Lilita.

Lilita.
Na prahu ráje stojí Lilita; nach západu jí vlasem prokmitá, sní, usmívá se a pak z daleka tak na prvního mluví člověka: „Proč váháš jen, pojď, moje náručí tě největšímu blahu přiučí, svět stvořen k zlu, a v pekla plamenu si jednou tebe vděčně vzpomenu.“ A první člověk stojí v myšlenkách, jej mate v jejích vlasech zářný nach, jímž západ ráje cedry protkává. I k sobě dí ta slova rouhavá: „„Dva dny jsem živ: noc první anděla na ňadrech mojich spáti viděla, noc druhou Eva hlídala mi sen – proč neposlech’ bych nyní přelud ten? [7] Řek’ anděl též: Kdys u bran Edenu si jednou tebe vděčně vzpomenu! Kde ale byl, kdy Jehovy hlas hřměl, zem třásla se a ráj se prachem tměl? Jsem odsouzen; vím, těžkou moji skráň po práci dne jen Eva vezme v dlaň, nad dětmi zalká Eva se mnou zas a slzy mé jen její setře vlas. Bůh nedá ani ďas, co přislíbí; kdo ženě věří, jen ten nechybí!““ A zas jej mate nach, jímž protkává šer cedrů západ – Noc juž nastává. Co Eva nad svým hříchem truchlivá do věnců listy fíků sešívá, co mraků lem je krví oblitý, spí první člověk v klínu Lility. 8