duše mé sen, a vždy vám žehnati budu! Opat se usmíval – vyprázdnil číš: „To, pane, staré jsou báje!“ Potaji kynul, a v chvíli té již nová číš před Koldou hraje. Opat s ním ťukne si, a v jeden ráz pohár byl vyprázdněn, a v chvíli zas naplněn po samé kraje. Koldovy oči v plamenech, a tvář mu purpurem květe: „Otče, já slyšel jsem v dětských juž dnech – že přísaha? – nu jděte – přísaha sem a přísaha tam, chcete-li, budu též přísahat vám mlčení na smrt – co chcete?“ Opat se usmíval – vyprázdnil číš: „Nu, věřte mi, smyslu v tom není – chudí jsme mniši jen, života tíž trávíme v postech a bdění.“ Však pohár nový tu, a v jeden ráz Kolda jej vyprázdnil, a plný zas ve mžiku před ním se pění. 138 „Jednou vás navštívil Karel sám, chtě vidět poklady vaše; tři mniši s opatem vedli jej v chrám před oltář bojácně, plaše, oči mu vázali – nu, snad to lež – chcete-li, zavažte oči mi též – jen vidět chci poklady vaše!“ Opat se usmíval – vyprázdnil číš: „To, pane, legenda stará; čím starší klášter, tím bují výš, jak houby po dešti z jara!“ Zas pohár nový tu, a v jeden ráz Kolda jej vyprázdnil, a plný zas zlatem svým před Koldou hárá. Chvílemi začal zas a vypuk’ v smích, zrak se mu pomalu kalil. „Zavažte oči!“ Opat se zdvih’, naposled Koldovi nalil. Kolda zved’ pohár, k ústům jej nes’, ten však z mdlé ruky ku zemi kles’, a Kolda s židle se svalil. Mniši dva ze zadu pozvedli jej, dvakrát s ním ve smíchu padli; v klášterní sklep šel divný ten rej, před sudy na zem jej kladli, šátek mu stočili přes tvář a zrak, v hovoru stlumeném a v smíchu pak po špičkách z dveří se kradli. 139 III. III.
A v pustý závoj halí jej spánek kouzlem svým, v zdi otvor vidí malý, tři mnišimniši, opat s ním; juž černý šátek točí mu třikrát kolem očí, jej vedou v kruh a vkročí v sluj, zkad se valí dým. Šli dlouhou chodbou ztmělou, jak mohl rozeznat, šli tiše cestou celou a plachý byl jich chvat; zas v kruh jím zatočili, na konci chodby byli, a s očí v krátké chvíli byl šátek jemu sňat. Zde v trojí dlouhé kruhy se táhly plameny, a ve všech barvách duhy zde hrály kameny; tu stříbro bledě svitá, tam zlato rudě kmitá, v to šperků směs se vplítá a kříže, prsteny. 140 Tam opál lunou hoří ve zlatě náušnic, a fialovou zoří mu amethyst plá vstříc, smaragd se z hloubi směje, rubín se ohněm skvěje, až nachu proudy leje mu v polekanou líc. Tu ornáty a štoly, vše brokat, samet, nach, jak svatých aureoly z nich září zlatý prach; tu kalichy a mísy, a v nich se skvosty mísí, rampouchy zlata visí jak krápník na stěnách. Biskupské zlaté berly a drahokamy v nich, jak vejce velké perly a bílé jako sníh; květ se zlatými stonky a náramky a sponky jak slzy a jak zvonky – vše hoří v paprscích. A koruny a hávy, vše plno opálů, tu růžovy, tam tmavy, z beryllů, korálů, 141 a čím se hlouběj’ noří, tím větší kruh se tvoří, tím víc to kolem hoří, jak víno v pokálu. Šklebí se Kolda sladce jda mnichům v zápětí; hle, číš tu vzácné práce, jsouc rovna poupěti. Jak hoří v zlatě čistém, jsouc spjata révy listem, v němž smaragd s amethystem plá v družném objetí! Ten pohár svůdně kyne, jsa rubíny kol tkán, ze stvolu v šíř se vine jak bájný tulipán. A Koldovi tu zdá se, že před ním v plné kráse jak lotos otvírá se, jenž lunou zulíbán. Ó jenom doušek jeden a Kolda staví krok, dal štěstí by a eden i žití mnohý rok! Saharu v hrdle cítí, jen z této číše píti, v níž víno plá a svítí stem rubínových ok. 142 A juž se k číši kloní a zírá v její nach, a jak chce sáhnout po ní – hle, vína na vlnách vlas zlatý, tvář se houpá, tu bílý prs se koupá, a nahá žena stoupá ven z číše v paprskách. A zmizel opat s mnichy, po špercích nikde zvěst, z dna číše zvoní smíchy a strop jest plný hvězd; a číš se výše pění, kol cinkot, zvonků znění, a jizba v mhu se mění, až celá číší jest. A s ženou Kolda kráčí po zlatých paprscích, kol nich se břečtan stáčí, v něm rosných perel mih; on chce ji vinout k sobě, leč cítí, kterak v mdlobě mu váznou ruce obě, chce mluvit – hlas mu ztich’. Teď chodbou křišťálovou se nesou po chvíli, jak zlaté rybky plovou, teď dva jsou motýli; 143 a kde se oblouk křiví, sto šotků z listí civí a šklebí se a diví, že tak jest opilý. Tu v hněvu Kolda skočí a chce je potrestat – v tom cos mu padá s očí, vše vidí v mlhu tát; je zbuzen – slyší smíchy – ach, vše bylo sen lichý, zří opata a mnichy se za břich popadat. IV. IV.
U sudu, pod nímž Kolda spal, stál opat s číší plnou, v té vína oheň zlatem plál a rudou hořel vlnou. Jak pronikl by jeho sen, dí opat v smíchu k němu: „Jak s pokladem jste spokojen, co díte vínu mému? Neb to ten poklad největší, jejž klášter náš zde hostí, on všecky trudy vyléčí, a blázen, kdo se postí. 144 Ten poklad Karel viděl též a zkusil jeho štěstí, vše ostatní jest báj a lež – nuž výše s číší v pěsti!“ A Kolda věru nevěděl, zda pravda to či báje, a zas jen plnou číši zřel, v níž svůdné víno hraje. I vzal ji z ruky opatu a rychle, bez hovoru ji vypil v blaha záchvatu a za ním mniši v sboru. 145

Legenda o sv. Zitě.*)
V slávě nebes nad oblaky nevím, nevím, svatá Zito, zda se ještě rozpomeneš na ten zázrak divuhodný, před lety jenž stal se tobě, v Janově když, dobrém městě, sloužila jsi u prefekta? V moje snění časem vpadnou tóny písní, zvuky varhan, a jak holubičí křídla. zašumí to u mé hlavy. Vidím staré, šeré dómy, jejichž portál střeží sochy v arabesek pestrém věnci, dómy, v jejichž úzkých oknech ztemnělých a malovaných v barev hře se láme světlo; zřím skrz otevřené dvéře ____________ *) Legenda tato, ovšem v různých variantech, vypravuje se též v Lucce, kde zvlášť sv. Zita co patronka města se ctila. Viz Danteovo peklo XXI verš 38. 146 v šeru svíce na oltáři a buclaté andělíčky, z kadidla vln namodralých s úsměvem jak patří dolů; a pohádky dávných časů zachytí se v hlavě mojí, jako hnízda vlaštovičí ve rukávech světic božích ve výklenku nad portálem. Jeden z těchto andělíčků buclatých a okřídlených vyprávěl mi tuto báji, a já doufám, svatá Zito, že se nad tím nepohoršíš, když ji dále povím světu veršem prostým, nelíčeným, upřímným však, jak mé srdce, a jak byla tvoje víra. V onen čas, kdy ještě víra zhlížela se v dětských duších a se pnula duhou k nebi, že měl zázrak blízko k lidem, když František kázal ptákům, vlkovi též říkal „bratře“: v Janově tu, dobrém městě, žila služkou u prefekta svatá Zita, dobrá duše, věřící a spravedlivá. Jestli mohla denně ráno 147 na chvilku jen zablouditi v tklivé šero starých dómů, na chvilku se pomodliti, čilá byla celičký den, veselá a přičinlivá, od ruky jí šla jen práce, jako se rtů steré písně. Ale mnoho, příliš mnoho práce měla svatá Zita v prefektově domě velkém: úklid v jizbách, a co hlavní, špižírny a zásobárny, a pak péči o kuchyni. Ale všecko postihnula rukou pilnou, čilou myslí, jen když mohla denně ráno na chvilku si odskočiti v tklivé šero starých dómů. Byly hody u prefekta. Od rána již svatá Zita v trhu byla, kupovala, koš za košem domů snesla: ryb a zvěře, fíků, hroznů, ananasů, artičoků, vína druhů různých láhve, a juž chtěla začít vařit, když se náhle rozpomněla, že dnes ještě ani chvilku, 148 na jediný otčenášek v kostele se nestavěla. Do kuchyně oknem malým velký, starý dóm se díval; v dómu plála sterá světla, zněly písně, zněly zvony. Padalo vše Zitě z ruky, zrak se zalil těžkou slzou. Musila, jen na chviličku, na jediný otčenášek – chrám tak blízko a pak ještě času dost jest do oběda. Odešla – však divný osud! Nikdy tak se nehroužila v modlitbu a rozjímání jako dnes, ba věru nikdy nebyl chrám ten starověký útulný tak, přívětivý, staré malby na omítce svěžejším dnes plály leskem, hudba, zpěv a staré zvony do snění dnes kolébaly, a co svatých na oltářích, na sloupech a ve výklencích, dýchalo vše novým kouzlem; ba i plazící se rarach, jenž pod nohou andělovou civěl a se děsně šklebil, v záři slunce usmíval se v bolnosladké resignaci. 149 V pološeru zadní lodě na kolenou snila Zita, na svět kolem zapomněla, na zásoby nakoupené, na ryby a na ovoce, na hlad hostů čekajících, i na zlý hněv pána svého. Bylo dvanáct. Jako bleskem omráčena byla Zita; rychle vstala – v zmatku vstala – běda jí, co dělat nyní! Sotva kříž si udělala, domů létla v jednom kvapu. U vrat domu prefektova vozů tíseň a ryk sluhů. Ulekla se znova Zita, běda jí, co dělat nyní? Rychle, rychle do kuchyně! Běží chodbou a tu náhle zarazí ji divná vůně. Z kuchyně, hle, dým se valí, tam to syčí, kypí, piští, nože řinčí, zvoní misky, z krbu ohně zážeh rudý rozlévá se širou chodbou. Najal pán snad jiné služky? u sebe si myslí Zita; nemožno, v tak krátké chvíli 150 aby oběd ustrojila, rychle dál – a patří v jizbu, patří, bledne, trne, žasne. Tisíc nahých andělíčků buclatých a okřídlených v kuchyni je v jednom shonu, až jim tváře žhou jak růže, jako jabka granátová. Ten přikládá na ohniště, a ten rychle točí rožněm, ten zas meloun krájí zlatý, jiný tučné řízky zvěře na stříbrnou klade misku ovroubenou zeleninou. Jiný v pestrou pyramidu jablka a hrozny staví, jeden krájí, druhý seká, třetí tluče ve hmoždíři, až mu s čela pot se lije bohatý, jak velké perly. A tam jeden ubožáček při dělání makaronů uskříp’ sobě malý prstík, fouká si naň, ušklíbá se, neví sám, jak mu to sluší. A ten shon a ruch a vřava stále prudší, stále větší! Vše juž stojí upraveno, dvanáct jídel v jedné řadě: od jehlance zlatých fíků až ku misce, na níž leží 151 velká ryba ve rosolu, která drží v ústech citron, mezi tím pak láhve vína, lahůdek též plné misky – všecko, jen to odnášeti! Jaká krása, jaká vůně! Ztrnulá a udivená na zápraží Zita stojí, až pak lomíc bílé ruce vrazí v dílnu andělíčků. Svatý bože, jaký zázrak! V slzách stojí, ruce spíná. Sotva ji však uviděli okřídlení andílkové, jak by střelil, zmizeli již; jenom šumot sterých křídel u stropu zněl, hynul, hynul, jenom s krbu kynuly jí s kouřem v mlhu splývajíce smavé, krásné dětské hlavy, plavovlasé, kučeravé, a šum křídel hynul, hynul. V jizbě sama stála Zita v ustrnutí, v zamyšlení, an tu v dveřích zněl hlas pána: Poledne jest, nos juž na stůl! 152 Nevím, co se dále stalo; ale malý andělíček, jenž mi sdělil tento příběh, do ucha též pošeptal mi, že prý tenkrát prefektovi a všem jeho vzácným hostům chutnalo, jak nikdy předtím. Pravil to a usmíval se; při tom foukal na svůj prstík, křidélkama zatřepetal, v družině pak snů mých zmizel. – Veršem prostým, nelíčeným dozpíval jsem svoji pověst: jak se bude líbit světu, neptám se, jen tebe ptám se: Nehněváš se, svatá Zito? 153

Mše biskupa Turpína.
Pan biskup Turpín byl veselý pán, velmi rád po lesích honil; co často uháněl přes luh i lán, sluha již k oltáři zvonil. Tu v divokém chvatu s vichřicí v let do města a s koně dolů! ve zmatku na sebe přehodil hned talár a ornát i štolu. Pak roznícen, uhřát k oltáři spěl, a císař k pánům děl stranou: „Zas biskup v modlitbách celou noc bděl, tváře mu nadšením planou!“ A denně si Turpín vždy umínil, že vždy v čas pravý se vrátí, leč sotva jej šedý les zastínil, cítil to v žilách zas pláti. A koně bod’ tryskem, zatroubil v roh, mhou, jíž se kouřilo jitro, uháněl hřímaje přes sráz i hloh, ach, s bohem, berlo i mitro! 154 Jednou pan Turpín se opozdil zas, tak pěkně bylo dnes v lese! i jezdil a střílel – v tom zvonu hlas větrem se v jeho sluch nese. Obrátí koně a ujíždí zpět, k městu však daleká cesta! v biskupu ozval se svědomí hnět: „Hle, vida, jak bůh mne trestá!“ Ujížděl, co mohl. „To jistě sám ďábel mne vehnal v ty sítě, vždyť přece, duši svou do sázky dám, vyjel jsem časně a hbitě!“ Ulice prázdné – vždyť svátek je dnes. Turpínu oči se tmějí. Zase zvuk zvonu – i schvátí jej děs, slyš, s kůru žalmy již znějí! I vejde v chrám Turpín utajiv dech, neví, zda věřit má zraku – smí ďábel řádit i v posvátných zdech? klame se v kadidla mraku? U oltáře dokola kněží řad ve zlatém slavnostním hávě, ó jaký přízrak mu na duši pad’: v jich středu on v celé slávě. 155 To on jest, on Turpín, jenž u dveří zde stoje bázliv se dívá! Tam zpod mitry příval mu kadeří na ornát z brokátu splývá. Pod nebesy císař s družinou svou jak vždycky v modlitbách klečí, a Turpín má zrak svůj zakalen mhou, strach jeho stále jest věčí. Zatáhl žebráka, v koutek jenž klek’, v modlitbě hlavou jenž kývá: „Příteli dobrý, snad byste mi řek’, kdo svatou oběť dnes zpívá.“ A žebrák udiven nastaví sluch: „Jistě mne za blázna máte; to Turpín, biskup a císaře druh, vzácný muž pověsti svaté.“ U oltáře Turpín, děsivý klam, ku jeho rostoucí muce „oremus“ zpívá, jde sem a tam, k žehnání vztahuje ruce. A jeho hlas má i postavu též, posuňky jeho i chůzi, a Turpín neví, co pravda, co lež, chví se jen ve spárech hrůzy. 156 V tom konečně „Ite“ zavznělo již, všecko se z kostela valí. Pan Turpín pospíší, ve srdci tíž, kde s Karlem dvořani stáli. Jak vždy mu císař ruku svou dal, a bradou k pochvale kýval: „Řek’ bych, že bůh sám u oltáře stál, tak pěkně’s, Turpíne, zpíval!“ A mlčky pan Turpín sklopil svou tvář, dnes císaře nesnes’ zrak žhavý, a přísahal, pohlédnuv na oltář, doma vždy býti v čas pravý. 157

Čáp sv. Františka.
Ze smrtelné, těžké mdloby po zápasu hrozném, dlouhém František se vzbouzel k žití. Ještě očí neotevřel, ale cítil, kterak jemná růžová zář tiše, zvolna dotýká se jeho víček; slyšel táhlé, sladké tóny jako harfy, jako flétny, z dálky kterak v sluch mu bijí jako vlny k břehům květným; cítil vůni tajuplnou, – jakou nemá ani růže uzavřenou v květném srdci, ni v svých bílých hvězdách jasmín. Duše jeho polekána smrti bolem tišila se, neznámý hlas jemu šeptal: „To je ráj, hleď, již jsi v nebi!“ Konečně když hudba proudem slavnostního hymnu zněla, otevřel zrak udivený. 158 V skutku, František byl v ráji! Před ním všecko tálo v světle. On, jenž zpíval hymnu slunce, teď se díval v toto moře, jeho zrak tu záři snesl. Viděl nejdřív jako sloupy bílé páry – ale zatím kadidla to byla mračna, která z kaditelnic zlatých valila se, z kaditelnic stojících kol trůnu Boha; viděl stromy divných tvarů, jejichž květem byly hvězdy, a pod nimi v bílém rouchu kráčeli ve rukou palmy a nad hlavou gloriolu zástupové vyvolených: biskupové, mučenníci, proroci a velekněži, panny, vdovy, vyznavači. Mezi nimi procházeli andělů se valné sbory zpívajíce k harfám sladkým, pískajíce v tklivé flétny, klepajíce v zvučný cymbál. Úsměv štěstí jen se mihnul po vybledlé, utrápené, zhublé tváři Františkově. Tady on a v této slávě prostý mnich a bosonohý! Viděl, kterak zástupové 159 jdoucí kol se zastavují, na něho si ukazují šeptajíce v svaté úctě: „Ejhle! on, to on, ten světec, František, ten sluha boží!“ Viděl, kterak papežové tiary své sňali před ním. Pokora mu nedopřála dél se dívat na ty pocty. Upřel oči unavené v oblak, jenž se z kaditelnic vinul výše sloupem bílým. Hle, to bavilo jej více; patře v oblak rozeznával, že to není oblak dýmu, ale samé dětské hlavy, zlaté, plavé, kučeravé, buclaté a okřídlené, hlavy malých andělíčků smějících se, laškujících; radost měl tu nevýslovnou, neb ten smích mu sáhnul v duši. V nebi chvíle nečítají, ale v středu všechněch slastí, František se cítil v ráji brzy sirým, opuštěným; vstal se svojí zlaté židle, po oblaku zvolna kráčel tam až, odkud z kaditelnic dým zastíral věčné světlo. 160 Padl obě na kolena, roztáh’ ruce znamenané Krista hřeby krvavými, a před všemi vyvolenci, proroky a mučenníky, anděly a vyznavači s pláčem jal se hovořiti: „Světlo světel, bože, otče, odpustíš a nezazlíš mi, upřímně když řeknu tobě: V ráji tvojím se mi stýská. V duši mou jsi příliš mnoho vložil lásky k lidem, k světu; s přírodou já vždycky živ byl jako bratr a syn věrný, bez ní jsem jak suchá haluz. Chceš snad vědět, bože milý, po čem se mi stýská v nebi? Chybí zde můj bratr oheň, chybí zde má sestra voda, chybí zde má matka země, z všeho pak, co nejvíc v světě miloval jsem, chybí ptáci. Ti v mém dlouhém putování útěchou a občerstvením byli oku, sluchu, srdci. Snad ty nevíš, vševědoucí otče světa, co se jednou v Umbrii mi přihodilo. Šel jsem kázat širým davům, 161 ale běda – marná práce, hluchá srdce – hluché uši. Unaven a oklamaný za město jsem vyšel v smutku, veliká tam byla louka plná stromů, středem jejím tekla voda mezi travou. Zde jsem hořkost svojí duše začal vylévati v pláči; čejka, která po pažitě chodila jak v přemítání, hned svůj chochol zčepejřila, v chůzi své se zastavila, jak by řeč mou pochopila; z keře, kde měl hnízdo v listí zežloutlém od loňské zimy, slavík natáh’ šedé hrdlo, od břehu pak přiskočila pěnkava a za ní stehlík, špaček vylít ze tmy sítí, z louky hejl a černohlávek, z pole vážný havran přišel, kavka s vranou slétla za ním, v azuru svou píseň stajiv bleskem sletěl dolů skřivan, z hloubi lesa dostavil se drozd a dudek zamračený, kos, který má zlatý zobák, datel, který ťuká v stromy, mandelík a ťuhýk dravý, strakapoud a rorejs šedý, 162 bukač, v rákosí jenž chraptí, vlašťovka a konipásek, střízlík dvorný, žvavá straka. Nade všecky ale zbožně, na své jedné stoje noze, veliký čáp pozor dával, poslouchal a kýval hlavou, svářící a rozcuchané vrabce klepal občas zobcem, aby tiše poslouchali. Já František, sluha boží, povržený lidmi, v poušti tak jsem kázal vděčným ptákům, tak jsem ptáky zamiloval, že mi bez nich trudné žití. Nemohu a nesmím žádat, abys k vůli nehodnému sluhovi ráj změnil na zem, ale jedno, prosím, otče, pro posty, jež vytrpěl jsem, pro chudobu, již jsem snášel, pro choroby, pro nemoci, pro ty rány na mých rukou, pro ty rány v mojí duši, dovol, svatý, velký bože, abych směl mít v nebi čápa, abych s ním se mohl těšit jako s bratrem důmyslným, jako s věrným společníkem!“ 163 S podivením v ustrnutí naslouchaly davy svatých této divné, dlouhé řeči. Mlčeli, však v jejich tvářích František moh’ lépe čísti, co si asi myslí o něm. Svatý Petr stáhl čelo, a Jan Křtitel kroutil hlavou, papež Řehoř naklonil se k uchu Jana Chrysostoma šeptaje a při tom prstem na své čelo ukazuje: „Já to říkal odjakživa: podivín jest, byl a bude.“ Rozešli se všichni svatí. František též s těžkým srdcem šel od trůnu pána boha, myslil juž, že Bůh se hněvá. V tom za kabát kdos jej tahal – obrátil se – mohl věřit udiveným svojim očím? Před ním čáp stál velký, bílý, se zobákem rudým, dlouhým, křídla černě malovaná jen se leskla; vesel klapal, za Františkem zvolna kráčel. Tento nemoh’ odtrhnouti očí od věrného druha, objal hned jej, slzy v očích, k podivu všech nebešťanů. 164 Sedl do své židle zlaté, čápa hlavu na svá prsa položil, ji hladě rukou. Šťastným byl v tom okamžiku. Ale jako Františkovi, tak se dělo rovněž čápu: brzy v slávě nebes začal zamyšleně sklánět hlavu; přešlapoval, přestupoval, když jej hladil sluha boží, v těžkých dumách stál a sníval o velikých lukách pustých, o bahniskách, o slatinách, nad kterými mračna táhnou, o sítí a o rákosí, které šumí větru dechem, v němž se tají milliony malých, lehkonohých tvorů, jež lovíval svojím zobcem. V dumách stál a viděl, kterak vyplašena jeho krokem s břehu v potok skočí žába, přírody ten oživělý posuněk, v němž směšnost s hrůzou v groteskní se celek pojí; viděl, jak se mihnul sítím salamandr černožlutý, ještěrku jak splašil, která v poledním se hřála vedru; viděl tiché, šedé domky, 165 kostelní věž v jejich středu, a na její rudé střeše staré kolo, svoje hnízdo; viděl, kterak v podjeseníi sletují se od západu, od východu jeho druzi, a jak táhnou v dlouhém šiku přes lada a přes pažity výš nad lesy, hory, moře, jako dlouhá karavana mlhou, jasnem, mračny, září k vodám Nilu, k pyramidám. A tu v divém roztoužení zapomněl, že v ráji bydlí, zobcem klofal v pravo v levo nedbaje, že často mnohý svatý se mu v cestu mihnul, a spůsobil celou bouři, když chyt’ v zobák gloriolu svaté Maří Magdaleny a ji nebem kolem nosil. Hned se sešli všickni svatí v jednom nářku, s jednou prosbou, aby čáp byl vyhnán z ráje. Se sklopenou, holou hlavou v hávu mnicha, bosonohý František stál, ruce spjaté, před trůnem stál Hospodina: čekal na ten ortel hrozný, jenž měl zbaviti jej bratra, milého též společníka. 166 Bylo ticho. Matka boží dívala se dlouhou chvíli na čápa a na Františka, a jak vždycky tak i tenkrát vlídnou byla prostřednicí; promluvila, a hlas její jako stříbrné zněl zvonky. „Oběma lze vyhověti, Františku i jeho čápu, Františku i druhým svatým. Čáp jest moudrý, opatrný; když se mu po zemi stýská, nuže, ať si dolů slétne s poselstvím od pána boha, slétne, prodlí u rybníků, u bažin a u močálů, a dle chuti ať se vrátí do nebe zas, k Františkovi.“ Kynula a ukázala plný keř nebeských růží, pod nímž spali ve objetí růžoví dva andílkové, pak se naklonila dolů. Oblak dýmu rozstoupil se, slunce zář jej osvítila: bylo vidět dole zemi, jak na ňadrech prázdna leží jako vonná růže bílá, bylo vidět na ní lesy 167 jako černé pruhy velké, řeky jako bílé nitky, hory jako modré skvrny. „Hleďte dolů,“ začla opět sladkým hlasem matka Boží, „tam u lesa stojí chýška, v chýši bydlí chudí lidé, chudí ale bohabojní, za dítě se vroucně modlí. Chci dnes jejich přání splnit. Moudrý, opatrný čápe, spícího tam andělíčka vezmi v zoban a sleť dolů, proleť mlhy, mračna, azur, proleť hory, lesy, plaše přileť lesní ku chatrči, zaklepej tam na okénko, vleť do jizby a ku srdci matky, která v šeru dřímá, andělíčka s nebe rychle polož prázdné do kolébky, ať je radost na té zemi v srdci chudých, dobrých lidí!“ Moudrý čáp a opatrný učinil, jak poručeno; dívali se všickni dolů, kterak letěl k lesní chýši, jak v kolébku děcko vložil; viděli tu radost lidí, 168 slzou jak jim v očích hrála, že bůh otec v zalíbení pohladil si šedou bradu, a pochválil přede všemi matku boží, svoji dceru. V krátké chvíli čáp se vrátil, na cestě však zastavil se u rybníka v hustém sítí, počíhal a pohodoval; a již stál zas před Františkem, který šťasten, spokojený, hladil hlavu svého čápa líbaje šat matky boží. Takto čáp si zvyknul na ráj, a když mu tam dlouhá chvíle, andělíčky lidem nosí. 169

Závět.
Pan Walter z Vogelweide to neodpustil smrti, že všecko lačnou perutí nám uchvátí a zdrtí. Ó jak měl oplakati květ luhů i šum háje? Vždyť ve všem písně zvučely a ve všem lásky báje. I kroutí šedou hlavou a v myšlenkách se ztrácí. Ó kdyby aspoň ze všeho mu zbyli v hrobě ptáci! Vždyť často v svoje písně tkal písní jejich zlato, a teď se s nimi loučit má – jak pomysliti na to? I rychle chopí péro a píše do závěti: „Nechť čas mnou zchvátí památku, jen ptáci ať ji světí! 170 Za lesklé jejich peří, jak dělával jsem v žití, na hrobě mém, na hrobě mém jim dáte denně píti. A k tomu na odměnu za písně jejich zlaté na hrob můj zrnka pšenice jim denně nasypáte. Když potom k svému stolu se slétnou v ranní době, jich zvučný švehol uslyším a usměju se v hrobě. Ať zpívají mi do snů a Bohu na oslavu!“ Tak stanovil a pokojně v hrob složil šedou hlavu. I stalo se, jak žádal. Čas přes hrob jeho letí, však denně ptáků rej a zpěv památku jeho světí. Leč opata a mnichy křik ptáků ze sna ruší. „Ó Waltře, že jsi nemyslil spíš na svou hříšnou duši! 171 Měl na mše jsi nám dáti za hříchy svého mládí.“ A pan opat se usmívá a bříško svoje hladí. „Oj, páni bratři mniši, my zpěváci jsme taky; pro spásu duše Waltrovy my vystřídáme ptáky. A v úmrtí den jeho na hrob mu dáme svíčku, a ještě z pšenky zbude dost každému na žemličku. Což ptáci! hloupost pouhá, – těm stačí hodit kámen.“ Sbor mnichů svorně zajásal a zbožně pravil: „Amen!“ Na hrobě pana Waltra o ptácích ani zvěsti; leč denně mnich má žemličku – ó jaké velké štěstí! A s úsměvem dí opat, a každý mnich se šklebí: „Ó Waltře, děkuj v hrobě nám – nu, teď jsi jistě v nebi!“ 172

Pan Vok a čert.
Kde slapy divě hřímají a hučí, rvou se, perou, a pěnou do skal bouchají a v les ozvěnou sterou, Nana lávce, jež vržena v tok se chví nad skalin prahy, potkal se s čertem kdys pan Vok tak zrovna v půli dráhy. „Aj konečně!“ čert zajásal, „jsem chyt’ tě, pane Voku!“ Vír divě lávkou otřásal při každém jejich kroku. „Dvě bukvice zde v hrsti mám – ta prázdna a ta plna, když plnou vezmeš, přejdi sám – když prázdnou, stop tě vlna!“ Pan Vok se celý hrůzou chvěl a sáhl k škapulíři, a pohled’ v strž, jak na úběl tam vlny trou se, víří. 173 A směle sáh’ – a bukvici měl, běda! v ruce – práznou; hled’ k nebi dřív, pak v kypící a syčící tůň sráznou. Na strachu jeho čert se pás’, pak s šklebkem ret svůj křiví: „Aj, pane Voku, poznáš, ďas že též je spravedlivý! Jsem povinen ti vděčností a splácím dluh svůj nyní – hoň dál v svých lesích v radosti, pij dál v svých hradů síni! Věř, Voku, chápu teprv teď, jak marně jsem tě rmoutil, na klášter tvůj když skalnou zeď jsem ve svém hněvu zhroutil. A upřímně ti povídám, věř, já byl tenkrát osel, neb klášter tvůj na žatvu nám nejvíce zrní rozsel. Stav dále, Voku, kláštery, stav dál štěpnice hříchu, měj v nebi trůn pln nádhery, já mám však duše – mnichů! 174 Jsou moji, mrtví, žijící a juž jich hezká řada, mým opat jesti tyjící i novic, slib jenž skládá. Za tolik duší jedinou teď mohu pustit přece a proplavati hlubinou a smáčet chlup svůj v řece. Nuž jdi, juž jsem se odsloužil, jsme vyrovnáni, Voku!Voku!“ A v hlubinu se pohroužil a zmizel v bouřném toku. 175

Vánoční povídka bratra Bertrama.
Ten měli zvyk v klášteře Korbijském, by dlouhý sobě ukrátili čas, jenž od večeře byl až do jitřní, že vyprávěli různé pověsti, co zažil každý neb co povídat od jiných slyšel z věrohodných úst. A takový byl při tom pořádek: po večeři, když „Benedicite“ verš poslední se ztrácel, opat vstal a veliký vzal pohár dědičný, na kterémž v zlatě mnohý apoštol a mnohý rarach v drahokamech plál, ten vlastnoručně vínem naplnil, a před kterého z bratrů nábožných jej postavil, ten musil vyprávět. A povídka když byla u konce, směl vypravěč za sladkou odměnu až na dno vypít pohár dědičný, o kterémž stará kolovala báj, že Spasitel, jenž na dně vyryt byl, se na pijáka vlídně usmíval. A jako vždy, tak letos bylo též. Juž vystřídány všecky pověsti, jež řadou let se tady slýchaly 176 o nichž se nezdá starým kronikám, a mdloba všem na víčka padala. Tu opat číš před bratra Bertrama jak postavil, hned všecka ospalost roztála v úsměv zvědavosti pln. A bratr Bertram přísné tahy své též zjasnil a pak v upomínek šer se zabíral a takto vyprávěl: Kdys hrabě René z lovu domů jel na černém oři mračnu podoben, jež halilo kraj celý ve svůj plášť; po boku jemu jela spanilá choť jeho Matilda, jak luny zář když oblakem své světlo rozlévá, s rtů jejích úsměv nikdy nesešel. Jel hrabě rychle, oře pobádal vždy divěji, a vrásky na čelo mu sedly hustě, jak na bílý sníh když sedá v zimě havran k havranu. Byl hrabě honem příliš ztrmácen a celou cestou k hradu svému snil o teplé jizbě, jejíž ve mramor krb družný šlehá svými plameny; o plné číši snil, v níž granátem se réva blýská, o své ženě snil, a divná touha, tajné něhy moc tak sevřela mu srdce divoce, že do krve až bodnul koně, v spěch jej pobádaje, jakby teprv dnes svou nevěstu vez’ na hrad otců svých. 177 Juž kynula jim dole vesnice, nad níž se mračil zasmušilý hrad. V tom večerní zvon rozlil krajinou své tklivé „Ave“, jakby andělský hlas náhle pad’ ve žití svár a spor, a z kaple lampy věčné rudá zář na cestu, kterou tryskem letěli, jim svítila. Před kaplí veliký stál kamenný kříž, na němž Spasitel dlaň probodenou hřeby umíral. Ve hraběti se vzmáhal nepokoj, když přijížděli blíž, tu Matilda spěch zastavila svého bělouše a s úsměvem, jenž s rtů jí nesešel, se obrátila vlídně k hraběti: „Ó pozvol, pane, malou chvíli jen, chci u kříže se tady pomodlit!“ A hrabě neřek’ ničeho, v ten mžik zas hlavou jeho letly jako vír ta teplá jizba, jejíž ve mramor krb družný šlehal svými plameny, a plná číš, v níž réva ohněm plá, a kouzlo ložnice... však nezvyklý, i nejmenší stín přání choti své by odepřel, též koně zastavil. A bleskem byla dole hraběnka a v mžiku klečela juž pod křížem, kde hrubý kámen byl jí klekátkem, a modlila se. Hrabě opodál jak černé mračno ve stín starých lip se postavil, též s koně slez’ a čekal. 178 Když modlitba však konce neměla, tu vzkypěl jeho nezkrocený hněv, a skokem jedním stanul pod křížem; meč jeho blýsknul mlhou večerní a slova zněla děsně rouhavá: „Mou nejsi víc, tě Kristus ukradl mým polibkům, nuž za ním v nebe jdi!“ V tom s kříže naklonil se Slitovník a rukou svatou hřebem zbodanou chyt’ v náruč bledou ženu plačící, a hraběte meč, tříska zlomená, o kámen tvrdý v pádu zazvonil. A Kristus držel ženu v náručí, jež chvěla se a stále plakala, a vyděšen tu bledý hrabě stál; pak na kůň sed’ a bleskem ujížděl sem do kláštera. Právě jako my zde bratři bavili se před hórou. On začal třískat pěstí na vrata jak šílený, pad’ náhle v refektář a vypravoval onen hrozný div, při němž se všechněm vlasy ježily. A vstali všichni, do chrámu hned šli a vzali na se roucha posvátná a kadidlo a vodu svěcenou, a v čele, v ruce kříže znamení, šel opat; všickni s hlavou nahou šli. a bosonozi s pláčem bolestným a vzadu hrabě jako hříšník šel. A přišli pod kříž, v loktech kamenných na prsou Krista žena ležela 179 a sladce spala. Všichni poklekli a opat říkal svatou modlitbu, vše svaté svolal a vše anděly, vše mučenníky a vše proroky a končil vzdechem teskně hlubokým: Při lásce k svojí matce, Kriste, slyš, tu ženu pusť hned z loktů kamenných! A mniši zbožně opáčili žalm a opat kropil vodou svěcenou a kouřil; – darmo, žena bez hnutí v kamenných loktech Krista dřímala. Co zbývalo, než v klášter jíti zpět? A pod křížem stál zase hrabě sám. I napadlo mu, v blízkém pralese že o samotě žije poustevník za čaroděje v kraji vyhlášen; sed’ na koně a chvatem k němu jel. Ten v lidských lebkách vařil v půlnoci květ černobýlu s drápky žabími a k tomu skuhral slova tajemná. I řek’ mu hrabě příběh strašlivý a kouzelník vstal, vzal svou černou hůl a s hrabětem jel, kolem kříže pak táh’ trojí kruh a kletbu příšernou a děsné, hrozné kupil rouhání, vše ďábly svolal a vše potvory z dna propastí, vše modly pravěku, a končil drsným, příkrým zakletím: „Při Maří Magdaleny sladkých rtech, ty navrať tomu ji, kdo její pán!“ Vše bylo marné, v loktech Kristových 180 jak v snění stále žena ležela. V svou chýš odešel starý čaroděj a hrabě stál zas v chladné noci sám. Tu šílenost v něm vstala jako lev, i zařval, navrátil se na svůj hrad, v svých otců vešel starou zbrojnici a dlouhých těžkých mečů vybral pět, snad větších nežli Rolandův kdy meč, a nabroušených jako žhavý blesk. Šel ke kříži a začal divoce do rukou Krista třískat kamenných, jež jeho ženu těsně svíraly; však darmo – jako třísky skleněné, tak lámaly se meče napořád, a hrabě zas byl v chladné noci sám. Tu pojala ho lítosť hluboká, sed’ ke kříži a jak by kámen byl, bez hnutí patřil svojí ženě v tvář, a slzy velké jako démanty mu tekly do vousů a na ruce. I zdálo se mu, jakby silný dech nazvednul ňadra jeho Matildy – a hle, teď slovo slyšel z jejích úst: „Můj Spasiteli, slyš a smiluj se, a vzpomeň, jak jsi dítě bezbranné kdys v jeslích ležel, kterých s oslem vůl tak věrní, tiší byli strážcové; jak tenkrát byl jsi, tak já děcko mám: tam na hradě spí, zlato, v kolébce, a zdá se mi, že s pláčem zbudí se 181 a bude žádat, bych mu dala pít. Pro sladké tvoje mládí v jesličkách, ó Spasiteli, pusť mne k dítěti!“ A zázrak – zvolna ruka kamenná se uvolnila, tělo pustila, a v hřebů jho se šinula jak dřív. A žena jako ze sna procitla, v klín plačícímu padla hraběti, jenž v líbání ji na svůj vezl hrad, kde vskutku dítě jejich vzbuzené na matce sladký pokrm žádalo. Hlas zvonů volající na jitřní povídku skončil bratra Bertrama; jak zakleti kol všickni trvali. Tu opat naplněný pohár vzal a Bertramu jej vlídně vtiskl v dlaň a Bertram pil a všickni pili s ním. Ó jistě tenkrát z číší jejich dna na všecky vlídně smál se Spasitel! 182

Večerní hovory.
Den splýval tišší a tišší ve soumrak večerní, do loubí sešli se mniši v zahradě klášterní. Tak mlčky seděli spolu, červánek listím plál, jak seděli kol stolu, po habitech jim hrál. V tom zazněl s klášterních věží zvuk hodin; opat děl: „Zas prch’ den vonný a svěží, ten zvuk mi sladce zněl. Mámť nejraději zvonu ten vážný, truchlivý hlas, jím věčnost zvedá svou clonu skrz masku svoji, čas!“ Tím dána k hovoru látka a bratr Bruno hned: „Když skřípnou klášterní vrátka a za mnou celý svět, 183 Toto nejsladší mi hudbou ten smutný skřipot vrat, jsem smířen se svou sudbou a s anděly jdu spat.“ A bratr Gilbert pravil: „Mám rád, když nespoután řev zimních vichrů zavyl do žalmů, do varhan.“ A bratr Fulgenc zase: „Mám rád, když jásá dav ve trub a kotlů hlase, buď nový opat zdráv!“ A bratr Šimon: „Sladká to pro mne hudba je, když z láhve letí zátka, s ní letím do ráje!“ A Norbert, bledý jak stěna, jen jako v snění vzdech’: „Mám vítr rád, když stená ve trávě po hrobech!“ Jen mladý novic jeden stál mlčky u stromu; v čem slyšel on znít eden, to neřek’ nikomu. 184 On slyšel v podvečer stmělý, a toho zvuku se lek’, za klášterní zdí jak zněly dva rtové v polibek. A zatím se docela ztmělo a světlem vzplanul chrám. Vstal opat – přejel si čelo: „Jest čas jít’ k nešporám.“ 185

Poslední list klášterní kroniky.
Spáso světa, jasné světlo nebes, hříšných duší ty pastýři dobrý, jenž víš napřed, co zde psáti budu na pergamen, na poslední listy staré kroniky, já, Serapion, opat kláštera u Dobré Vody, před tváří však boha hříšník velký, při mně stůj a buď mi světlem, kdyby v lampě mojí dohořel již olej! Ty však královno, ó Matko boží, ty stůj za mnou a veď moje péro, aby nezbloudilo, nebo divné věci budu vyprávěti světu, jenž od času mladosti mé dávné ztratil víru a své všecko štěstí. Mládí mého když sprchnuly růže, meče syt když byl jsem a syt číše, v řád jsem vstoupil otce Benedikta, bedliv spásy hříšné svojí duše. Brzy bratrů všech jsem získal lásku, brzy přízně dobyl opatovy: první v chrámu a poslední v loži, žil jsem podle řádu přísných regul, 186 spokojenost neměla však místa v srdci příliš otráveném světem. Starý hřích, jenž od mladosti za mnou táh’ se jako stín, i přes práh svatý kláštera šel se mnou, hlodal v duši, ve dne vrásky sázel na mé čelo, v noci lákal z očí mojich slzy. Bez rady a bez útěchy, smutný po chodbách jsem těkal celé noci, měsíci a hvězdám darmo lkaje, čemu srdce nemohlo být hrobem, pro co nerost kořen zapomnění. Jednou večer ve klášterním sadě, v době, v které všecky růže kvetou a lká slavík z duše svojí hloubky, bloudil jsem; tu náhle cizí zpěvy v sluch mi padly, blížily se stále, hlasy neznámé a přec tak milé, lahodící zvědavému sluchu. Dírou, která byla ve zdi, hlavu prostrčiv, jsem do polí se díval. Průvod divný ubíral se kolem: ženy, starci, muži, panny, děti, jedni ozbrojeni, druzí zase obtíženi zavazadel tísní, poprášení dlouhé cesty prachem, o holích, jež v dřevo svaté kříže končily, růžence kolem pasu, bez únavy kráčeli tak statně zpívajíce stále z plných hrdel. Slovům písně já jsem nerozuměl, 187 ale jedno slovo ustavičně hlásilo a dralo se mi v mysl, vrylo se tam ohnivými spáry, zůstalo tam jako v studni kámen, jedno slovo, jedno: Jerusalem. Pochopil jsem hned, k božímu hrobu šla jich pouť, stesk sevřel moji duši; slzy v očích, malou dírou ve zdi za nimi jsem hleděl bez ustání, jak mizeli úzkou cestou v lese, za kraj skály kterak zahýbali, ještě klobouku roh neb kus šatu mihnul se – či byl to bílý motýl, jenž nad lesa letěl temným stínem? Nevím více, vím jen, že jsem plakal, slzy mé že tekly vodopádem, a že uzrál čin v mé smutné duši. V refektář když přišel večer opat, všickni bratři když zasedli k stolu, ku modlitbě když sepjali ruce, oči zbožně obrátili k nebi, nemohl jsem více zmoci sebe; vystoupil jsem z kruhu milých bratří, před opatem klek’ jsem na kolena, zlíbal okraj šatu jeho, s štkáním sepjav ruce, s nakloněnou hlavou jal jsem takto všem se zpovídati: „Svatý otče a vy, dobří bratři, prosím, probůh, slyšte moji zpověď, pro Marie Panny svaté slzy, 188 pro masť vonnou Maří Magdaleny, pro pláč Petra, když byl zapřel Mistra. Hřešil jsem kdys v dnech mladosti svojí a můj hřích se ozval v mojí duši, proti mně vstal teď jako lev lačný, všady, všady staví se mi v cestu a za pokrm žádá moji spásu. V době, v které všecky růže kvetou a lká slavík z duše svojí hloubky, rozškubal jsem jednu mladou růži, ubil píseň ve slavičím hrdle, a ta růže – byla sestrou mojí. Zemřela mou vinou, a můj otec vraha poznav vyhostil mne z domu; já se vrhnul v boje divé zmatky, já se vrhnul na dno plné číše, ale moje vina byla se mnou. Poznav brzy, na mou hříšnou duši že juž Satan čeká dvacet roků, mezi vás jsem vstoupil, ale darmo: hřích můj se mnou, hrozný, nesmířený, proti mně svou dračí zvedá hlavu a já vím, že nebude dřív smířen, dokud k hrobu Mistra Spasitele neobrátím bludné svoje kroky. Svatý otče a vy, bratři v Kristu, pusťte mne, ať smyju svoji vinu! Slzy hojné řeč mou provázely, pohnut v duši naslouchal mi opat, poděšeni naslouchali bratři. 189 Trapná pro mne byla chvilka ticha, jen mé vzdechy v refektáři zněly, a v ně tepot křídel vlaštovice, která vlétla otevřeným oknem pod klenutí jeho zasmušilé. Ze zahrady voněly sem růže a lkal slavík z hloubky duše svojí. „Jdi, můj synu, kam ti srdce káže, s bohem jdi, a vyjdi ihned zítra; průvodní dám ochotně ti listy na bratrské kláštery, kam sahá posvátný řád otce Benedikta.“ To řka opat se země mne zvedl a pak objal přede všemi bratry, kteří všichni též činili po něm. Slzami jsem zkropil jejich tváře, první noc měl v klášteře jsem klidnou. Ráno opat doručil mi listy. Já opásán svatým škapulířem, poutničí hůl v ruce s ostrým bodcem, slaměnou též láhev po svém boku, rozloučiv se s opatem a bratry vyšel jsem hned před východem slunce. Zvonek klášterní mne vyprovázel, dokud les mne nepřikryl svým stínem. Bylať ovšem hlavní snaha moje, abych dostih’ velký průvod, který včera kolem kláštera spěl v dálku. Ale marná píle, jinou cestou 190 k cíli svému ubíral se; brzy pochopil jsem, že ho nedostihnu; marně v hospodách jsem vyptával se, kde jsem přenocoval, všecko marné, sám jsem tedy další kráčel cestou. Touto poutí teprve jsem poznal, jak svět uzrál v svojí nepravosti jako shnilý plod na starém stromu, na nějž čeká tlama Antikrista. Zděsil jsem se naslouchaje v noci v krčmách pustých vojska drsným řečem, kluzkým písním, divokému smíchu, kostek chřestu a cinkání peněz; přes mnohé jsem velké přešel hory, velké řeky přejel, viděl města, že mé oči tak užaslé divy večer sotva juž se udržely klesajíce jako písku plny. Turnaje jsem viděl bohatýrů, mečů třesk a potlesk sličných paní, ořů řehty pilo moje ucho. V kláštera pak hostinného jizbě přenocuje vše jsem v mysli vážil: světa běh a dějů vlnobití, kterak v ten vír jako zvadlý lupen vrhá člověk nesmrtelnou duši za bludičkou zisku nebo viny. Mnoho lidí zřel jsem na té pouti zlých i dobrých, viděl jejich mravy, 191 mravenčí jich viděl lopocení. Klášterů též různých jiné řády poznal jsem a vše to v duši svoji zavřel jsem jak v pevnou klenotnici, s lupiči a se zbůjníky lesů často na jedné jsem spával houni, chránil však mne řádu svatý oděv. Nevím více, v které juž to zemi, na cestě jsem stihnul jdoucí k lesu, jenž se z dálky mračil na obzoru, druhů několik: šli stejnou cestou, dobré mysli byli vespol všickni, ochotně mne vzali dále s sebou, veselejší cesta černým hvozdem, svěží hovor když v něm plaší ticho. Pět jich bylo: první jako obr velký, vlasů kosmatých a vousů, jednooký, voják byl, jenž za žold sloužil tomu, kdo ho najal právě. Službu novou teď si hledal světem, těžký meč po boku se mu klátil, klobouk s peřím, kabátec měl z kůže, dobrý chlap, ač drsný dlaní, řečí. Druhý, ten byl cestující zpěvák, trochu sešlý, jako starý vrabec, po dešti když rozčepejřen skáče; loutnu na zádech měl, ale nehrál, stále jenom nové písně skládal, jež si cestou bručel ustavičně. 192 Kupci byli dva; ač v prostém šatu, opasky jich tučné a pak zbraně mluvily víc než jich ústa skoupá. Pátý sedlák byl a rovněž poutník, do Říma šel ku svatému Petru. S těmi vesele jsem kráčel dále. Šli jsme lesem stále dál a dále, za hovoru ubíhala cesta, nad západem hnedle stálo slunce; tu jsme teprv zřeli udiveni, že jsme s pravé schýlili se dráhy. Co nám zbylo, udiveni na se patřili jsme němě. „Pojďme dále, ten les přece bude míti konce!“ pravil voják – a my šli jsme dále. Vskutku les měl konce, řídnul, řídnul, ustupoval pasece, jež zvolna v šedou pláň se měnila, ta zryta struhami, v nichž držela se voda, která při červáncích z dálky byla jako čerstvé krve kalužiny; na pláni sem tam se zvedal balvan šedý, někde řídkým krytý mechem divných tvarů, pláň ta neobsáhlá ku obzoru lnula, pustá, smutná. Šli jsme dále, náhle se nám zdálo, balvany že na té pláni houstnou, a než tři sta kroků uděláno, rostly v řady nízkých šedých skalisk; 193 zatím zapadlo již zcela slunce a mha šedivá se začla vznášet, vstoupat, skládat v kotouče a sloupy. V tom o něco zavadil jsem nohou, hlednu blíž a zachvěl jsem se hrůzou, bílá kostra ležela tu v prachu. Ukázal jsem druhům; podiveni chvíli stanuli jsme: „Co je na tom,“ pravil voják, „vlk anebo medvěd zapomněl svou kořist, pojďme dále, přece konce budou mít ty skály!“ Ale konce neměly ty skály, rostly v hory, rostly výš až k nebi, byly šedé, mračné, olověné; k tomu za námi se zvedlo mračno, vítr skroužil prach a v tváře metal kotouče nám listí, slámy, ano těžké kapky začly z mraků šedých, které lehly si na šedé skály, zvolna padat, a hrom duněl v dáli. K tomu, hrůzo, další stále cestou přibývalo koster v kameništi, a juž zřejmé bylo, lidské kostry bělaly se před námi tu v prachu. Některé jen zpola ohlodané, jiné na lebkách i vlasy měly, jež se chvěly větrem. Děs nás zmohl. Stáli jsme, bez rady, němí v klubku, hromu hlas víc duněl každou chvíli, šedé skály rostly ustavičně, úzkou jenom stezku nechávaly, 194 kamenitou, neschůdnou a mokrou. Se skal tekla voda jako kapky potu na mroucího čele chladném. Co nám zbývá, když jsme až sem došli, řek’ jsem, dáledále, bratři, bůh je s námi! Náhle cesta byla užší, užší, jako v most se měnila a skály jak by před ní ustoupily zpátky. Šli jsme, za roh skal se otočili; tam rozryté bludiště skal divných naskytlo se znavenému oku, v zadu celou stěnou ohraženo, v předu ale chýlící se v propast bezdnou, děsnou, plnou černých stínů. Blesky míhaly se víc a více, deště kapky rostly v silný liják a hrom duněl jako v nebes klenbu hřímalo by miliony kladiv. „Snad ty skály útulku nám dají,“ radil voják, šli jsme tedy do skal dva a dva a smluvili se dříve, houkáním že znamení si dáme, kdyby někdo vhodnou našel sluji, kde by dobře přečkat dal se liják. Já šel se zpěvákem, brzy mlha oddělila nás od druhých, štěstí však nám přálo: my jsme našli sluji, prostranná dost byla, vyklenutá, plna mechu; nyní houkali jsme ze všech sil, však darmo, déšť a vichr, 195 hromy přehlušily naše hlasy. Zůstali jsme tedy sami v sluji. V tom blesk šlehl silný do jeskyně, osvítil ji – ale k hrůze naší: co jsme zřeli za vteřinu tuto, nepopíše slabá moje ruka, zdi kol krví byly potřísněné a na zemi samé tlely kosti. Ihned křížem požehnal jsem čelo a děl k druhu: „Ztraceni jsme, bratře, v doupěti jsme líté jakés šelmy, jisté smrti díváme se v jícen; litujme jen rychle svojich hříchů a pak v božskou odevzdáni vůli čekejme, co dál se díti bude.“ „Což abychom,“ navrhoval zpěvák, „zatarasili se v této sluji, před vchod těžký přivalili kámen.“ „Nevím, bratře, stačí-li nám síly.“ „Zkusiti to přece vždycky můžem.“ Vyšli jsme, bouř stále více rostla, brzy balvan našli jsme, jenž právě přikrýt mohl otvor naší sluje. Jménem Páně pozvedli jsme paže, jménem Páně napjali vše svaly, ale darmo, balvan přikovaný, 196 jak by vrostlý v půdu pevně trčel, a z propasti vedle cosi znělo jako ostrý smích, snad stékající byl to déšť, já nevím, nechci soudit. Kleslí v duchu zpátky šli jsme k sluji, lepší přece v suchu být než v dešti, sotva však jsme v ní se octli, rázem osvítil blesk tmavý její jícen, s rachotem pak děsným s hůry cosi valilo se jako tisíc hromů, rána ránu stíhala, a štěrku, kamenů spád duněl, ve tmě čiré my se octli náhle hmatajíce. Úžas první přešel, tu jsme zřeli: jeskyně vchod náhle zatarasen. Blesk, jenž urazil nad námi skálu, Vrh’ ji zrovna jak míč před vchod sluje, my se octli nyní v živém hrobě. S pláčem nyní klesli jsme si v náruč, vyznávali hlasně svoje hříchy, v jediný proud tekly naše slzy, my jsme oba zřeli v jícen smrti. Poplakavše spolu usedli jsme každý v jiný jeskyně kout tmavý jak dva stíny. Ježíši, jenž kdysi přijdeš soudit lidské plémě ohněm, z hrobů troubou vzkřísíš andělovou 197 miliony lidských duší hříšných, až tvá v mraku zaskvěje se váha nad údolím smrti, Josafatem, Mistře, Králi, buď nám milostivý! Ale věř, že sotva hrůzou větší. zachvěje se potom duše moje, jako zde, v té šeré sluje klínu, na kostrách když sedě v živém hrobě o smrti jsem dumal, smrti jistý. Viděl jsem ji velkou, tlama její sáhala až k trůnu tvému, bože, a v ni řítilo se střemhlav lidstvo jako zástup much a matných jepic, večerní když mlha kryje řeky. Tlamou její děsnou prošli všickni, prošli, ale tam na druhé straně andělé je tvoji přivítali, v rukou meče nahé, v rukou váhy. Některé ten průchod tlamou smrti očistil, že jak motýli vzletli bílým křídlem, ty vše spásy anděl vzal na svoje rozpuštěné vlasy a je zanes’ takto k nebes trůnu. Jiní vyšli jako můry šedé, ty zas anděl vrhal v kotel ohně, z něhož za sta a tisíce roků vylétali jako holubice k trůnu Páně, ale jiní, běda, vyšli z tlamy smrti jako hnusní, černí pavouci, ty ruky vzmachem anděl smetl v smoly černou řeku 198 a z nich nezbylo ni prášku více. Jako lupen na stromě, když bouře podzimní rve mohutný mu kořen, tak se třásla ubohá má duše. A já úpěl v slzách k tobě, Pane: Nechci vzlétnout jako bílý motýl, spokojím se být jen šedou můrou; tisíc roků očistcové muky, spokojen jsem, budu žehnat tobě, jenom nedej, by má duše hříšná prošla jícnem smrti jako pavouk, by ji nevrh’ anděl v smolnou řeku, by z ní nebylo ni prášku více! Tak jsem snil v té sluji smrti blízký, pak jsem viděl jako ve zrcadle celý život svůj, své první mládí, tváře matky, otce, milých bratří a pak té, jíž sveden hříšnou vášní ctnosti květ jsem pošlapal v svém pychu a zpěv slavičí jí v hrdle ubil. Pak jsem viděl válek řev a vřavu, druhů bujné v stanech popíjení, a pak celý tichoučký náš klášter, a tu litoval jsem oné chvíle, kdy práh jeho přestoupil jsem svatý. Snad mne ďábel vlákal v svoje sítě, či jen sním; já hmatal na své tělo, zda to v skutku já jsem. Hrozná pravda! Zase pak jsem skonejšil svou trýzeň. Za mé hříchy toto snad je trestem 199 a já projda brzy jícnem smrti vzletnu k nebi jako bílý motýl. Druh můj tich byl, dovlek’ jsem se k němu; chudák spal, jak šťastný byl v svém spánku! Já mu přál ho, znova v trpké dumy ztýranou svou ponořil jsem duši. Venku ještě neustala bouře, vichr skučel v skalách, smál se, výskal, jako ďáblů chechtot vody řvaly, hromy duněly a zem se třásla. Nevím, v dlouhé upadl jsem snění, z něho v sen jsem ukles’ a dlouho spal jsem též, však hladu ostrý osten probudil mne. Ticho, v sluji šero, patrně den plašil noční stíny; světlo rostlo, moh’ jsem volně v sluji rozhlédnout se; ohledal jsem balvan, pevně k skále přilehal jak dvéře, skulinu měl na jednom jen místě, tam jsem zvědav přiložil své oko. Co jsem viděl? Zástupů ty bože, andělové a vy všickni svatí, které doufám někdy zváti bratry, hrůza v led mi krev změnila rázem, a pot chladný v proudech na skráň hnala. Naproti po šedé, slizké skále zvolna slézal drak. Své duše spásou tomu, po letech kdo tyto řádky 200 bude čísti, přísahám, že pravdu chvějící se nyní rukou píšu. Třicet let jest, co jsem z cesty zpátky, deset, opatem co žiju tady, posud vzpomínkou se celý třesu. Drak juž slézal, nejdřív jeho hlava kmitla se za skály ostrým krajem, byla tříhranná a plná štítů, tlamu otevřel, hrál z ní mu jazyk dvojklanný a jedem naduřený, zrak bez víček oheň, krk měl dlouhý. Šedivý byl jako tyto skály, po kterých jak dlouhý had se svíjel, nohy přední jako kachní tlapy vyšly potom a ty měly ploutve, tělo netvarné pak, a to celé hemžilo se hnusným strupů svrabem, končilo ve dlouhý, těžký ocas, štíty kryt jenž v ostré kopí končil. Potvora se svezla zvolna dolů, slyšel jsem, jak syčela, k své sluji, kde jsem zmíral těžkým za balvanem, obrátila se, čmuchala dlouho, ocasem bušila do balvanu, rány padaly jak rány hromu; balvan chvěl se každou ranou, za ním chvělo se též ubohé mé srdce. Marný zápas, silou hromnou vražen balvan hluboko byl, v krátké chvíli slyšel jsem, jak prchala saň zpátky volným krokem – brzy bylo ticho. 201 Oddechl jsem sobě z duše hloubi, čekal chvíli a šel vzbudit druha; neřekl jsem, bych ho nepolekal, o tom ničeho, co zrak můj viděl, ale v mysli své jsem uvažoval na rozhraní stoje dvojí smrti, co mám dělat. Odvaliti balvan? Nemohl drak pohnout těžkou skalou, jak by mohly slabé ruce moje? Ale zkusit přec tu můžem práci, ale což když za balvanem čeká, těžko říci, která smrt je lepší? Dva jsme, jeden aspoň může ujít, neb drak jednoho jen chytit může. Nuže k práci jménem Hospodina! Opřeli jsme v zemi svoje paty, vzpjali ruce, škubli celým tělem, kámen pevný; opět nový náraz, kámen zachvěl se. V tom nebezpečí, smrti strach a naděje též jiskra, žití kouzlo svůdné tak a sladké sílu obrů vdechly v naše svaly, jeden náraz a povolil balvan, ještě jeden a skulina byla, že moh’ zvolna protáhnout se člověk. Křížem požehnav se šel jsem první, opatrně rozhledl se kolem; všady ticho, všady prázdno, mrtvo. Holí s křížem pak jsem kynul bratru, protáh se’, a nyní do útěku 202 dali jsme se přes kameny, tesy, trny, kostry, dál a dál a dále; každý štěrk, jenž naším stržen krokem zarachotil za námi, nás plašil, ale dál jak tisíc běsů v patách hnali jsme se – pot juž ručejemi koupal naše těla, dál a dále labyrinthem skal a výš a výše. Konečně na skály srázném hrotu octli jsme se – právě vyšlo slunce. Pod námi strž hluboká se tměla, šedé skály vroubily ji kolem, nahledli jsme dolů: v kalné tůni, hrůzo, ale smíšena teď s plesem! netvor ten síně povaloval natahuje dlouhé, šedé hrdlo a blikaje žhavým zrakem v slunci. Křížem čelo svoje požehnavše volnějším jsme krokem dále spěli, skály mizely, pak přišly lesy, lidné kraje pak nás přivítaly, my jsme byli navráceni žití. Šťastně k božímu jsem došel hrobu, šťastně nazpět v klášter ten se vrátil, ale věřím, ne útrapy cesty, ne mé modlitby a vzdechy, slze smyly hřích můj, ale noc ta děsná 203 v oné sluji, ta mně byla jícnem. smrti, kterým prošla moje duše. Dopsal jsem. Dej, věčný nebes Králi, ať kdys vzletnu jako bílý motýl k tvému trůnu! Chraň své věrné stádce, nedej nikomu to zažít ještě, co já zkusil. Sláva tobě! Amen! 204 OBSAH.
Nové romance a ballady: Lilita7 Alkestis9 Leda12 Trut14 Hakon18 Valkyra23 Pomsta27 Ballada o šípu30 Vlas královny Elsy33 Peire Vidal38 Romance42 Ballada o nosu45 Slza TwardovskéhoTwardowského48 Ballada ze vsi53 Nekřtěňátko57 GinervaGinevra59 Dvě slzy65 Talmudská parabola74
Tři pohádky: Pohádka o Merlínu79 Pohádka o zlatém klíči88 Pomsta gnomů96
[205] Klášterní legendy: Amarus119 Vidění bratra Oda121 Legenda ze Zlaté koruny129 Opatovická legenda134 Legenda o sv. Zitě146 Mše biskupa Turpína154 Čáp sv. Františka158 Závět170 Pan Vok a čert173 Vánoční povídka bratra Bertrama176 Večerní hovory183 Poslední list klášterní kroniky186
E: sf; 2004 [206]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Salonní bibliotéka; Otto, Jan
(Nakladatel J. Otto v Praze knihkupectví - Knihtiskárna: J. Otto v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 206

První vydání Nových básní epických vyšlo jako 18. svazek Salonní bibliotéky (redigováno Bohumilem Havlasou; údaj o ediční řadě je v přítomném exempláři při převazbě vyříznut - doplňujeme jej tedy do hlavičky podle básníkovy Bibliografie otištěné ve Sborníku Společnosti Jaroslava Vrchlického 2, 1916, B/ III, s. 239-244). V druhém vydání byly zařazeny do Souborného vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického (svazek 25) roku 1899 a v Novém souborném vydání posléze v roce 1920 redigovány Janem Voborníkem (svazek 12). V řadě Básnické dílo Jaroslava Vrchlického sbírku edičně připravil Karel Polák v rámci svazku 12 sdružujícího všechny tři Vrchlického sbírky básní epických (Melantrich 1949). Rušíme odsazení každého prvního verše strofy, jež je ryze grafickým prostředkem, zachováváme však odsazení veršů, které má významotvorný charakter, například při přetržení dialogu. Neopravujeme pravopisné odlišnosti od současné normy: grafický záznam přejatých slov (amethysty, hyacinthy, resignaci, ballada, včetně vlastních jmen: Valburžině, Matilda), distribuci s - z v předložce a předponě (s vlasů; strouchnivělý, skropil, ztměle) či z- namísto vz- (zbudí se), odděleně psané příslovečné spřežky (z daleka, v zápětí, po slepu; stejně i s bohem nebo dohromady psané kdeby, jakby), zdvojené hlásky (mučenníci), pravopis i - y (artičoků, cymbál), verzálu u adjektiv utvořených z vlastních jmen (Krkonošských skal, v klášteře Korbijském, Nemejský lev), ale naopak s minuskami psané bůh, pána boha v křesťanském kontextu či žid v neetnickém smyslu slova. Nesjednocujeme kladení apostrofů na místě kontrakcí (příčestí minulé: klad', všim', vlád' - vlád, vplet; 3. osoba singuláru: můž'; na místě slovesa být: dal's, zabil's - zalidnilas, šlas, tys). Neměníme kvantitu samohlásek (přílbě, rusálek, habitech, potaji, štkáním ad.) ani hláskovou kvalitu (mrou, kaditelnic, chýži, vlašťovka, měkčení koncového -t skloňovaných podle vzoru kost: lítosť, masť, ale neměkčené nazpamět, závět) a alternace ve slovním základu (trón, provodem, rozlíhal, povědít, juž - ale i již), -ej- namísto -ý- (rorejs, rozčepejřen), vkladné hlásky (paprslek), vokalizace i hláskové kontrakce vedené většinou rýmovými důvody (ve zápětí, obejímal - žhou, řady skalisk) nebo hiátové -j- (lilje, lilije - ale i lilie). Upozorňujeme na užívání kontrahovaných slovních tvarů (slal, truchlý, hlubým ad.), posuny rodů (vloček) a pádových koncovek substantiv (genitiv singuláru podle regul, lokálová koncovka -e / -ě: v hávě, v šeře, genitiv plurálu ke stájům, dativní k nohoum, lokál v kartech - ale na bedrách, instrumentál křidélkama, ručejemi), změny slovesných tříd (plá, nasypáte, dříme, tmějí) nebo supinové spat, nestažené tvary přivlastňovacích zájmen (mojich očí, v ráji tvojím), sklonění měkkého adjektiva podle tvrdého vzoru (měsíčného světla, skalný lom, ryzou pravdu) či adjektivum poutničí hůl. Doplňujeme chybějící oddělení vokativu a čárku mezi větami s určitými slovesnými tvary, rušíme ji před spojkou jak uvozující nevětné spojení. Zachováváme ale dobově běžnou čárku před spojkami a, či ve slučovacím poměru, nesjednocujeme kolísající oddělování přechodníkových vazeb a citoslovcí (které ovšem ve většině odděleny nejsou). Respektujeme apoziopezní ukončení věty pouze pomlčkou (s. 56, ř. 5, s. 69, ř. 16 ad.) nebo minuskou pokračující větu po interpunkčním znaménku, které pouze zvýrazňuje její část a má oslabenou ukončovací funkci (běda!, Šílenec!, s. 43, ř. 16-19, s. 48, ř. 2: Co se mračíš? přece dosti / vína měl jsi, s. 76, ř. 3 zdola: my ji dobře snesem! vždyť jsme obrů plémě! ad.). Doplňujeme chybějící z dvojice znaků uvozovek (s. 80, ř. 4, s. 175, ř. 3 zdola), přejímáme rozlišení jednoduchých a zdvojených uvozovek, které oddělují mluvčí v dialogu (např. s. 7-8 ad.). V souladu s dnešním územ řešíme případnou kolizi syntaktického a strofického členění textu - přesahuje-li věta či souvětí z jedné strofy do druhé, přepisujeme původní verzálu na začátku následující strofy na minusku.