Ginevra.
Jak máje den byl pochmurný a šerý,
jak místo rosy květy slzy měly,
jak smutně kolem ptačí písně zněly,
čím svět byl teď Ginevře Amieri!
Jak mohla pozdraviti slunce ráno,
když jí na lásky svítilo hrob svěží?
nechť slzy tekou a nechť dnové běží,
jí v srdci pro vždy vše jest pochováno.
A nebude víc v záři svojí krásy
u okna s písní na rtech časně stávat
a hřebenem, v němž perly, rozčesávat
své žluté, bok jí šlehající vlasy.
Vše ztraceno, neb otec s hněvem v oku
na útlý prst jí strčil kroužek zlatý,
a velký oheň láskou v srdci vzňatý
se musí stišit v slzí jejích toku.
Jest prodána za vinice a statky
a násilím vedena ku oltáři,
nad perly šíje slz její září,
v nich navždy uhas’ její úsměv sladký.
59
Leč malou radost ze svého měl lupu.
Ser Francesco: vždy tichá, smutná byla
a nesmála se, ani nemluvila;
či zvyknouti můž’ holubice supu?
A brzy ulehla a dům zněl žaly
a ležela v svém bílém šatě chladna,
zrak bez lesku, tvář ledna a přec vnadna,
jen slzy po ní, ledné perly, hrály.
A ňader vlny nezvedly se více
a ruce tuhé klesly dolů k boku,
a strnutí se v kalném chvělo oku
a čelo mělo úběl od měsíce.
Tak do květů ji zahalili celou
a v hrobku odnesli ji, plakal každý;
Ser Francesco, v své duši osten vraždy,
za rakví kráčel s myslí otupělou.
Kněz rakev pokropil a šli zas domů,
a Ginevra juž sama na hřbitově;
co v přeletu jen netopýr děl k sově,
ó jak se chvěly vršky starých stromů!
Jak zakuklenci kol hrobky se stmíval
řad cypřišů, jak vítr dnes v nich kvílil!
Jak měsíc šklebivě se z mraků chýlil,
jak suchý list ve věnci svadlém zpíval!
60
Chlad děsný Ginevry tu projel kosti
a zbudila se; zvedla hlavu, vstala
a v luně, mřížemi jež bledě hrála,
hned pochopila hrůzu přítomnosti.
A v rubáši svém dlouhém k městu zpátky
se dala v pochod, chvěla se v té chůzi;
šla velká, bílá jako anděl hrůzy
a klepala na dveře vlastní matky.
Ta oknem zřela bílé šaty vláti
a věnec zhledla v jejích vlasech, strachy
své světlo zhasla, sotva pohled plachý
k ní pozvedla, – a nechala ji státi.
Šla k bratru svému, tloukla v jeho dvéře;
ten přišel, svítilnu nes’ otvíraje,
leč vida ji vše svaté svolal z ráje
a prchl, vraty bouch’, – a stála v šeře.
I vzmužila se, šla k Ser Francescovi
a napřed volala: „Jsem tvoje žena,
chci milovat tě žití navrácena,
jen krutými mne nezatracuj slovy.“
On, sotva její pláč mu zazněl v uchu,
na loži svém se vzpřímil, v hrůze siný.
„Co na mně chceš, máš tam svět lepší, jiný,
v svůj vrať se ples a nestíhej mne, duchu!“
61
A skočil s lože a strh’ meč svůj nahý
a zuřil vztekle; – co teď činit měla?
Tak stála v zimě, lkala a se chvěla
a všecky jsou jí uzavřeny práhy.
Tak stála, vítr hrál jí žlutým vlasem
a škubal pohřebního věnce kvítí;
hrob nechtěl ji a nechtělo ji žití,
i rozplakala velikým se hlasem,
Aa chtěla v hrobku navrátit se zase.
V tom zřela světlo, dům ten zcela malý,
jej jako v rámci divý břečtan halí,
jímž hoří oranže plod v plné kráse.
On ještě bděl, násilím jemuž vzata,
snad na ni myslil, kterak v hrobce leží;
a Ginevra se vzchopí a juž běží
a silou poslední juž hledá vrata.
On otevře a vidí, trne, žasne,
však juž mu leží teplém ve objetí,
a věnec hřbitovní jí s vlasů letí,
a všecko jest jí v očích, v duši jasné.
„Já nejsem duch.“ – „„To cítím, duše moje!““
„Já k tobě přišla.“ – „„Nepustím tě více!““
A líbal vlasy, šíj a ruce, líce,
a plakal, líbal, líbal bez úkoje.
62
A chytil ji jak ptáček měkké peří,
jímž vystlati chce teplé hnízdo malé,
a nes’ ji domů, líbal neustále,
své lože dal jí jako ten pták v keři.
A zahříval jí ústa, ruce, šíji.
„„Tys má, tys má před nebesy a zemí,
ty všemi zapuzena, všemi, všemi!““
A noc jim byla dlouhou melodií
Jenjen přerývanou polibky a stony! –
A ráno město valilo se proudem
ku radnici, Francesco stál před soudem
i Ginevra s miláčkem. Zněly zvony.
A vešel biskup s dlouhou řadou kněží
a sedli soudci, pokryli své hlavy,
a ticho v sále; nepočetné davy
jak zkameněly, mráz všem v žilách běží.
Ser Francesco zpět svoji ženu žádal
a vinil ji i Antonia hříchem;
v tom vstala Ginevra a hlubým tichem
hlas její vážný v soudců váhy padal.
Své utrpení všecko vyprávěla,
svou lásku k Antoniovi, sen rána,
z kterého otcem divě zburcována
se náhle v loktech Ser Francesca chvěla;
63
Svásvá muka, nemoc, pohřeb, probuzení,
noc v hrobce, cestu k městu, zápas němý,
svůj pláč a kvil, své zapuzení všemi
a zázračné miláčkem zachránění.
A s pláčem Antoniu vstříc se vrhla:
„Jen jeho jsem, bůh daroval mne jemu!“
Tu lid se rovnal moři zbouřenému
a vřava: „Milost! milost!“ v něm se strhla.
Vstal biskup. „Ne milostí, ale právem
jest Ginevra teď Antonia ženou,
jej v odměnu si vezmi zaslouženou
všech útrap svých!“ A jásot zazněl davem.
Den máje nebyl ti víc smutný, šerý;
dnes květy perly pro tebe jen měly,
dnes všecky písně ptačí tobě zněly,
svět byl ti ráj, Ginevro Amieri!
64