Hagaï.
Když na ohništi prvním požár splane,
co jiskra zmůž’, jež v popeli se tají?
Ach! Vznítit plamen velký, vítězící,
to sen a přání! Proč to nelze, Pane?
Zde vůle pevná, jazyk schopný slov,
zde ruka v posun, hlas, jenž roven lvici,
zde všecko, před čímž davy poklekají,
zde andělský hlas: „Vstaň, jdi na můj lov!
ať věštba tvá jak Sinaiský hrom vane!“ –
I poslech’ jsem a rodný nechal krov:
Dnes dílo své zřím – marné, ztroskotané!
Má matka stará, sirá, prostovlasá
mé v pláči žalném objímala nohy:
„JdiJdi, synu, k čemu zrodila jsem tebe?
Den spásy vzešel; národ ti vstříc jásá,
ó vyleť z tetivy, jak letí šíp,
jdi, s tebou já jsem, lid tvůj, samo nebe!
Jdi, kácej modly i falešné bohy,
83
v prach zdeptej babylonské luzy vtip!
Rci, velký Hospodin je naše spása,
jen chtějme, chtějme, všem zas bude líp.
Chrám velký vstal i dávná jeho krása!“
Já sám juž kmet, jenž lepší částku žití
nad cizích vod jsem proplakal juž břehem,
já mdlý a ztýrán velikou všech bědou,
vstal; mně se zdálo, že i ret můj cítí
ten uhel, Isaiáš jímž čistil ret.
Já vstal, svou prsty probral bradu šedou,
a neodstrašen kadeří svých sněhem,
jsem vyšel dobýt Hospodinu svět.
Číš nepodal mi a já jsem chtěl píti,
já k předu chtěl a vše volalo: Zpět!
Já slabý byl v své doby vlnobití!
Proč oheň svatý jiným zžehnul rety?
Já totéž chtěl, já pouze přišel pozdě.
Ó kletbo času, v jhu tvém každý malý!
Jak Daniel já nosil v duši světy,
jak Jeremiáš též jsem z hlubin lkal,
jak Ezechiel obří vzpjal jsem svaly.
Však orel nebyl jsem, pták smutný v hvozdě,
třpyt křídel mých, pel hlasu vyvětral;
mé věštby suchých slov jsou matné věty,
mé celé umění – můj velký žal,
tvůj, národe můj, nářek tisícletý!
84
Já na ulice vyšel, na náměstí,
já kázal, prosil, rval jsem roucho svoje,
na hlavě popel, plakal jsem, se svíjel!
Byl slinou znectěn a v tvář zraněn pěstí,
a slyšel barbarů a dětí smích
a drzý hlas: „To není Ezechiel!“ –
„Nač namáhá se? Co chce? Nač ty boje?“
A ruch ten kolem, povyk brzy ztich’,
já sám stál, zcela sám, sám na rozcestí,
já cítil zhrdu velkých, malých pych,
zřel štěp svých snů – však neviděl jej kvésti.
Mne matka moje přivítala s láním:
„Kdy začnou stavět již chrám Hospodina?
Ty mlčíš? Styď se! Cos pořídil v davu?“
Já stojím před ní, mlčky hlavu skláním.
Co mohu já, když nechce, nechce lid?
Mne proklej, zatrať, poplivej mou hlavu,
mne zapři provždy, proklej svého syna,
však jedno prosím: Přej mi ticho, klid!
Já podleh’, darmo výčitkám se bráním.
Kde, Jahvé, paveza tvá, kde tvůj štít?
Proč loď svou svěřil jsi tak špatným dlaním?
Já nemám síly, nemám v řeči hromu,
ni blesku v očích jako staří nabi,
je velké veliká jich doba nesla.
Má bídná jest; já věštím, ale komu?
85
Chci z rumů, Pane, zvednouti tvůj chrám,
tvé kněze posadit chci na tvá křesla!
Chci, ještě chci a cítím, že jsem slabý,
že nevím, proč v zlém boji umdlévám.
Lkát musím svého lidu na pohromu
a nejvíc ze všech já se chvěju sám,
jsem suchá sněť na Izraele stromu.
Chtít! – Jak to málo, tam, kde není síly!
Chtít! – Jak to prázdný zvuk, jenž dozní záhy!
Chtít bez skutků – jak peníz malé ceny!
A přec já viděl, jak se ke mně chýlí
ten Anděl Hospodinův, září hvězd
na místo peří jenž byl okřídlený!
Ó moje touhy, myšlénky a snahy!
Mně pouze o slzy mé matky jest.
Zřím její rozpoutaný vlas a bílý.
„Proč zrodila jsem tebe? – Kde má čest?
Pán zapřel tě, ty nedošel jsi k cíli!“
Co věštec platen, když mu doba mizí?
Já nechci omlouvati slabost svoji,
však jedno vím, co vyzískal jsem prací:
Jsme všickni vlákna v lemu boží řízy,
to dosti buď, ať zdobí hruď či paž;
ať pěnicí se tvoje hymna ztrácí,
tys přece žil a něčím byl v tom boji,
na jeho nebi přece hvězdou pláš,
byť nejmenší! Však i ta nevymizí,
chtěl’s dobro, velkost, pravdu, těch jsi stráž
i tam, kde čas vše potírá a sklízí.
86