Legenda ze Zlaté Koruny.
Kde teď dumá starý klášter v smutné rozvalině,
šedivý mnich kdysi kráčel v lip staletých stíně;
dlouhá, po pás splývající brada se mu třásla,
ale v oku síly jiskra posud neuhasla,
krok se chvěl a ruce stuhlé tiskly habit v křeči.
Stíny rostly, sbor lip šuměl tajeplnou řečí,
něco lístků bílých růží, něco žlutých listů
vítr svál sem, okna chrámu plála v ametystu
šedých mračen, v kterých hasla záře slunce zlatá.
Chrám byl pustý, zato okna refektáře vzňatá,
v sterých světlech míhala se, neb dnes nastolení
slaviti měl nový opat. Mnich v hlubokém snění
sám jen kráčel sadem pustým s nakloněnou skrání,
v jeho vzdech jen časem padlo sýčka zastenání
neb šum stromů, jak spěl vítr jejich korunami,
a ten rovněž jak vzdech zmíral v dálce arkádami.
Skříply dvéře, v sad to vstoupil mladý novic chvatem.
„Stále, otče Bruno, dlíte v zadumání svatém?“
Nevidíte, kterak světla hoří v refektáři,
opata přec pozdraviti pojďte s vlídnou tváří!“ –
129
,Stalo se to ráno v chrámu, ‘ děl mnich na to zkrátka.
„Čas je k hodům.“ – ,Nepůjdu tam!‘ –
Skřípla opět vrátka,
a mnich sám zas kráčel sadem tísněn myšlenkami,
a jen stromů těžký povzdeh zmíral arkádami.
Z refektáře ruch se nesl v spící sad a tichý,
číší zvuk se časem rozleh’ hovor pak a smíchy.
V krátké době ve vratech stál starý mnich a bílý
habit jeho temnem svítil: „Poslyš, bratře milý,
nerad opat postrádá tě s naším celým sborem,
pojď juž, ať tvá velká skromnost nezdá se být vzdorem;
poslušnost, již slíbils kdysi, svědčí mysli skromné.“ –
,Dobře,‘ Bruno děl, ,já přijdu, až přijde čas pro mne!‘
Bila půlnoc, hrobový zvuk její pad’ v sad tichý,
z refektáře zvučel zpěv a hovor zněl a smíchy,
číš za číší kolovala plná, bez ustání,
v tom na prahu objevil se Bruno znenadání.
Chvíli stál tam, bez pohnutí patřil v děsnou vřavu,
pak šel blíže, směle vztyčil šedivou svou hlavu,
roztáh’ ruce k nebi, zdál se stále býti větší,
blesk se míhal v jeho oku, hrom byl v jeho řeči:
,Opate, slyš a vy všichni milí, slyšte, bratři,
hříšník jsem, vás napomínat nejméně mi patří,
ale vím, že mezi kozly sám jsem ovce dobrá,
čímž mně roste oko věštce, tím též síla obra.
Horší rány přijdou na vás než Sodomské deště,
obraťte se, slyš, opate, dokud čas tu ještě!
130
nebo přijdou a jsou blízké přede dveřmi časy,
kdy Pán všecky vytrhá vás jako prázdné klasy,
v snopy sváže vás a výheň pekla v požár nový
vznítí vámi, neb hřích trůní pod vašimi krovy!‘
Číše v rukou stáli mniši, strach je opanoval,
bratr Bruno sepjal ruce a dál pokračoval:
,Kdo jsem já, že k vám tak mluvím, chudý bratr bídný,
boží milosti jen paprsk dotknul se mne vlídný,
jak jsem starý, věřte, bratři, sám to nevím ani,
vím jen, že jsem v modlitbách žil, v postu, v rozjímání.
Pět opatů, čtyři krále přežil jsem a nyní
cítím, kterak sama věčnost dechem svým mne stíní,
stáří mé mi právo dává, bych k vám mluvil směle,
bych řek’, že jste Jidášové svého Spasitele,
Jidášové svého krále i té bídné země,
a ti všichni, slyšte, bratři, nyní mluví ve mně,
Zapřeli jste jako boha tak řeč otců svojich,
u číše jen svorni spolu, jinak v sváru, v bojích.
Břich váš bůh a plná kasa vaše Panna svatá,
kajte se! číš Boží pomsty jest juž vrchovatá.‘
Klesly číše, každý z bratrů v dlaň tvář studem schoval,
bratr Bruno prorockým pak hlasem pokračoval:
131
,K plamenu, jenž rudou září brzy nebe skalí,
slyšte, bratři, sami vy jste první podpal dali,
v lid jste sami nedůvěru s pochybností sili,
s odpustky a rájem boha bídně kramařili.
Pomsta přijde. Cítím její pochod velkolepý;
vozy duní, na prvním z nich sedí vůdce slepý,
na kolenou nese bibli, ten hrad vaší pýchy,
a z ní čte váš úděl hrozný, jako vaše hříchy;
vaší zbraní, slovem božím, pravou pastvou duší,
slovem, jež on změní v skutek, vaše hradby zkruší,
rozmele vásvás, jako zrní žernov tuhý mele,
zvýší vás jak snížili jste svého Spasitele.
V budoucnost zřím, plamen její svítí na mé líce,
lípy, které sázeli jste – vaše šibenice!‘ –
Kvil a vzdech zněl kolem v sálu, děs vše opanoval,
bratr Bruno sklonil hlavu, tiše pokračoval:
,Proč tak mluvím? Anděl v noci zved’ mi závoj časů,
slyšení Pán popřál mému úpícímu hlasu.
Tak jsem věřil, tak jsem čistý před Pánem vždy stanul,
tak jen láskou svrchovanou k jeho lásce planul,
že jsem chtěl nést jeho rány a vše jeho muky
znova prožít a procítit darem z jeho ruky.
Oči vzhůru! pohleďte kol na stropy a krovy,
všady zříte z trnů věnec, kterým Ježíšovi
protkly skráň za hříchy světa, – však vy nevidíte,
lenost tíží vaše víčka a jen k zemi zříte. –
Já však viděl a já prosil láskou nedočkavý,
132
by se na mne snesly všecky rány svaté hlavy,
by ten ostrý věnec z trní ověnčil mé spánky,
což to mohou pochopiti vaše radovánky,
vaše kvasy bohopusté, vaše dlouhé pitky!
Ale slyšte, zázrak boha! cítím juž trn břitký,
jak mne jako druhdy Krista píchá kolem skrání,
jak v nich hlodá, bodá, trhá, rve je bez ustání;
všecky muky, jež on cítil, hlava moje nese!
Aleluja! na mé skráni, hleďte, juž se třese
první krůpěj teplé krve!‘
V tom se zhroutil k zemi,
bratři rázem sklonili se, v tváři úžas němý,
a hle, šedým vlasem teplá krev se řine tiše,
plny děr jsou oba spánky a z nich vůně dýše.
133