Vídám tě velký bratře, jak knihu na knihu házíš
v ohromnou spoustu s šíleným chvatem
v potu tváří doufaje v kolossu božství,
jen k nebi pohlédneš časem, jak vysoko ještě – – –
Vzpomínám při tom já nejmladší z tvých bratří
na Babel rouhavý, jak v oblaka se týčí,
zřím nepřehledný zástup poëtů obrů,
jak shrben každý balvan vzhůru valí. –
A ta jich píseň práce! Bouře hrozná,
jak statisíců moří náhlé lkání,
pláč sopek, hromů, pralesů a smrští,
vztek bojišť, samum, hmoty symfonie.
Symfonie smrti, bez ladu, věčný zmatek.
Druh druha křiku nechce rozumět, jen jádro chápe,
v čem všichni svorni, že staví Babel,
hrad boha ztéci strmící v nesmírných výškách.
Jen škoda, bratře, věda nám chce zakázat,
co nemoh bůh.
Přestaneš stavět gigante proto?
Noc pode mnou se černá valí, zívá,
kdes v nekonečnu z hvězd mám skutý trůn,
v propasti bez konce se dívám pravlasť lun,
jak mlčky slunce jdou, dav světů němý spíchá – –
Slyš, z hvězdy poslední se modlí kdos a zpívá,
hlas mocný zachvěl věčným krajem ticha! – –
O bože nesmírný, o bože neskonalý,
já životem svým plakal k tobě žalmy,
má celá práce píseň tvojí chvály;
jsem šedivec – Tys obět mou zpět dal mi.
Proč nevyslovitelný zhrdáš žertvou mojí?
Proč biješ mne, když nice se ti kořím?
Já zapřít nemohu tě. Ňadro mé se bojí.
Já červům vyznám tě a měsícům a mořím.
Dnes vidím před sebou se celý život třásti,
zřím modlitbu svou bídnou blasfemií,
smích lstivý svůj a náboženství vlastí
a přec to šílenství, jež strachem tvým se svíjí.
Já z hlubokostí křičel věčný bože skrytý!
Ty musíš být, ač nechápu tvou slávu!
Když s tebou zápasím, ty odpusť, odpusť, odpusť!
Já nevím – – – Tuším tě však na oltáři davů.
Hlas zhas’. Kraj tměl se věčných tich jen žasem
a hrozný zas byl klid. Mně bylo na zoufání,
já střemhlav vrh se v propast za tím hlasem.
Já ve snu ďáblem byl. Hm, pranic zvláštního,
jen hrozná hora vědomí se v prsa bořila,
že zlem jsem nutným od věků až na věky,
že s dobrem nesplynu, jsa otcem dobra přec...
Ta hora pýchy vzpínala se v nedozírno až –
a dusila.
A hned jsem byl zas jak by člověk-Ahasver;
mým lomcovala radosť tělem zvetšelým,
že sladkou bolestí věčného života se svíjet smím,
já víře v smrť se divil – Já dýchal dějin vír.
Svých na cestách jsem zbloudil ve hrob kláštera
a stal se mnich.
Ze zlatých růží červánků se v nebi hroutil hrad,
kdes v myšlénkách zaplakal zvony dóm,
zpěv z dálí k Madonně v šer s vůní jara vál,
své v celli novic šedivý v dlaň bílou čela opřel tíž,
nad zbožnou bájí legendy, již ze hvězd stříbra upředl
duch v dumách plul.
A vzpomínal... Jak sám se vlekl zemí nevlídnou...
Řad svojich viděl knih... Mu bylo líto jich...
V ráz všechno v zlato vkouzleno a mramor, lilie lun,
kol zástup bohů splýval všech časů a všech dob
Já sám byl dojat smutkem starcovým
jenž k oknu klek’...
„O snivý bože můj, o bože vznešený, jenž trůníš v nádherách,
já sešílel tvou velebou, zde dar můj poslední!
Já zcela vzdal se, tvůj jsem sladký vítězi!“
V tom propuk ve mně ďábla zloby vztek:
„Já též jsem zde. Svým vlastním poddanstvím jej potírám
v nějž nevěřím.“ –