Pan Vok a čert.
Kde slapy divě hřímají
a hučí, rvou se, perou,
a pěnou do skal bouchají
a v les ozvěnou sterou,
Nana lávce, jež vržena v tok
se chví nad skalin prahy,
potkal se s čertem kdys pan Vok
tak zrovna v půli dráhy.
„Aj konečně!“ čert zajásal,
„jsem chyt’ tě, pane Voku!“
Vír divě lávkou otřásal
při každém jejich kroku.
„Dvě bukvice zde v hrsti mám –
ta prázdna a ta plna,
když plnou vezmeš, přejdi sám –
když prázdnou, stop tě vlna!“
Pan Vok se celý hrůzou chvěl
a sáhl k škapulíři,
a pohled’ v strž, jak na úběl
tam vlny trou se, víří.
173
A směle sáh’ – a bukvici
měl, běda! v ruce – práznou;
hled’ k nebi dřív, pak v kypící
a syčící tůň sráznou.
Na strachu jeho čert se pás’,
pak s šklebkem ret svůj křiví:
„Aj, pane Voku, poznáš, ďas
že též je spravedlivý!
Jsem povinen ti vděčností
a splácím dluh svůj nyní –
hoň dál v svých lesích v radosti,
pij dál v svých hradů síni!
Věř, Voku, chápu teprv teď,
jak marně jsem tě rmoutil,
na klášter tvůj když skalnou zeď
jsem ve svém hněvu zhroutil.
A upřímně ti povídám,
věř, já byl tenkrát osel,
neb klášter tvůj na žatvu nám
nejvíce zrní rozsel.
Stav dále, Voku, kláštery,
stav dál štěpnice hříchu,
měj v nebi trůn pln nádhery,
já mám však duše – mnichů!
174
Jsou moji, mrtví, žijící
a juž jich hezká řada,
mým opat jesti tyjící
i novic, slib jenž skládá.
Za tolik duší jedinou
teď mohu pustit přece
a proplavati hlubinou
a smáčet chlup svůj v řece.
Nuž jdi, juž jsem se odsloužil,
jsme vyrovnáni, Voku!Voku!“
A v hlubinu se pohroužil
a zmizel v bouřném toku.
175