Návrat.
Po dlouhé době k domovu se vracím
a každým krokem naděje kus ztrácím
v svůj příští život. V sobě uzavřený
a s lidstvem hotov a súčtován s bohy
zřím malý výsledek a trud jen mnohý
a slední trofej: nenávist své ženy.
Neb toho žena sotva zapomene,
že mimo ni moh’s jiný úkol míti,
že mimo jejích očí jiné klene
se nebe, v kterém jiné hvězdy svítí
a většívětší, nežli jsou ty malé její
ve brady důlků, v dětském obličeji.
Tak po letech zas domova práh zdravím,
zřím s divným citem v náruč hvozdům tmavým
a srázným stržím obrovité Oety,
zřím dojat v malé tymianu květy,
jež stejně kynuly mi operleny,
když vyrval jsem se zde z objetí ženy
mlád, silen, ve rozmachu bujarosti
a hotov drtit lvů a hyder kosti.
46
Mých dvanáct prací bednabedra moje tíží,
ba sotva velký jejich triumf nesu,
mé srdce vázne, noha jen se plíží
a místo vítězících, jarých plesů
jen úzkost hrdlo beznadějí svírá
a kalné oko v prázdno všeho zírá,
v cíl neznámý, v poušť stáří, v mdlobu smrti.
A výčitky jdou jako lační chrti,
co nejhorší, snad skutečně jsou v právu.
Jak jiný moh’ jsem kosmatou svou hlavu
na ňadrech ženy v dumy ukolíbat,
jak jiný s jejích retů nektar slíbat
a šťasten býti dobře jako jinýjiný.
To přeludy jsou, stíny, stíny, stíny...
jak moje jméno, jak ruch mojí slávy.
Hle, slunce obrovitá koule taví
své zlato ve korunách starých stromů.
Ó, těžká je to nyní cesta domů,
ó těžké jsou mi družné stíny lesa!
Já k chatě zatočím, dost možná, Nessa
že potkám, jak se od mé ženy vrací
zpit polibky. Se svojí obří prací
jak proti němu směšný jsem a malý!
Já moh’ bych rváti z ňader Oety skály
a navršit je v Pindu sníh a k ledu,
však získat srdce ženy – nedovedu.
Dost možná, dřív než zhasne západ zlatý,
že rozlétnou se dvéře mojí chaty,
47
na prahu jejím státi bude ona,
vlas černý, rozpoutaný jak noc vonná,
dva prsy bílé, květy leknínové,
dvě paže, hrdla dvou labutí bílých,
mne budou lákat v boje lásky nové,
té neznavené v hříčkách rozpustilých.
Jak proti nim jsou drsné moje dlaně,
lva Nemejského ještě krví rudé,
jak proti nim jsou ubohé a chudé
mé potompotem lidstva rozbrázděné skráně!
Co vše to platno, námahy co moje,
co athletické, gigantické boje,
co, bozi, lsti jsou a úklady vaše?
Mně celý svět dnes chlévem Augiáše.
Ten vyčistil jsem. Ovšem, jeho blátem
já probředl, když ověnčení zlatem
zor věčných vy jste ambrosii pili.
Vám pouze roven výkony své síly.
Však co to všecko v očích ženy platí?
Muž každým velkým skutkem u ní tratí,
jen pro sebe chce míti jeho údy,
vzruch jeho myšlénky, vzmach jeho paží,
jsou velké plány jeho samé bludy,
jen pro sebe vše zkořistit se snaží.
Vím, až mne uzří pod trofejí tíží,
jen ušklíbne se necitelným šklebem:
„Tvé skutky jsou mi okoralým chlebem,
jsou přítěží a v náruč moji mříží,
48
mně milejší je kentaur tupolebý,
i netvor bahna, jenom lásku zná-li,
tys velebný a velký pouze z dáli,
jsi směšný s celým orlím vzletem k nebi.
Chci srstnaté jen údy na svých cítit,
chci zážehy jen smyslnosti nítit
své smysly kočičí a otupělé,
chci lásky var a horoucnost v svém těle,
chci zápas věčný o mužovo tělo.
Co jsou mi vrásky, tvé jež brázdí čelo,
co jsou mi rány na olbřímí pleci?
Tys polobůh! Já otroka chci vléci
ve poutech vášně, drobných slastí kalem.
Co po tom je mi, co’s vykonal svalem,
co paží, vůlí, myšlénkou a hrudí?
Tvé objetí jest mdlé a zle mne studí,
a ruka zvyklá pravěku zvěř krotit
bez vlády klesá pod mým nahým bokem,
ty neumíš se ženě zalichotit.
Zde já jsem paní, pantheřím svým skokem,
svým polibkem, svým v požár vzňatým okem!
Jeť kůže tvého lva jen k tomu dobrá,
bych na ni mohla zdeptat tělo obra!“
To všecko cítím. Moje celá práce
dnes výsměchem je veliké mé snaze;
má duše lampa, na níž věků saze
se usadily. Rád bych zpátky k matce,
49
jež sosen vzdechem žalně rozšumělým
mne jako syna ztraceného vítá
s mou velkou prací, s neštěstím mým celým,
s tím srdcem nezkrotným a zdivočelým!
Jen ona chlad a úkoj snivý skýtá.
Dnes Olympu mi sláva planou zvěstí,
jak blázna rolnička v mé dumy chřestí.
O Atlantovi pravěká dí báje,
pod tíží všeho sotva umdlévaje,
že na svých bedrách celičký svět drží,
skal srázy, lebky tesů s mračen strží
i s celou slávou Olympského ráje.
Však větší jesti břemeno mých skutků,
jen v jednom jemu roven jsem: v svém smutku.
On naděj má, že složí své kdys břímě,
že ztýrané a nakloněné týmě
přec jednou do červánků vesel vztyčí!
Má k zemi uklání se šíje býčí
pod tíží díla, jehož cena nízká
ve očích ženy blíž mne k hroudě stiská.
Ó svahy Oety! Za vámi cos rudne,
to velký měsíc jako požár vstává!
Ó cítím konec dráhy svojí bludné,
má volná paž zas divou silou mává,
rvouc vaše jilmy, buky, habry, břízy,
se touží sprostit prašné těla řízy,
50
v požáru vašem hranici svou vznítit
a v skonu svém se nesmrtelným cítit,
ó plaňte v ohni luny, obři lesa!
Slyš, temný dusot. – Ano, to cval Nessa.
51