Pomsta.

Pomsta.
Král starý z Armoriky svůj celý svolal dvůr; kol pěvci s bojovníky, v jich střed na trůn svůj kamenný sed’ a vzdychl: „Helmaladur! Ty světlo mé, má dcero, jak nebe přísné jest! sníh na vlas pad’, v zrak šero, a hrot samoty v hruď se mi vbod’; to příliš krutý trest. Z mé ruky meč juž padá, štít nezvedne má dlaň, zrak darmo ve tmách bádá, jen ruch mořských vln bije v můj sluch, a níž má klesá skráň. Jak mohl zpěv mé dcery jak zlatý paprslek vyjasnit svět můj šerý! 27 Jak rád hlavu mdlou na ni bych klad’! Teď proklínám svůj vztek. Na kamenném svém trůně chci umřít jak můj děd Ať zpěv se snoubí struně, ať rév v pohárech šumící krev se blyskne naposled! Však hruď mou trojí hněte, mne trápí ještě teď, kdo byl ten mladík, rcete, jenž strh’ s beder mých plášť a s ním vrh’ se v Sasů hustou zeď? A Balt když protkal vlny večera nádherou, kdo byl ten odvahy plný syn step, Vikingu přilbu i leb jenž rozštíp’ sekerou? A u Dunkirchu v pláni když byl jsem zraněn, zbit, kdo v žízně palném plání, ač sám poraněn, plazil se k nám a v přilbě nes’ mně pít? 28 Jen to mne ještě trápí, kdo o něm dá mi zvěst; v sny darmo duch se ztápí... Svůj hrad, korunu dal bych mu rád, jí nejhodnější jest!“ Tu z bojovníků davu se řítí mladík, lev, klekne a skloní hlavu: „Jsem syn dcery tvé, již v lesů klín tvůj divý vyštval hněv!“ Král s trůnu rázem skočí a divě zakvílí: „Ó noci mojich očí, jen svit, bych mohl v tvář jemu zřít, jen paprsk na chvíli!“ A líbal svého vnuka, něm stál kol celý dvůr. Jej nevidět, ó muka! ó ples ku srdci tisknout jej! – kles’ a vzdych’ jen: „Helmaladur!“ 29