Nekřtěňátko.

Nekřtěňátko.
Večer kraj opřádá sítí šerou, v chudé jizbě předou matka s dcerou. Do okna se stará hruška dívá, v šero splývá a větvemi kývá. V bzukot kolovratu vzdech se ztrácí, jím provází matka svoji práci. Dcera mlčí. Hodin zvuk zní v tíši, a ta hruška oknu stále bližší. A pod hruškou v porosené trávě náhle bludička se kmitla hravě. Dcera chví se; vykřiknout se bojí, a bludička bleskem v okně stojí. Ruce klesly, v dlaň ukrývá líce; bludička se vhoupla do světnice. Tmou se nesla, klesla a se zvedla a na starou truhlu v koutě sedla. 57 Na tu truhlu malovanou, vykládanou, kde, dceruško, výbavu máš uschovanou. Bludičku víc děvče nevidělo, kleslo oko v sloupu, chladné čelo. Stará matka rychle k truhle kráčí, přádlo chce tam urovnati v pláči. A bludička s víka hned se snese; stará matka se jak vrba třese, Truhlutruhlu otevře, v ní hrabe chvatně, – bez hlavy tam dětské tílko v plátně. 58