Na smrt básníka.

Jaroslav Vrchlický

Na smrt básníka.
Kdo velký, zvolna z té areny světa, host tichý, ztrácí se syt denní vřavy; tak’s odešel a za haluzí slávy a k hodu žití jiných roj se slétá. Však v dálku do mlhy se halí meta, tenten, který spad’ s tvé posvěcené hlavy, ten laur, ó pěvče, ač byl hořký, tmavý, ten v srdcích jedině jen tobě zkvetá! Tys jeden z posledních byl krásy kněží, jak orel vysoko táh’s nade všemi, kam k slunci oko odváží se stěží. Teď s rozbitými ležíš perutěmi, teď s kaditelnou, s věnci každý běží, roj špačků křičeti můž – ty jsi němý. 117

Kniha Nové sonety samotáře (1891)
Autor Jaroslav Vrchlický