Po symposiu.
J. V. Sládkovi.
U Platona bylo po hostině.
Lístky růží v nedopitém víně
spadlé s kšticí jinochů a žen
chvěly se jak vzdušné člunky duchů,
slední flétnistka kdy v lehkém ruchu
dětských krůčků z komnaty šla ven.
Nad pohárem velký mudrc snící
viděl v snu svém zářný úběl lící,
ňader vlnu, černý, hustý vlas;
viděl pospěch, s nímž síň opouštěla,
viděl temný purpur šíje, čela,
slyšel hlas, jenž pohnutím se třás’.
Byla na prahu, zved’ hlavu hbitě.
„Ještě chvíli postůj, sladké dítě,
Ktesias tam čeká, dobře vím;
noc je teplá, hyacinty v květu,
počkej, něco ještě zburcuj kmetu
z flétny duše rtíkem růžovým!“
77
Nerada se přece zastavila,
štíhlá, bledá, průsvitná a bílá,
mlčky flétnu naklonila k rtům.
Hrála cosi divně, nesouvisle.
Jak to zvěděl? Nešlo jí to s mysle,
hrála starce rozmarům a snům.
Dohrála a chtěla jíti chvatně.
„Milé dítě, hrála’s velmi špatně,
prosím tebe, opakuj to, víš?...
Jako včera, on když seděl tady...
Ovšem on je spanilý a mladý,
s rozmary ach, kmetů bývá tíž!“
Hrála znova. Dojalo ji k pláči,
že moh’ kárat ji. Div dechu stačí
útlá ňadra, flétna živa jest,
jásá, kvílí, šveholí a nyje,
tóny jsou jak kapky ambrosie,
barvy duhy a třpyt sladkých hvězd.
„Je to líp, však přec to pravé není,
včera líp to znělo, v okamžení
on když taktem hlavou tobě kýv.
Zkus to znova!“ – Chvíli otálela,
flétnu odhodila, v štkání chvěla
se jak větrem proutí mladých jiv.
78
A juž v pláči k nohám kmeta klesla;
s bázní tvář svou zaslzenou vznesla,
on se usmál, i jej přemoh’ cit;
božským rtem se dotknul jejích vlasů,
šeptnul do nich: „Mladost volá Krásu,
s tebou Eros, dítě, můžeš jít!“
79