Zlatohlavec.

Čechoslav Ostravický

Vůkol ticho velebné. Godula, hle, šumná, jako spící obryně k nebi pne se dumná. Jako spící obryně, pohroužena v snění zlatohlavec, hadí král, dlí na temeni. Dlí tu tiše od věků, v mechu ukrývá se, zlatá jeho korunka v čarovném plá jase. Plna perel, démantů, korunka se třpytí a jak skvoucí drahokam do daleka svítí. A za jasných večerů, v luny snivém lesku, kdy těch zářných, smavých hvězd plno po nebesku, kdy tak ticho v smrčinách, v porubiskách, v klestu, zlatohlavec k údolí vyhledává cestu. Ku potůčku putuje, kdež ty vlnky smavé, jak ty děti v palouku laškující, hravé, jak ty děti v palouku, jak ty laňky čilé, hopkující oborou ve hře rozpustilé. Zlatohlavec na břehu korunku svou skládá, do potůčku noří se, ke dnu vody padá, s vlkami si zahrává, válí se a houpá, tělo svoje mohutné spokojeně koupá. A ty vlnky bublavé v hrkotavém reji zlatohlavci pohádky, zvěsti vyprávějí o princeznách spanilých, o palácích krásných, o jeskyních tajemných, říčkách stříbrojasných – – A na břehu korunka v záři hvězd se třpytí a jak skvoucí drahokam v siné dálky svítí. – Zachtělo se ovčáku, zachtělo se zlata, duše jeho lakotou nezřízenou jata. Uloupiti korunku zlatohlavci prahne, krále hadů stopuje po večery drahné. Srdce jeho vášeň zlá proniká a svírá, z očí jeho divokou hrabivostí zírá. Nemá stání, pokoje, hříšný zisk ho svádí; v bdění, ve snu pekla duch k loupeži mu radí. Stokrát ovčák plíží se chtivě ku potoku, stokrát ve svém úkrytu připraven je k skoku, ale stokrát předtucha děsivá ho sráží, stokrát zlého od činu zdržet se ho snaží. Ale kdysi, překonán divokým svým chtíčem, ovčák svého z úkrytu vymrští se míčem, chtivě skočí k potůčku v divých tužeb změti s uloupeným pokladem ruče v dálku letí. Pádí k předu, hlavu zpět neotočí v spěchu, přese strže, výmoly pádí bez oddechu. Pádívšak neví kam, smysly se mu matou, opojené pomyslem na korunku zlatou. Přes potoky, doliny, přes kamení dále prchá jako šílený v jednom kruhu stále! – – Plují vlnky potůčkem, šumí, šepotají, s hadím králem důvěrně, družně zahrávají. Zřel on dobře ovčáka, věděl o loupeži, ale dále v potůčku bezstarostně leží. Šplouchá se a omývá, převrací se, houpá, tělo svoje mohutné spokojeně koupá. Však na břeh šine se a v noc tichou kolem sykot jeho úsečně, ostře zazní dolem. A kolkolem Goduly, jaký ruch to, chvění? jaké náhle se všech stran divné ševelení? – Hadů druž to z úkrytů ze všech stran se rojí, jako vojsko veliké, připravené k boji, z děr se plíží, z výmolů, z křovisek a z mechu, k svému králi staví se v bojechtivém spěchu, do šiku se srovnává a se svojím králem za ovčákem plíží se v spěchu neskonalém. A kol, jako před bouří v stromoví a v listí, hadů hrůzným sykotem vzduch se chvěje, sviští, a ty luhy dumavé, a ta země celá, jakoby se hýbala, jakoby se chvěla, a ten sykot příšerně kol a kol se třese a do dálky výhružně za ovčákem nese. – – – Zlatou v ruce korunku, v oku požár divý, prchá ovčák bez dechu přes role a nivy. Prchá jako šílený, bez ustání pádí, slyší z dálky příšerný, hrůzný sykot hadí. A vše jeho myšlení, a vši jeho duši úzkost, bázeň bezmezná nenadále zkruší, – slyší, jak ten děsný ruch stále blíž se valí, cítí, sám jak umdlévá, jak se oko kalí, cítí, hadů mstivý voj blíž a blíž jak pílí, prchá, prchá divoce, slední napnuv síly – – – Ale marně! – – – Ještě mžik – – – Tu však lup svůj zlatý ovčák náhle odhodí, hrůzným děsem jatý! – Zastaví se plazů voj, nad korunkou stane, ve mžiku jež králi zas v dálku s čela plane. Rozprchnou se hadi kol, stichnou lada širá, ovčák v dálce smrtelný s čela pot si stírá. Smrtelný si stírá pot, vděčně k nebi vzhlíží, s něhož měsíc úsměvně nad zemi se níží. A nad krajem zamlklým Godula, hle šumná, jako spící obryně vzhůru pne se dumná. Jako spící obryně, pohroužena v snění zlatohlavec klidně zas dlí na temeni. Zlatá jeho korunka čarovně se třpytí a jak skvoucí drahokam v siné dálky svítí. Hledím v dálku, v rodný kraj. Vidím luhy snivé vidím, vidím ovčáky, loupeživé, chtivé – – – Vidím ruce hrabivékrev mi v žilách stydne zřím, jak loupí korunku v drzosti své bídné – – – Zlatou lidu korunku, řeč to, mluvu matky, poklad drahý, nejdražší v klínu rodné chatky – – – Hledím také, hledím kolslyším sykot, slyším však to výsměch lupičů chví se k horským výším – – Oko moje hledá voj – – – bloudí, bloudí kolem A nitro plní se nevýslovným bolem! – – –

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

římský, řím, papež, athena, caesar, cicero, císař, gregor, heinrich, papežův

299. báseň z celkových 402

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. DRAČÍ HLAVY. (Antonín Sova)
  2. KONEC SATANA (Josef Svatopluk Machar)
  3. DONATELLO. (Josef Svatopluk Machar)
  4. JANŮV DRUHÝ SŇATEK. (Eliška Krásnohorská)
  5. O SLÁVĚ BISKUPA ODONA. (Josef Svatopluk Machar)
  6. CÍSAŘ GALLIENUS. (Josef Svatopluk Machar)
  7. M. ANTONIUS. (Josef Svatopluk Machar)
  8. OBRAZ. (Jan Spáčil-Žeranovský)
  9. SVATÝ BENEDIKT. (Josef Svatopluk Machar)
  10. báseň bez názvu (František Táborský)