Sbor uvězněných titanův.
(Druh k druhu zpívá.)
Do hlubin země
duní to temně,
co jen se to děje nahoře?
jas vniká ke mně,
zda jest již blízko do zoře?
Ach, světlo! eden!
Pohled jen jeden
na pláně, hory a na moře!
Skulinou skály
kmitá to v dáli,
jakby zde nítil se mladý den;
rána míň pálí,
s víček mi prchá těžký sen.
Svit blíž se nese,
zlatem se třese,
jím strop mé klenby plá vyzlacen.
31
Helios s oři
jistě to noří
z purpurných vln se v nový běh,
z hřívy, jež hoří
rubíny, jeden k nám paprsk šleh’.
Potěšit, sílit
a pak nás zmýlit,
v starých zas nechat nás bolestech.
Ten svit kol těká,
po skále stéká
měkký a vlídný, jasný tak,
světla to řeka
sklání se po letech zas v můj zrak;
v žernov můj tuhý
kouzlí mi duhy,
starý sval by se vzpjal do oblak!
Porfyr v nach koupá,
hle, v něm se houpá
pavouček růžový na niti,
třese se, stoupá
do tmy hloub, hle, snad se zachytí
na mojich poutech!
V jeskyně koutech
světluškou v tmách se snad rozsvítí!
Divný ruch za ním
doleh’ k mým skráním,
tak houká doupnák v stínu skal.
Hájům a pláním
32
takou zvěst Notus a Boreas lkal,
v tom krásném čase,
v síly své jase
kdy jak bůh volný jsem pod nebem stál.
Slyšíš tep křídel?
Stajených zřídel
z hlubin to pod námi var i ruch.
S oblačných sídel
odvetou duní to v mdlý náš sluch.
Vlá to, se chvěje,
co se to děje?
Zahájil vládu tam nový snad bůh?
Ó Gaio, matko!
Rci, zdali sladko
fialky pučí zas v stínu tvém?
Pravěká látko,
kypíš zas slíbána slunce rtem?
V paprsků přízi
na lem tvé řízy
zda sedá sbor motýlův s ptáků stem?
Cytisu keře!
Ve vašem šeře
zda budí píšťalu velký Pan?
V dusotu zvěře
zda chvěje se kopyty horský lán?
V sněhy a deště
vichrem zda ještě
ční Pindus a Parnas blesky zdrán?
33
Zmírá svit sladký...
do tmy jen zpátky
noří se posupné stěny skal.
Sen to byl krátký,
oře své Helios obrátil dál!
Pavouček malý
na hraně skály,
s hor jakby vichr květnou pýř svál.
Do hlubin země
duní to temně.
Jen v úzkém vztyčit se prostoře!
Zkrocené plémě,
jen pohled na skály a na moře! –
Ticho teď kolem.
Ptáme se s bolem:
Co jen to dělo se nahoře?
34