Večerní hovory.

Večerní hovory.
Den splýval tišší a tišší ve soumrak večerní, do loubí sešli se mniši v zahradě klášterní. Tak mlčky seděli spolu, červánek listím plál, jak seděli kol stolu, po habitech jim hrál. V tom zazněl s klášterních věží zvuk hodin; opat děl: „Zas prch’ den vonný a svěží, ten zvuk mi sladce zněl. Mámť nejraději zvonu ten vážný, truchlivý hlas, jím věčnost zvedá svou clonu skrz masku svoji, čas!“ Tím dána k hovoru látka a bratr Bruno hned: „Když skřípnou klášterní vrátka a za mnou celý svět, 183 Toto nejsladší mi hudbou ten smutný skřipot vrat, jsem smířen se svou sudbou a s anděly jdu spat.“ A bratr Gilbert pravil: „Mám rád, když nespoután řev zimních vichrů zavyl do žalmů, do varhan.“ A bratr Fulgenc zase: „Mám rád, když jásá dav ve trub a kotlů hlase, buď nový opat zdráv!“ A bratr Šimon: „Sladká to pro mne hudba je, když z láhve letí zátka, s ní letím do ráje!“ A Norbert, bledý jak stěna, jen jako v snění vzdech’: „Mám vítr rád, když stená ve trávě po hrobech!“ Jen mladý novic jeden stál mlčky u stromu; v čem slyšel on znít eden, to neřek’ nikomu. 184 On slyšel v podvečer stmělý, a toho zvuku se lek’, za klášterní zdí jak zněly dva rtové v polibek. A zatím se docela ztmělo a světlem vzplanul chrám. Vstal opat – přejel si čelo: „Jest čas jít’ k nešporám.“ 185