Vůkol ticho velebné. Godula, hle, šumná,
jako spící obryně k nebi pne se dumná.
Jako spící obryně, pohroužena v snění –
zlatohlavec, hadí král, dlí jí na temeni.
Dlí tu tiše od věků, v mechu ukrývá se,
zlatá jeho korunka v čarovném plá jase.
Plna perel, démantů, korunka se třpytí
a jak skvoucí drahokam do daleka svítí.
A za jasných večerů, v luny snivém lesku,
kdy těch zářných, smavých hvězd plno po nebesku,
kdy tak ticho v smrčinách, v porubiskách, v klestu,
zlatohlavec k údolí vyhledává cestu.
Ku potůčku putuje, kdež ty vlnky smavé,
jak ty děti v palouku laškující, hravé,
jak ty děti v palouku, jak ty laňky čilé,
hopkující oborou ve hře rozpustilé.
Zlatohlavec na břehu korunku svou skládá,
do potůčku noří se, ke dnu vody padá,
s vlkami si zahrává, válí se a houpá,
tělo svoje mohutné spokojeně koupá.
A ty vlnky bublavé v hrkotavém reji
zlatohlavci pohádky, zvěsti vyprávějí
o princeznách spanilých, o palácích krásných,
o jeskyních tajemných, říčkách stříbrojasných – –
A na břehu korunka v záři hvězd se třpytí
a jak skvoucí drahokam v siné dálky svítí. –
Zachtělo se ovčáku, zachtělo se zlata,
duše jeho lakotou nezřízenou jata.
Uloupiti korunku zlatohlavci prahne,
krále hadů stopuje po večery drahné.
Srdce jeho vášeň zlá proniká a svírá,
z očí jeho divokou hrabivostí zírá.
Nemá stání, pokoje, hříšný zisk ho svádí;
v bdění, ve snu pekla duch k loupeži mu radí.
Stokrát ovčák plíží se chtivě ku potoku,
stokrát ve svém úkrytu připraven je k skoku,
ale stokrát předtucha děsivá ho sráží,
stokrát zlého od činu zdržet se ho snaží.
Ale kdysi, překonán divokým svým chtíčem,
ovčák svého z úkrytu vymrští se míčem,
chtivě skočí k potůčku v divých tužeb změti –
s uloupeným pokladem ruče v dálku letí.
Pádí k předu, hlavu zpět neotočí v spěchu,
přese strže, výmoly pádí bez oddechu.
Pádí – však už neví kam, smysly se mu matou,
opojené pomyslem na korunku zlatou.
Přes potoky, doliny, přes kamení dále
prchá jako šílený v jednom kruhu stále! – –
Plují vlnky potůčkem, šumí, šepotají,
s hadím králem důvěrně, družně zahrávají.
Zřel on dobře ovčáka, věděl o loupeži,
ale dále v potůčku bezstarostně leží.
Šplouchá se a omývá, převrací se, houpá,
tělo svoje mohutné spokojeně koupá.
Však už na břeh šine se a v noc tichou kolem
sykot jeho úsečně, ostře zazní dolem.
A kolkolem Goduly, jaký ruch to, chvění?
jaké náhle se všech stran divné ševelení? –
Hadů druž to z úkrytů ze všech stran se rojí,
jako vojsko veliké, připravené k boji,
z děr se plíží, z výmolů, z křovisek a z mechu,
k svému králi staví se v bojechtivém spěchu,
do šiku se srovnává a se svojím králem
za ovčákem plíží se v spěchu neskonalém.
A kol, jako před bouří v stromoví a v listí,
hadů hrůzným sykotem vzduch se chvěje, sviští,
a ty luhy dumavé, a ta země celá,
jakoby se hýbala, jakoby se chvěla,
a ten sykot příšerně kol a kol se třese
a do dálky výhružně za ovčákem nese. – – –
Zlatou v ruce korunku, v oku požár divý,
prchá ovčák bez dechu přes role a nivy.
Prchá jako šílený, bez ustání pádí,
slyší z dálky příšerný, hrůzný sykot hadí.
A vše jeho myšlení, a vši jeho duši
úzkost, bázeň bezmezná nenadále zkruší, –
slyší, jak ten děsný ruch stále blíž se valí,
cítí, sám jak umdlévá, jak se oko kalí,
cítí, hadů mstivý voj blíž a blíž jak pílí,
prchá, prchá divoce, slední napnuv síly – – –
Ale marně! – – – Ještě mžik – – – Tu však lup svůj zlatý
ovčák náhle odhodí, hrůzným děsem jatý! –
Zastaví se plazů voj, nad korunkou stane,
ve mžiku jež králi zas v dálku s čela plane.
Rozprchnou se hadi kol, stichnou lada širá,
ovčák v dálce smrtelný s čela pot si stírá.
Smrtelný si stírá pot, vděčně k nebi vzhlíží,
s něhož měsíc úsměvně nad zemi se níží.
A nad krajem zamlklým Godula, hle šumná,
jako spící obryně vzhůru pne se dumná.
Jako spící obryně, pohroužena v snění –
zlatohlavec klidně zas dlí jí na temeni.
Zlatá jeho korunka čarovně se třpytí
a jak skvoucí drahokam v siné dálky svítí.
Hledím v dálku, v rodný kraj. Vidím luhy snivé –
vidím, vidím ovčáky, loupeživé, chtivé – – –
Vidím ruce hrabivé – krev mi v žilách stydne –
zřím, jak loupí korunku v drzosti své bídné – – –
Zlatou lidu korunku, řeč to, mluvu matky,
poklad drahý, nejdražší v klínu rodné chatky – – –
Hledím také, hledím kol – slyším sykot, slyším –
však to výsměch lupičů chví se k horským výším – –
Oko moje hledá voj – – – bloudí, bloudí kolem
A mé nitro plní se nevýslovným bolem! – – –