Leda.

Leda.
„Noci vlažná, plná vůně, jak mne lákáš do šera, jak mé srdce láskou stůně k modrým vlnám jezera!“ A juž vyšla, hyacintů sladkým dechem syt byl vzduch a ve křovin labyrintu divný šepot, snivý ruch. Naklonila touhou hlavu jako rosou květina. – Ejhle! tam vln na modravu táhne labuť jediná! „Kdo mé marné vzdechy ztiší?“ s Ledy retů povzdech zní, a hle, kruhy bližší, bližší, bílá labuť táhne k ní. „Kdyby aspoň větry vzduly šat, jejž pás pne žárlící!“ A juž hlavu labuť tulí v její ňadra bouřící. 12 Hrdlo ptáka kol ní vije měkkými se rameny, zobák trhá šat jí s šíje, kol ní samé plameny. Volat chce – a běda! v síti juž se kácí bez moci, její bílý prs jen svítí jako měsíc do noci. Vůní omdlévají květy, stromy vane divý ruch: Volej lásku na své rety a vždy zjeví se ti –bůh! 13