Vlasy tvé se, paní, vinou
jak žeň klasů bohatá!
Na tvých bílých ňadrech kynou
dvě růžová poupata:
k nim to moje písně láká,
takže předčí v letu ptáka
snů mých křídla rozpjatá.
Bleskem na černém hřmíš koni
honit vlky v černý hvozd,
chochol kývá, třemen zvoní,
div se neprohýbá most;
šlechty dav se kolem tísní,
stranou stojím se svou písní
jako plachý skalní drozd.
Paní! Slunce touhy mojí
zabloudilo do ledu!
Raděj byl bych vlkem v chvoji,
který uštván v posledu
na tebe by upjal oko
a v ně patře přehluboko
zhynul ve tvém pohledu!“
Takto zpíval u balkonu
Peire Vidal, trubadur,
sběhl šašek v kvapném shonu
na kyn krásné Loby v dvůr,
klep’ ho čapkou s rolničkami:
„Ach pan Vidal, starý známý,
zase čelo plné chmur?
Slyšela tvůj zpěv má paní
a ty jistě její smích.
Řekla: Dražší chlap mi v zbrani
než ten zpěvák písní mdlých.
Co tam drnká zpitý vínem,
kdyby dokázat chtěl činem,
směl by zdřímnout v loktech mých.“
Odešel pan Vidal zvolna,
byl jak jabloň podťatá,
slyš, zas jeho píseň bolná!
„Vlas tvůj hraje do zlata,
ňadra tvoje rájem kynou
a mé sny a tužby hynou,
křídla darmo napjata!“
Ráno zas most dolů letí,
ořů ržání, rohu ples,
chrtům bystrým ve zapětí
hrdá Loba jede v les,
prachu vír a křiky honu!
Nestojí však u balkonu
jako vždycky Vidal dnes!
Slunce praží nivy zprahlé,
bez pohnutí stojí strom;
v tom vlk objevil se náhle,
kde se sklání skalný lom.
V rohy lovčí houkla chasa,
dutý ohlas v hvozdu jásá
jako hučí v skalách hrom.
A juž přes klest, přes kamení
psy v let Loba pobídla,
za ní lovci, až se pění
v potu koním udidla,
a vlk prchá dále k stráním,
smečka chrtů stále za ním,
div ho v běhu zahlídla.
Horský ručej přes balvany
v plesném tanci spěje v dál,
do vln vlk se vrhne štvaný
mezi ostré jehly skal,
pár fen strhne divý příval...
kde však Loby chochol kýval,
pes i oř spěl v nový cval.
Juž mu v patách feny dravé,
teď se v husté hloží vplet,
teď i šípy nedočkavé
v křoví za ním spějí v let.
„Ten pan vlk je nemotorný!“
děla Loba a smích vzdorný
zkřivil její krásný ret.
Psi jej rvou a krví tráva
i hloh kol se zabarvil,
Loba v smíchu šátkem mává;
z houště však zní vzdech a kvil,
lidský hlas v psů štěk se druží,
vlku strhli náhle kůži,
v ní se Vidal objevil.
Roztrhaný smečkou dravou
na všech údech svých se třás’,
jako vždy i nyní vřavou
zvonil jeho písně hlas;
„Ňadra tvoje rájem kynou,
a mé sny a tužby hynou
lapeny v tvůj zlatý vlas.
Píseň má se stala skutkem,
hrdé slunce tužeb mých,
však mé srdce jato smutkem
umírá v tvých paprscích.
Paní, věř, než fen tvých rány,
víc mne bolí rozpoutaný
chladný tvůj a hrdý smích!“