Závět.
Pan Walter z Vogelweide
to neodpustil smrti,
že všecko lačnou perutí
nám uchvátí a zdrtí.
Ó jak měl oplakati
květ luhů i šum háje?
Vždyť ve všem písně zvučely
a ve všem lásky báje.
I kroutí šedou hlavou
a v myšlenkách se ztrácí.
Ó kdyby aspoň ze všeho
mu zbyli v hrobě ptáci!
Vždyť často v svoje písně
tkal písní jejich zlato,
a teď se s nimi loučit má –
jak pomysliti na to?
I rychle chopí péro
a píše do závěti:
„Nechť čas mnou zchvátí památku,
jen ptáci ať ji světí!
170
Za lesklé jejich peří,
jak dělával jsem v žití,
na hrobě mém, na hrobě mém
jim dáte denně píti.
A k tomu na odměnu
za písně jejich zlaté
na hrob můj zrnka pšenice
jim denně nasypáte.
Když potom k svému stolu
se slétnou v ranní době,
jich zvučný švehol uslyším
a usměju se v hrobě.
Ať zpívají mi do snů
a Bohu na oslavu!“
Tak stanovil a pokojně
v hrob složil šedou hlavu.
I stalo se, jak žádal.
Čas přes hrob jeho letí,
však denně ptáků rej a zpěv
památku jeho světí.
Leč opata a mnichy
křik ptáků ze sna ruší.
„Ó Waltře, že jsi nemyslil
spíš na svou hříšnou duši!
171
Měl na mše jsi nám dáti
za hříchy svého mládí.“
A pan opat se usmívá
a bříško svoje hladí.
„Oj, páni bratři mniši,
my zpěváci jsme taky;
pro spásu duše Waltrovy
my vystřídáme ptáky.
A v úmrtí den jeho
na hrob mu dáme svíčku,
a ještě z pšenky zbude dost
každému na žemličku.
Což ptáci! hloupost pouhá, –
těm stačí hodit kámen.“
Sbor mnichů svorně zajásal
a zbožně pravil: „Amen!“
Na hrobě pana Waltra
o ptácích ani zvěsti;
leč denně mnich má žemličku –
ó jaké velké štěstí!
A s úsměvem dí opat,
a každý mnich se šklebí:
„Ó Waltře, děkuj v hrobě nám –
nu, teď jsi jistě v nebi!“
172