Amarus.

Jaroslav Vrchlický

Amarus.
Žil v klášteře od dětství; jak tam přišel, sám nevěděl, že děkoval však hříchu své zrození, tož Amarus jej zvali. Byl velký, bledý, stále zamyšlený; zrak k zemi upřen, jakby stále hledal cos neznámého. Jednou pravil k bohu, když měsíc stříbřil mříže jeho cely: „Za všecka muka, všecko odříkání, za ztracený svůj život jednu milost si žádám od Tebe, rcirci, kdy as umru?“ A nedomyslil ještě, anděl slétl a v sluch mu šeptal: „Umřeš oné noci, kdy zapomeneš v lampu před oltářem nalíti olej!“ – Prchly dny a léta; tich, jako vždycky, Amarus žil smutný, vždy v lampu věčnou když přilíval olej, děl k sobě: „Rozsvěcuju svoji duši,“ a bolestně se usmál. Jednou z jara též přišel v lampu doliti zas olej; chrám šerý byl, u sloupu na klekátku pod Panny sochou zřel dva milující. Stál za nimi a dech svůj zadržoval. [119] Když domodlili se, po špičkách rychle šel za nimi, jej divná jala touha, stál na klášterním hřbitově; pln bezu a střemchy vzduch byl, vůně opojivá mu vstoupla do hlavy, kdes v keři pták zpíval, motýli dva jak dva květy by na jabloni oživené náhle kol něho lítali, šel dál a dále. Na jednom hrobě, který srovnán s drnem pod lesem kvetoucího bezu mizel, tam seděli ti šťastní: on měl hlavu na ňadrech jejích, v její černé vlasy bez střásal těžce porosené květy, pták zpíval za nimi a laškující dva motýlové usedli jí v kadeř. Tu Amarus na svoji matku vzpomněl, jíž nepoznal a jíž měl děkovati za trpký tento život, – a pták zpíval a voněl bez a v trávě hrála rosa; dnes nedolil Amarus lampu věčnou, stál ustavičně a pták stále zpíval. Dne druhého když k hóře přišli bratři, tu našli věčnou lampu shaslou, sirou, po Amarovi nikde ani stopy; tam na hřbitově, na zapadlém rově však ležel mrtev, na hrobě své matky, tvář obrácenou v bez a střemchu zkvětlou, tak ležel tam a pták jen nad ním zpíval. 120

Básně v knize Nové básně epické: