Král seděl v křesle v tigří kůže halen,
stráž u dveří jak zkamenělá dlela
o halapartny opírajíc brady.
Ač pozdní červen, v krbu plálo uhlí
a rudý svit jak tratoliště krve
se táhnul po podlaze. Páže vstouplo,
blíž posunulo stolek s šachovnicí
a mlčky postavilo figur řady
na dvojí pole. Vešel mladý Gaston,
dle předpisu před králem uklonil se
a mlčky sedl na taburet nízký
před pole šachové. Král jako ze snu
sáh’ k bobří čapce, na jejímž plál lemu
Madonny obraz v Římě dotýkaný,
pak pohnul rty a sáhnul k škapulíři,
kde v zlatě bělaly se kůstky světců
jak třísky ve filigrán zasazené,
pak hlavou kynul, pak se sklonil k prknu
a sedláka se dotknul mechanicky
a začal hráti. Hráli v hlubém tichu,
do zahrad bylo okno otevřené,
dech vesny dul jim lichotný a vlahý
lip květy zanášeje s těžkou vůní
na okna předprseň až k stolku hráčů.
Jak tmavé zdivo stály v sadě stromy
a keře černé; v tom zajásal slavík,
bez opovězení a etikety
vpad’ hymnem svým do chřestu odkládaných
šachových figur, do zívnutí chrta,
jenž na koberci v středu síně ležel,
do zvuku mečů, v náraz halaparten,
jak pohnuly se při střídání stráže.
Šlo k půlnoci. Král převrh’ šachovnici.
– Jsi vítěz, pravil s šklebem ku rytíři,
jenž nepotěšen z triumfu v skříň skládal
poslední zbytky zmoženého vojska,
skříň zavřel, uklonil se a chtěl jíti.
Však Ludvík sáhl rukou k škapulíři
a zvolna vytáh’ ze záňadří papír,
jej roztáh’, čet’ v něm a jej složil zase
a pravil svadlým hlasem – tak as šustí
had suchou travou – : „Olivier Daněk
když odcházel, než podpíšu, mi pravil,
bych ještě přemýšlel a uvažoval.
Já uvážil, to doplněk je malý
k zítřejší exekuci. Buď tak dobrý
a dones mistru Tristanu to, odsud
až půjdeš, stačí na okénko dole
u brány třikrát zaťukat a říci:
Král posýlá zde k zítřejšímu kvasu
cos k zákusce – on juž to obstará.“
Jak v snění k ňadrům naklonil král hlavu.
Stál Gaston vzpřímen s tváří nepohnutou,
však srdce bilo mu a v hrudi třáslo
se jako ptáče v ptáčníkově dlani.
A Ludvík jako k sobě pokračoval:
– „Jen nechápu, co si ten Daněk myslí...
Nač uvažovat? – Co tu záhadného,
tři životy, zda víc to nebo méně
můž’ rozhodovat? – O život boj vedu
s tou bídnou luzou – chtějí můj, proč jejich
bych neměl chtít?“ – A opět k škapulíři
sáh’ jakby na omluvu. – „Já se bráním,
jen bráním se a to je zákon božský,
jak člověk bráním se, leč král se pomstí.
Tři lotři – první veršem nespoutaným
se dotknul majestátu – musí viset!
A druhý v tajných alchymie spádech
pod záminkou, že najíti chce kámen
vší moudrosti, letkvary divné vaří,
na život můj to pastě, ten se Bohu
a církvi rouhá – proto musí viset;
a třetí lotr, noc když klesne k zemi
a pásku tmy přes lidí oči stáhne,
v čtyř zdí svých skrytu tajně píše, píše,
ba rád bych věděl, co ten zrádce píše,
jen zlo se tají – proto musí viset!
Jdi, Gastone, je podepsáno, odnes
to ještě dnes ku mistru Tristanovi
a nezapomeň – zítra budou viset!“
V tom strašný kašel zdusil jeho slova
a škleb a checht šly kašli v zápětí
a syčení, jak suchou had by trávou
se provlík’. Ticho. – Gaston z krále ruky
vzal papír osudný a ukloniv se
jej strčil do kožené kapsy, která
se houpala mu u levého boku,
a spěchal ven... Jak zhluboka si oddech’
pod hvězdnou klenbou vonné, teplé noci.
Dvě proběh’ aleje, pak stanul chvíli
a naslouchal a rozhlížel se kolem
na stromů černé skupiny a chvíli
pak hleděl do tmy. Jakby holub bílý
slét’ z chvoje balustrady u fontanu,
jenž jednohlasně do noci si zpíval,
tmou bílý krajkový se šátek mihnul
a za ním ruka, bílá jak ten šátek.
To ona, ona, čekala ho jistě,
ta věrná duše. – Ještě chvilka – věčnost!
a v náruč padli sobě. Políbení
a ruky stisk a v dálce zpíval slavík
a fontan, jak by chtěl je přehlušiti,
a staré stromy šuměly v jich blaho.
„Král zdržel tě!“ „Víc, než má v obyčeji.“ –
„Ty ošklivý!“ – „Ach, to je dvorská služba,
jsem věru syt jí.“ – – „Odejdeš?“ – „Jak tebe
bych opustit moh’?“ A zas políbení...
V tom šelest v houští – trapná pausa – ticho.
– „To vítr byl!“ – „Máš pravdu!“ – „Dej mi ruku!“
– „Tak, sladké dítě!“ – „Máš-li pak list pro mne?“
– „Jak neměl bych!“ A sáhnul do své kapsy
a vyndal po tmě složený ten papír.
– „Zde přečti, spal!“ – „Však dřív jej stokrát zlíbám,
ty blaho moje!“ – „Ale nyní s Bohem,
já musím jíti, však dřív tvému otci
zde dodám něco, mám jen zaklepati
na okénko u fortny parku.“ – „Darmo
bys klepal dnes, což mohla bych zde býti?
Je otec v krčmě, podvečer kam chodí,
dnes potulný tam zpěvák hostům zpívá.“
– „Jak, zpěvák pravíš? Chuďasa mi líto.“
– „Proč chuďas?“ – „Jistě chuďas, však nic platno,
list musí odevzdán být v této noci.“
– „Dej sem, jej otci odevzdat chci sama!“
– „Ne, musím za ním, je v tom vůle krále.“
– „Ne, dej mi list, jak přijde, odevzdám jej,
nač vytrhovati ho, když se baví
po denní námaze, o alchymii
on s mistrem Jehanem rád hovořívá
a s Comminem zas rád o časech dávných,
to chvilka jediná jest jeho štěstí;
ať baví se!“ – „Máš pravdu, ať se baví!“
A polibek zas nový, obejmutí,
pak dlouhé ticho – procházka pak ještě
pod stromy ztemnělými, blíže fortny
list druhý dal jí a děl vlídně nahlas:
„Jej odevzdejte otci, jak se vrátí!“
Pak úklona a zaskřípnutí klíče
a heslo stráži, která rozespalá,
jak stihla zbroj a barvy Gastonovy,
hned otevřela. Zmizel v temné noci.
Do domku, jenž se celý halil révou,
(kdo hádal by, že obydlí to kata?)
lehounkým krokem ptáka vešla dívka,
nahmátla lehce kliku v tmě a vstoupla,
div nezkřikla však, u korbelu seděl
jak mračno na obzoru mistr Tristan.
– „Kde touláš se mi,“ pravil drsným hlasem,
„je dávno po půl noci, rád to nemám!“
– „Noc je tak vonná, v zahradě jsem byla.“
Víc Tristan slova neřek’, upad’ v snění
a zmožen pitím sklonil hlavu k hrudi.
– „Mám od krále zde odevzdati psaní.“
– „Jak, psaní? Mýlka asi – Olivier
před večerem již odevzdal mi jedno,
dle kterého mne tuhá čeká práce
před slunce východem...“ A v tom juž klesl
do lenošky... – „To nový list je, otče!“
– „Nuž dobrá, polož k prvnímu jej, zítra
se na to podíváme. Na kredenci
pod svaté Panny soškou první leží,
dej druhý k němu.“ – A juž nedomluvil,
snem přemožen zle chrápal. V středu jizby
mdlým světlem lampy ozářená stála
bez hnutí dívka... sáhla do kabelky,
list vytáhla, to Gastonův byl dopis,
jej políbila v chvatu, slabý úsměv
rty přeletěl jí, v záňadří jej skryla.
Pak druhý vytáhla a čtla a v žilách
krev stydla jí – na otce hlédla, dřímal
a zdálo se jí, pevně. Rychle k lampě
list sklonila, žeh rudý prolét’ jizbou,
však bleskem jen, již velký krb jej shltil
i s popelem, pak tiše lampu sfoukla
před Madonou a odešla v svou jizbu
tím krokem šťastných, kteří dobro činí.
Před slunce východem se vzbudil Tristan
ku tuhé práci, huče do svých vousů:
– „List králův, ano – kam pak jsem jej schoval?
Nu ovšem – – tady... Madona jej hlídá...“
Sáh’ po listu a protáhnul své údy.
– „Mám dvacet pověsit jich, hezká práce!
Hej, Ninetto, sem přines korbel vína,
ať posilním se!“ – Sáhnul v řídké vlasy.
– „List od krále! – však ano, mám jej v ruce –
však ještě jiný? – Ne, to se mi zdálo,
jak plete se to v snách a opakuje,
mně zdálo se, že Ninetta mi řekla:
Zde druhý list, jenž první doplňuje!
Však byl by zde a tady jest jen jeden,
ten, který dal mi včera Olivier,
a jiný žádný, jak se to v snech plete,
br, hloupé sny, však raděj chutě k dílu!“
A vyklátil se po slavnostním doušku
o těžký meč se opíraje zvolna,
co Ninetta strach v duši, úzkost v hrdle,
se mezi dveřmi druhé jizby třásla
jak holubice. Když odešel, s pláčem
před obraz Madony se vrhla šťastná:
„Jsou zachráněni!“ – Kdož si všimne toho,
na děsných čtyřhranech tam nad podhradí
že o tři těla míň se houpá? Večer
jak denně Gaston hrál zas v šachy s králem.