Tryzna v Teutoburgském lese.
(Starý centurio vypravuje na forum romanum.)
Nu, jak jsem pravil již, to obrovské jsou lesy,
víc nežli padesát jsme dnů kráčeli jimi.
Jak šedé závoje se mha na snětě věsí
a z černých údolů kol vystupují dýmy.
Tam všecko černé jest, pták černá křídla vzpíná
a hýká ve vzduchu, jenž ustavičně kalný,
a k nebi ve mlhách ční šelestící třtina.
Tu balvanů sní pár jak rozbitý hrad skalný,
kleč mezi nimi jen se zachycuje spoře,
a vyšplháš-li tam, zříš v hloubi pod sebou
a napřed, vzadu, kol jen velké lesů moře
v mhách státi bez hnutí s příšernou velebou.
Teď ořů pochodem klest větry svátá praská,
déšť jehel s borovic ti vítr šlehá v tvář,
dub v cestu staletý, kmen jedna rýha, vráska
ční v mladém podrostu jak věštec – samotář;
100
do těla tuhého jsou vbity divné zbroje:
tu visí dutý štít, tam s krve stopou meče,
ba lebky nepřátel a bílých hnátů roje
u paty jeho tlí, památky dávné seče.
Tu náhle v pochodu cítíme, kterak vlní
se půda pod námi, náš oř se chvěti počal,
a děsná předtucha všem ňadra hrůzou plní,
blesk z travin zblácených vstříc kalným okem močál.
Pár kroků, sjedem v hloub, oř je tam pod kolena,
ty kleješ, vztekáš se, kůň trhá sebou vztekle,
kol těsných udidel mu bílá chví se pěna,
chce celou silou výš, však vbit jest v půdě změklé,
čím větším úsilím se vybaviti žádá,
tím hlouběj’ do trávy a do bahniska vpadá.
Teď kdyby nepřítel moh’ padnouti nám v záda,
z všech stran nás obklíčit, jen skřek a vzteku lání
nám zbývalo by jen, jak uštvaných psů stáda
se dáti utlouci bez odporu v té pláni.
Zní vůdců povely a v to signaly tub,
ve mlze tratí se nám signa prvních stráží,
víc v levo kapradím a směsí pestrých hub
z té prázdné mýtiny v les hloub se šik náš sráží.
Juž mlha houstne v mrak a drobná prška hustá
nám v tváře šlehá juž v úplném bezvětří,
mha v oči sype se, jak hlína cpe nám ústa...
Stát! povel zahřímá, než stráže vyšetří,
co dále dít se má. – Od šiku zvolna k šiku
to heslo letělo po řadách bojovníků,
a nežli došlo k nám, vůdcové v první řadě
pod plachtou rozpjatou se shlukli pohromadě.
101
Již stráže přišly zpět, v jich tváři psán byl děs,
jich ruce kynuly, kde na obzoru les
táh’ v nekonečno až své černé, tiché vlny.
A tu jsme zaslechli: Ten les je mrtvol plný,
tam z Vara legií prý zbytky nepohřbené
se kupí v močálu a valech rozpadlých,
ve hlíně rozmoklé, ve stohy nakupené
tlí v krvi nahé, jak je zrádný osud stih’.
Tu srdce caesara hluboký smutek schvátil
i srdce vojínů, zde všickni cítili,
jak mnohý bratra tu neb ujce, děda ztratil,
v noc pustou bez slávy jak se tu zřítili,
a jaký osud jich že náš též býti může,
jak pýří ubohé jsme v děsné dlani Fata!
A mlčky k druhu druh se tisknul úž a úže
v té pršce mlhavé, v tom lese plném bláta.
K domovu letělo tu vzpomínání všech,
po ženách, po dětech se ozval mnohý vzdech
i z ňader otuhlých a starých bojovníků,
u vlastních, pohřbených jak bychom stáli šiků.
Stál Germanikus něm, pak ztlumenými slovy
dal rozkaz vyšetřit les i kraj Caecinovi.
Já v jeho řadách bylbyl, a tak jsem vyšel s nimi
do hvozdu černého, šlo ku předu to zvolna,
šlo tříští záseků a stromy skácenými,
co hrdlo tísnila i krok vzpomínka bolná.
Tu mosty přes močál jsme v ráz musili sroubit,
tam kácet podrost zas a skály v bahno válet,
tam slyšel’s povely, tam lát a zase troubit,
voj k práci pobádat, s pochodem neotálet.
102
Hráz nová nejedna tu námi nasypána,
vše jakž takž hotovo v svit budoucího rána.
Déšť ustal, ale den byl smutný, zachmuřelý,
když první Varovo jsme opevnění zřeli,
tři mohly legie zde směstnati se jistě,
val nedodělán byl i příkop na tom místě.
Zde v hloubi kotliny, jež skláněla se dosti,
jsme zhledli hromady již tlících, bílých kostí,
tu víc jich při sobě, tam rozptýlených v dáli,
jak v odboj střetli se a tam jak utíkali,
tříšť zbraní mezi tím a koňů tlupy celé
a hnáty bez kůže, na stromy lebky vbité,
vše bylo posupné a ponuré a ztmělé,
jak všel bys v pravěku pohřbiště obrovité.
Pod stromy oltáře se tměly cizích bohů,
zde našim tribunům i vůdcům sťaty hlavy,
krev černou bylo znát na každém jejich rohu,
krev zbyla v močálu, jenž byl jí celý tmavý.
Tu v šatu sedraném k nám přišel pastýř bludný,
a hle, on Říman byl, po strašlivé té řeži
stud bránil návrat mu i zbyl zde, v osud trudný
se vpravil. Vyprávěl nám, kde kdo mrtvý leží,
kde padli legáti, kde první orly vzaty,
kde Varus poraněn, kde zdrcen tíhou ztráty
meč vrazil do sebe, i místo, balvan ploský,
zkad Armin hovořil ku davům, stanů trosky
nám tlící ukázal, pro odsouzence jámy,
v něž kleknout musili, než sražena jim hlava,
pak z řady šibenic jen holé, kusé trámy
a místo nejkrutší, kde boje hřměla vřava.
103
A potom sedl k nám a vzdychal, plakal s námi.
Ó kterak truchlivě tu zněly naše tuby,
jak nesly zvuky jich se cizím vzduchem kalným!
My zřeli smrti v tvář, do zmaru, do záhuby
nad tímto hřbitovem tak rozsáhlým a valným!
Po šesti letech teď ty kosti ztrouchnivělé
jsme mohli uctíti a pochovati v slávě,
však s kostmi bratrů svých i kosti nepřítele
víc nelze od sebe v té rozeznat je vřavě.
Drn první do ruky vzal caesar sám, se sklonil
a k první mohyle dal základ posvěcený,
jak v purpurový plášť žalostnou slzu ronil,
když zbytky sebrány a v horu shromážděny!
Pak začli káceti jsme obrovité kmeny
a válet balvany, je drnem obkládati...
Třesk zbraní slyšel jsi, v to naříkat a lkáti,
v hluk seker, povozů ty úpět, ony láti,
sta rukou v práci tu se hemžilo a třáslo,
sta ňader k úpadu se chvělo, srdcí žaslo,
sta očí zkaleno tu slzí hořkých proudy
a nové balvany a kmeny, skály, hroudy,
až všecko pohřbeno... zmizela stopa slední
po naší porážce i hanbě. Ku polední
den zatím pokročil. Sta mdlých klesnulo páží
a z dálky poplašný zněl signal prvních stráží.
Dnes dusí mne ta mha, na prsech se mi sráží...
104