Nekřtěňátko.
Večer kraj opřádá sítí šerou,
v chudé jizbě předou matka s dcerou.
Do okna se stará hruška dívá,
v šero splývá a větvemi kývá.
V bzukot kolovratu vzdech se ztrácí,
jím provází matka svoji práci.
Dcera mlčí. Hodin zvuk zní v tíši,
a ta hruška oknu stále bližší.
A pod hruškou v porosené trávě
náhle bludička se kmitla hravě.
Dcera chví se; vykřiknout se bojí,
a bludička bleskem v okně stojí.
Ruce klesly, v dlaň ukrývá líce;
bludička se vhoupla do světnice.
Tmou se nesla, klesla a se zvedla
a na starou truhlu v koutě sedla.
57
Na tu truhlu malovanou, vykládanou,
kde, dceruško, výbavu máš uschovanou.
Bludičku víc děvče nevidělo,
kleslo oko v sloupu, chladné čelo.
Stará matka rychle k truhle kráčí,
přádlo chce tam urovnati v pláči.
A bludička s víka hned se snese;
stará matka se jak vrba třese,
Truhlutruhlu otevře, v ní hrabe chvatně, –
bez hlavy tam dětské tílko v plátně.
58