V slávě nebes nad oblaky
nevím, nevím, svatá Zito,
zda se ještě rozpomeneš
na ten zázrak divuhodný,
před lety jenž stal se tobě,
v Janově když, dobrém městě,
sloužila jsi u prefekta?
V moje snění časem vpadnou
tóny písní, zvuky varhan,
a jak holubičí křídla.
zašumí to u mé hlavy.
Vidím staré, šeré dómy,
jejichž portál střeží sochy
v arabesek pestrém věnci,
dómy, v jejichž úzkých oknech
ztemnělých a malovaných
v barev hře se láme světlo;
zřím skrz otevřené dvéře
v šeru svíce na oltáři
a buclaté andělíčky,
z kadidla vln namodralých
s úsměvem jak patří dolů;
a pohádky dávných časů
zachytí se v hlavě mojí,
jako hnízda vlaštovičí
ve rukávech světic božích
ve výklenku nad portálem.
Jeden z těchto andělíčků
buclatých a okřídlených
vyprávěl mi tuto báji,
a já doufám, svatá Zito,
že se nad tím nepohoršíš,
když ji dále povím světu
veršem prostým, nelíčeným,
upřímným však, jak mé srdce,
a jak byla tvoje víra.
V onen čas, kdy ještě víra
zhlížela se v dětských duších
a se pnula duhou k nebi,
že měl zázrak blízko k lidem,
když František kázal ptákům,
vlkovi též říkal „bratře“:
v Janově tu, dobrém městě,
žila služkou u prefekta
svatá Zita, dobrá duše,
věřící a spravedlivá.
Jestli mohla denně ráno
na chvilku jen zablouditi
v tklivé šero starých dómů,
na chvilku se pomodliti,
čilá byla celičký den,
veselá a přičinlivá,
od ruky jí šla jen práce,
jako se rtů steré písně.
Ale mnoho, příliš mnoho
práce měla svatá Zita
v prefektově domě velkém:
úklid v jizbách, a co hlavní,
špižírny a zásobárny,
a pak péči o kuchyni.
Ale všecko postihnula
rukou pilnou, čilou myslí,
jen když mohla denně ráno
na chvilku si odskočiti
v tklivé šero starých dómů.
Byly hody u prefekta.
Od rána již svatá Zita
v trhu byla, kupovala,
koš za košem domů snesla:
ryb a zvěře, fíků, hroznů,
ananasů, artičoků,
vína druhů různých láhve,
a juž chtěla začít vařit,
když se náhle rozpomněla,
že dnes ještě ani chvilku,
na jediný otčenášek
v kostele se nestavěla.
Do kuchyně oknem malým
velký, starý dóm se díval;
v dómu plála sterá světla,
zněly písně, zněly zvony.
Padalo vše Zitě z ruky,
zrak se zalil těžkou slzou.
Musila, jen na chviličku,
na jediný otčenášek –
chrám tak blízko a pak ještě
času dost jest do oběda.
Odešla – však divný osud!
Nikdy tak se nehroužila
v modlitbu a rozjímání
jako dnes, ba věru nikdy
nebyl chrám ten starověký
útulný tak, přívětivý,
staré malby na omítce
svěžejším dnes plály leskem,
hudba, zpěv a staré zvony
do snění dnes kolébaly,
a co svatých na oltářích,
na sloupech a ve výklencích,
dýchalo vše novým kouzlem;
ba i plazící se rarach,
jenž pod nohou andělovou
civěl a se děsně šklebil,
v záři slunce usmíval se
v bolnosladké resignaci.
V pološeru zadní lodě
na kolenou snila Zita,
na svět kolem zapomněla,
na zásoby nakoupené,
na ryby a na ovoce,
na hlad hostů čekajících,
i na zlý hněv pána svého.
Bylo dvanáct. Jako bleskem
omráčena byla Zita;
rychle vstala – v zmatku vstala –
běda jí, co dělat nyní!
Sotva kříž si udělala,
domů létla v jednom kvapu.
U vrat domu prefektova
vozů tíseň a ryk sluhů.
Ulekla se znova Zita,
běda jí, co dělat nyní?
Rychle, rychle do kuchyně!
Běží chodbou a tu náhle
zarazí ji divná vůně.
Z kuchyně, hle, dým se valí,
tam to syčí, kypí, piští,
nože řinčí, zvoní misky,
z krbu ohně zážeh rudý
rozlévá se širou chodbou.
Najal pán snad jiné služky?
u sebe si myslí Zita;
nemožno, v tak krátké chvíli
aby oběd ustrojila,
rychle dál – a patří v jizbu,
patří, bledne, trne, žasne.
Tisíc nahých andělíčků
buclatých a okřídlených
v kuchyni je v jednom shonu,
až jim tváře žhou jak růže,
jako jabka granátová.
Ten přikládá na ohniště,
a ten rychle točí rožněm,
ten zas meloun krájí zlatý,
jiný tučné řízky zvěře
na stříbrnou klade misku
ovroubenou zeleninou.
Jiný v pestrou pyramidu
jablka a hrozny staví,
jeden krájí, druhý seká,
třetí tluče ve hmoždíři,
až mu s čela pot se lije
bohatý, jak velké perly.
A tam jeden ubožáček
při dělání makaronů
uskříp’ sobě malý prstík,
fouká si naň, ušklíbá se,
neví sám, jak mu to sluší.
A ten shon a ruch a vřava
stále prudší, stále větší!
Vše juž stojí upraveno,
dvanáct jídel v jedné řadě:
od jehlance zlatých fíků
až ku misce, na níž leží
velká ryba ve rosolu,
která drží v ústech citron,
mezi tím pak láhve vína,
lahůdek též plné misky –
všecko, jen to odnášeti!
Jaká krása, jaká vůně!
Ztrnulá a udivená
na zápraží Zita stojí,
až pak lomíc bílé ruce
vrazí v dílnu andělíčků.
Svatý bože, jaký zázrak!
V slzách stojí, ruce spíná.
Sotva ji však uviděli
okřídlení andílkové,
jak by střelil, zmizeli již;
jenom šumot sterých křídel
u stropu zněl, hynul, hynul,
jenom s krbu kynuly jí
s kouřem v mlhu splývajíce
smavé, krásné dětské hlavy,
plavovlasé, kučeravé,
a šum křídel hynul, hynul.
V jizbě sama stála Zita
v ustrnutí, v zamyšlení,
an tu v dveřích zněl hlas pána:
Poledne jest, nos juž na stůl!
Nevím, co se dále stalo;
ale malý andělíček,
jenž mi sdělil tento příběh,
do ucha též pošeptal mi,
že prý tenkrát prefektovi
a všem jeho vzácným hostům
chutnalo, jak nikdy předtím.
Pravil to a usmíval se;
při tom foukal na svůj prstík,
křidélkama zatřepetal,
v družině pak snů mých zmizel. –
Veršem prostým, nelíčeným
dozpíval jsem svoji pověst:
jak se bude líbit světu,
neptám se, jen tebe ptám se:
Nehněváš se, svatá Zito?