Leč odvaha se časem náhle ztrácí...

Jaroslav Vrchlický

Leč odvaha se časem náhle ztrácí...
V myšlének roji, které marně stíhám, sám kráčím dál po hrázi kamenité. Ó tiché hvězdy nebes, vy to víte, co vzešlo klasů ňader mojich líhám! Co v hruď jsem pohřbil a co svěřil knihám, ať v dlouhém bolu, v tísni okamžité, jak ze všeho číš vody pramenité rád ku pozdravu budoucnosti zdvihám! Leč odvaha se časem náhle ztrácí, jak ve podzimní mlze tažní ptáci, svá cítí pouta člověk těsněji; Tutu velkost pádu Satanova chápe, jenž nohu necítí, jež v prach jej šlape, však tím víc stud svých marných nadějí. 83

Kniha Nové sonety samotáře (1891)
Autor Jaroslav Vrchlický