Žil v klášteře od dětství; jak tam přišel,
sám nevěděl, že děkoval však hříchu
své zrození, tož Amarus jej zvali.
Byl velký, bledý, stále zamyšlený;
zrak k zemi upřen, jakby stále hledal
cos neznámého. Jednou pravil k bohu,
když měsíc stříbřil mříže jeho cely:
„Za všecka muka, všecko odříkání,
za ztracený svůj život jednu milost
si žádám od Tebe, rci, kdy as umru?“
A nedomyslil ještě, anděl slétl
a v sluch mu šeptal: „Umřeš oné noci,
kdy zapomeneš v lampu před oltářem
nalíti olej!“ – Prchly dny a léta;
tich, jako vždycky, Amarus žil smutný,
vždy v lampu věčnou když přilíval olej,
děl k sobě: „Rozsvěcuju svoji duši,“
a bolestně se usmál. Jednou z jara
též přišel v lampu doliti zas olej;
chrám šerý byl, u sloupu na klekátku
pod Panny sochou zřel dva milující.
Stál za nimi a dech svůj zadržoval.
Když domodlili se, po špičkách rychle
šel za nimi, jej divná jala touha,
stál na klášterním hřbitově; pln bezu
a střemchy vzduch byl, vůně opojivá
mu vstoupla do hlavy, kdes v keři
pták zpíval, motýli dva jak dva květy
by na jabloni oživené náhle
kol něho lítali, šel dál a dále.
Na jednom hrobě, který srovnán s drnem
pod lesem kvetoucího bezu mizel,
tam seděli ti šťastní: on měl hlavu
na ňadrech jejích, v její černé vlasy
bez střásal těžce porosené květy,
pták zpíval za nimi a laškující
dva motýlové usedli jí v kadeř.
Tu Amarus na svoji matku vzpomněl,
jíž nepoznal a jíž měl děkovati
za trpký tento život, – a pták zpíval
a voněl bez a v trávě hrála rosa;
dnes nedolil Amarus lampu věčnou,
stál ustavičně a pták stále zpíval.
Dne druhého když k hóře přišli bratři,
tu našli věčnou lampu shaslou, sirou,
po Amarovi nikde ani stopy;
tam na hřbitově, na zapadlém rově
však ležel mrtev, na hrobě své matky,
tvář obrácenou v bez a střemchu zkvětlou,
tak ležel tam a pták jen nad ním zpíval.