Mors.
I.
I.
Jak pod jho kaudinské šli beze zbraně,
žal hořký v duši s tupou resignací,
ať po marnémarné, ať po zdařené práci,práci
my všickni mlčky ukláníme skráně,
Aťať zatínáme, ať spínáme dlaně,
ať v duši prvotní se víra vrací,
ať hrdé sny jak prostřelení ptáci
nám buší v leb v poslední srdce ráně,
Óó přísná SmrtiSmrti, před tvým majestatem!
Ó velké božství, ať rozkladu jmenem
chce maskovati nová doba tebe,
Tys bytost přec oděna noci šatem,
v dna duší hledíš v smutku bezejmenném
svým zrakem, v němž plá nekonečnost nebe!
[145]
II.
II.
Dům tichý dnes, i v stromech, jež ční kolem,
se ztajil oddech listí, kdo šel tudy,
šel po špičkách, shon usnul zde i trudy
a odlesk míru táhnul dálným polem.
Ba kvítí ani nepohnulo stvolem,
jež sázel kdys do zahrádky své půdy,
jen okno z kořen, za ním svíčky rudý
se plamen třás’. Tam smířen s každým bolem
Spalspal tichý muž, jak tichý byl v svém žití.
Teď modrá moucha vzduchem zabzučela,
kol úlů zlaté honily se včelky.
A hodina za hodinou dál zněla
s kostelní věže... nemoh’s pochopiti,
ký mezi dnes a včera rozdíl velký.
146