Hlava Orfeova.
Jaromíru Boreckému.
Po bouři večer dýchal svěží vůni,
červánků zář se do vln mořských lila,
jak vyvřela by krev z hlubokých tůní.
A věru, zlá bouř, divoká to byla,
zle řádila tam v horách na pobřeží,
až ohlasem do přímořských skal bila,
Ažaž záchvěv hrůzy po vln hřívě běží.
Tam thráckých Amazonek lítá tlupa,
jež nahé na ořích hřmí bez otěží,
Vv opilství vášně s hltavostí supa
se vrhla na kmeta, jenž ve vavřínu
dlel stínu, hraje na lyru. Však tupá
Kuku stesku starce dle vůdkyně kynu:
„Hraj k tanci nám!“ druž maenad zajásala
a spitá, jakby napila se blínu.
58
V ráz s čabrak bujných ořů seskákala,
vlál větrem vlas a thyrsus letěl vzduchem
a v divý tanec k paži paž se vzpjala.
Však lyra kmeta zněla stejným ruchem,
tou threnodií žalu, pláče, vzlyku;
jich plesný ryk lhostejným lovil uchem.
Své duše okem v tom jen okamžiku
byl zakotven, kdy na Erebu práhu
se obrátiv, svou ztratil Eurydiku.
„Hraj k tanci nám, schlaď naši tance žáhu!
Co nám tvůj kvil? – Hoj, slyšte, nechce hráti!
Cos šeptá, bolesť v každém tváře tahu.
Na jinou ženu nyní vzpomínati,
když nás tu zástup? – Hrát-li nechceš, s námi
o závod s větry budeš tancovati!“
A jak se mraky srazí nad horami,
tlum divokých žen v klubku těl a změti
na kmeta vrh se, jak furie samy
Svousvou oběť zmáčknuly by do objetí,
tak oštěpy a thyrsy jak zeď pevná
jej sevřely – On neustal však pěti.
59
Vlas, vousy, šaty rvala mu pěst hněvná,
jej blátem smýkaly, pak tisíckráte
proklály meči ústa jeho zpěvná
Aa spité šílenstvím a vášní jaté,
jak šelma krev když uzří, řádit začne,
jak vojsko v útoku, jež Ares zmate,
Nana sebe začly v choutce krvelačné
zle dorážet, o kmeta rvát se tělo,
až prachu sloupy tryskly v nebe mračné.
A jakby v ohlas jejich boje hřmělo
sta kopyt, koně jich se poplašili,
v jich tryskli směs, tím rykem moře znělo!
Nad hřivou černou mihnul se prs bílý,
blesk’ oštěp krví lidskou, krví zvěře
a stejně zvíře jako člověk šílí.
A jak sta blesků zažíhá se v šeře,
sta štítů blesklo ob čas mračnem prachu,
tu kštice cár, tam hřívy nesly keře.
A koleje cest stály v krve nachu.
Tu z divé smečky, z příšerného lovu,
lev před kterým v svůj brloh zalez’ v strachu,
60
Zz té změti, kterou nelze popsat slovu,
se jedna z nich vyhoupla nad štít skalný
v své nahé ruce hlavu Orfeovu!
V dál třeštil vypoulený zrak a kalný,
tvář rozdupána thesalskými oři,
vous sněžný krev a rmut! – Ó, pohled žalný!
A žena s okem, v kterém pomsta hoří,
a s výkřikem, v němž orgie skřek výská,
tu svatou hlavu vmetla ve tvář moři.
Druž její v smíchu zatleská a vříská...
Jak bouř se náhle v zuření svém zlomí,
když dub, král hvozdů, skácen se skaliska,
Svésvé zhasí blesky a své ztlumí hromy,
tak směska lítá zpět se do hor dala,
jen oštěpy a přilby kmitly stromy.
Však hlavu svatou modrá vlna vzala,
jak věncem obtkala ji stříbrem pěny,
ji nesla jako v snách, ji kolébala.
Vlas bílý s vousem plály operleny,
delfini hrnuli se v řadách za ní,
byl azur modrý jako oko ženy.
61
Zvěst lásky hudbou táhla mořskou plání,
strom v květu plál, květ dýchal samou něhu,
jak větru ztišeného vzpomínání.
Červánky tryskly v purpurovém žehu,
v nich skála sněhobílá zahořela...
V tom hlava Lesbických se dotkla břehů
Aa mrtvá ústa jedno slovo děla:
„Eurydiko“!Eurydiko!“ – Břeh myrtami se stmíval
a „Eurydiko“!Eurydiko!“ k moři tím pláň zněla.
Vzpomínkou lásky vesmír v hudbu splýval.
62