Sedí Merlín ve své skalní sluji,
kolem něho šumí staré lesy,
nad hlavou mu šedé mraky táhnou,
v dálku táhnou a se nezastaví.
Sedí Merlín, zírá okem věštce
ve přírody tajné živobytí:
jak sní kámen v úžlabině skalní,
zrají klasy, meruňka jak rdí se,
zírá v porod, vzrůst a umírání,
zírá stále, usmívá se tiše,
neboť všecko jest a trvá láskou.
Padla rána na korové dvéře
jeho chatky, slyšeti ruch kroků,
rychlý dech jak v spěchu, mezi dveřmi
zlatovlasá objeví se dívka;
chvíli váhá a pak přímo starci
ku nohoum se vrhne na mech hebký,
štká a pláče, ruce k němu zvedá.
Starý Merlín zamračeně zprvu
na ni patří vyrušen v svých dumách,
ale vida vzácnou její krásu
v úsměv zladí vrásky svojí tváře.
Zvedne ji a přívětivě praví:
„Bez bázně rci, co si přeješ, dítě?“
„Hynu láskou, moudrý čaroději,
miluju, však vím, že beznadějně.
Je to pravda, přiznávám se v studu,
dosti slastí dala mi juž láska:
scházívali jsme se každé noci,
líbali se často při měsíci,
že nám zlaté hvězdy záviděly.
Je to pravda, přiznávám se v plesu,
miluji a jsem též milována:
bezdných slastí číši ku mým rtům
sklonil hoch můj každým slovem lásky,
každým stiskem ruky, obejmutím.
Však též pravda, přiznávám se v bolu,
mraky hrozí slunci naší lásky,
její ručej, tekoucí dřív luhem
sladkých tužeb mezi květy štěstí,
teď se v propasť beznaděje kácí.
Hynu láskou, nevím sobě rady –
pomoz, pomoz, moudrý čaroději!“
Zamyslil se chvíli starý Merlín,
usmál se, jak bylo jeho zvykem,
změřil dívku od hlavy až k patě
a zas ústa roztála mu v úsměv.
Spozoroval ve vrkočích dívky,
v neladu jež jako zlatým rámcem
líbaly jí ramena i šíji,
růžový on spozoroval lístek,
malý lístek – co být mohlo na něm!
Ale Merlín kynul pouze hlavou,
pohladil svou stříbrolesklou bradu
a pak pravil přívětivým hlasem:
„Třeba chvíli sečkat, milé dítě,
abych nahled’ ve zrcadlo tajné
tajných kouzel a budoucí věštby.
Odstup zatím do postranní jizby,
nedívej se skulinami dveří,
ticha buď, ba nezavzdechni ani,
čekej, dokud nepřijdu sám pro tě.“
Po těch slovech za ruku ji ujal,
v jizbu zaved’ a sám navrátil se,
used’ zase na své staré místo
a zas zíral ve přírody život,
porod všeho, vzrůst i umírání,
a zas tiše usmíval se vida,
kterak všecko jest a trvá láskou.
Padla rána na korové dvéře,
zase v trávě slyšeti ruch kroků,
mezi dveřmi objevil se mladík,
udýchán byl dlouhou cestou v horách.
Chvíli váhal a pak přímo starce
za mozolnou, starou chopil ruku,
s povzdechem pak smutným pravil k němu:
„Pomoz, pomoz, dobrý čaroději!
Poslyš, jaká potkala mne rána,
vyslechni mne a pak poraď moudře!
Žiju panoš u králova dvora;
král mne zvláštní obdařuje přízní,
neb mi svěřil střežiti keř růží,
zvláštní keř, jenž nejmilejší jemu
ve královských rozsáhlých je sadech.
Divný keř to: bez trní má proutí
a vždy přes noc v smaragdovém listí
kolik listů, rozvine se poupat
také barvy, že kraj celý kolem
stojí v nachu jako v jedné záři,
také vůně, na hodinu cesty,
že vzduch dýše sladkou její ambrou.
Vzal jsem luk a ostré svoje šípy
a stál věrně stráž jsem noci první
a stál věrně druhé noci rovněž;
aj tu třetí dostavil se škůdce,
chtěl jsem střelit, – luk mně z ruky vypad’,
chtěl jsem mířit, – zrak byl oslněný,
chtěl jsem volat, – na rtu mřelo slovo.
U keře jsem pěknou viděl dívku,
zlatovlasou, v dlouhém, bílém šatě,
spanilou tak, že před její krásou
zářné růže skláněly své hlavy,
bledly, vadly, ztrácejíce vůni.
Ale co mi růže! – čarovnější
já směl růži vinout ku svým ňadrům,
líbat ji a klásti její hlavu,
zářnou hlavu na svá ňadra věrná.
Chodila tak denně v noci k růžím,
vždy mne našla a vždy beze moci
byl můj luk i ostré moje šípy.
Nevíš, kterak jsme se milovali,
líbali se často při měsíci,
až nám zlaté záviděly hvězdy.
Růže vadly; – král se horšil denně,
nám však v štěstí ubíhaly noci.
Náhle ona v slzách se mi vyzná,
že je matkou, – a co horší ještě, –
krále dceruška má milá.
Co teď počít, hynem v beznaději,
pomoz, pomoz, čaroději moudrý!“
Zamyslil se chvíli starý Merlín,
usmál se, jak bylo jeho zvykem,
za pravici ujal potom hocha,
ved’ ho v pravo do postranní jizby,
napomínal, by ho nenapadlo
dívati se dveří skulinami,
ani volat, ani povzdechnouti,
dokud sám by jeho nevyvedl.
Na to used’ na své staré místo,
a zas zíral ve přírody žití,
v porod všeho, vzrůst i umírání,
a dle zvyku usmíval se vida,
kterak všecko jest a trvá láskou.
Padla rána na korové dvéře,
pádné kroky, – mezi dveřmi stojí
jako obr říše té král statný.
Zamračený jako dub, jenž dumá
na skalisku v podzimkové mlze –
vstoupí, sotva hrdě kyne hlavou
a k Merlínu hovoří jak bouře:
„Jdu na radu, chytrý čaroději!
Praví se, že zrcadlo máš tajné,
že víš vše, co bylo, je a bude.
Nuže poslyš, co se přihodilo:
v mojich sadech růžový keř roste,
divuhodný, jakých není v světě,
a mně ze všech keřů nejmilejší;
plameny jsou velké jeho květy,
vůně jeho nektar, med i ambra;
každou nocí, co má lístků svěžích,
tolik k ránu otevře se poupat.
Stanovil jsem strážce tomu keři,
hocha, jehož vychoval jsem sobě,
přísahat že chtěl jsem v jeho věrnost.
Avšak marná stráž, – keř denně chřadne,
růží míň a menší vůně na něm.
Nepokojný sám nemoha usnout
na pavillon do zahrady vejdu
a tu vidím, sotva věřím očím,
strážce růží pod keřem jak sedí,
na klín dívky klade hlavu svoji,
líbají se, laškují a smějí,
a keř růží celý pomačkaný
v klín jim hází lupenů svých deště.
Tasím meč a běžím z pavillonu:
ale než jsem obejít moh’ hradby,
zmizeli; – po strážci ani stopy,
a keř růží umírá a vadne.
Merlíne, tvůj věhlas všude známý
přilákal mne v tvoje skalné hnízdo,
poraď rychle, pomoz, odměním se
jako král a příznivec tvůj dávný!“
Zamyslil se chvíli starý Merlín,
usmál se, jak bylo jeho zvykem,
pak se vzchopil, stoup’ do středu jizby,
roztáh’ v levo, v pravo ruce svoje:
„Vystupte a nebojte se, děti!“
zavolal a z jizby po levici
vyved’ hocha, strážce keře růží,
a pak z druhé jizby po pravici
vyved’ bledou, chvějící se dívku,
s lístkem růže ve vrkočích zlatých.
„Blesky boží!“ zahřměl král, „má dcera!“
a meč tasil, chtěl se vrhnout na ně,
ale Merlín napřáh’ silné páže,
rostl celý jako v nekonečnost,
blesk za bleskem sršel jemu z očí,
vous se čeřil jako vlna moře
a hlas jeho – padající vody:
„Zaraz, smělče, padni na kolena
a cti v prachu tajuplný zákon
přírody, všech velemoudré matky.
Rychle, rychle požehnej svým dětem
a pak pevně slovu mému uvěř:
vyplníš-li toto přání moje,
novým leskem růžový keř zkvete
jsa jen symbol rodu královského,
neb tvá dcera pod srdcem již chová
nad keř růží kouzelnější poupě.
Požehnej jim, domů jdi a blaze
jako posud vládni svému lidu!“
Na kolenou leží dosud dívka
chvějící se jako lístek jívy,
panoš rovněž klesl k nohoum krále,
tento pustil meč a svoje ruce
k požehnání rozpjal a pak přitisk’
ke svým ňadrům obě děti.
Zamyšlen stál chvíli starý Merlín,
a když dívka jemu děkovala,
z vlasů jejích vzal si na památku
z růžového keře lístek malý,
lístek, jenž jí utkvěl ve vrkočích
v noci blaha nyní bezedného.
Sedí Merlín ve své skalní sluji,
kolem něho šumí staré lesy,
nad hlavou mu šedé mraky táhnou,
v dálku táhnou a se nezastaví.
Sedí Merlín, zírá okem věštce
ve přírody tajné živobytí,
jak sní kámen v úžlabině skalní,
zrají klasy, meruňka jak rdí se;
zírá v porod, vzrůst i umírání,
zírá stále, usmívá se tiše,
nebo všecko jest a trvá láskou.