Mdlý orel k večeru rád navrací se
v klid hnízda svého. Stále stoupal k slunci
a zíral pevným okem v tváři jeho,
leč nedostih ho. Nepřiblížil se mu
však ani potom, kdy se zlatá koule,
jakoby cíl mu usnadniti chtěla,
snížila k zemi. Vzdal se marné touhy
a navrátil v hnízdo svoje k spánku.
Tak, starče, vrátil jsi se ke kupoli,
k té kupoli své rodné Florencie,
neb v dálce od ní – všude miserie.
A Křtitele zde robí pro Sienu
tvé prsty třesoucí se tíhou roků
a toužící po věčném odpočinku.
Ach, to už není žádný z Křtitelů těch,
jak tvořívals je během svého žití!
Ten první – dovede si chabá pamět
vzpomenout ještě, představit a srovnat? –
ten první hoch byl, čistým mládím šťastný,
s vítězstvím v očích, pevnou vírou v duši –
ba, jinak jsem ho ani nemoh tvořit;
sám byl jsem mlád a kypěl svěží silou,
pln chuti k práci, plánů spoustu v duši
jak jarních poupat na procitlém stromu.
A mladí byli všichni, jež mi tvořit
dávala nekonečná milost boží,
i světec Jiří, pobožný rek David
i proroci i Josua, lev páně.
Od dob těch mnoho vody uplynulo
řečištěm Arna, matička má dobrá
neměla tenkrát stříbrného vlásku
na drahé hlavě, svět se zdál tak krásný
a život ze samých byl svátků složen.
A přešla léta. Křtitele kdes chtěli,
já udělal jej. A hle, byl to Křtitel,
jenž oděn koží, ještěrku chce pozřít.
To Křtitel pouště byl, jenž vážně myslí,
co kázati má zástupům, až přijdou
k jordanské vodě ze všech konců země.
Byl vážný, přísný; zodpovědnost cítil
každého slova, které lidem poví,
a také ví, že účty skládat bude,
až přijde jednou ten, jenž větší jeho,
a jehož cesty on má upravovat.
A Křtitel ten zas podobou byl mojí.
Já také otvírat chtěl lidské duše,
by Pána přijaly a pravdu jeho.
Neb jako slovo k uchu, mluví socha
k lidskému oku, a já cítil v duši,
že Bůh mi dopřál dovednost tu řídkou,
z kamene, bronzu vytvořovat obraz
božského syna svého, matky jeho,
podoby svatých svých a slávy svojí,
by vše to promlouvalo k očím lidí
a vzpomínalo, kdyby zapomněli,
a nabádalo, kde by vlažni byli...
Zas přešly roky. Nový Křtitel přišel
a k novým zobrazením nutil ruce.
Muž ještě v síle, vážný, mlčenlivý,
jenž kloní hlavu ne tak časů tíží
jak myšlenkami. Jistě byla mrtva
už matka jeho jako máti moje
a jistě také jeho povolání
mu těžké bylo, jak mně časem moje.
Neb když se slunce bylo překlonilo
polednem žití, člověk ptát se začne,
zda dílo jeho bude dílem dobrým:
vždyť stál a cestu ukazoval jiným
a prací tou byl zabrán, že své duše
nevzpomněl ani. Pochyby též přijdou
nad vlastní silou, nad schopnostmi prstů
a poslušností jejich, neboť často
stín toho nedovedou vyjádřiti,
co duše vidí. A ty chvíle nejsou
a nebyly mi útěchou a štěstím.
Já tenkrát z Říma přišel, kde jsem viděl
přemnohé věci, které vynutily
mi němý úžas. Nerouhám se nijak
a v pokoře jsem vděčen lásce boží,
že dovolila, bych ji oslavoval,
jak dovedly mé síly a mé ruce –
však nedal Bůh nám sebe a své svaté
tak oslaviti, jako přáno bylo
pohanským mužům modly svoje slavit.
Já dlouho prohlížel ty práce jejich
a – Bůh mi odpusť – očima se klaněl
těm bílým tělům, dokud svědomí hlas
mi, křesťanu, tak činit nezakázal.
A potom aspoň hlavice jsem kreslil
zvrácených sloupů, umné ornamenty,
jež v plochách bílých trosek ničí deště
a soudy času, Kreslil jsem a začal
srovnávat práci svoji dosavadní,
své schopnosti a síly k pracím příštím
s výtvory těchto starodávných časů –
a tu se Řím stal očistcem mé duši
a já jsem trpěl jako nikdy v žití.
Já musil odejít co nejrychleji,
chtěl-li jsem vůbec ještě pracovati.
A dlouho potom z mramoru a bronzu
jsem reliefy tvořil, ne, bych dostih
těch vzorů římských, ale bych sám sobě
dokázal, že jich dostihnouti nelze
a ztlumil tesknou žízeň duše svojí.
Tak Bůh mě ráčil vrátit kruhu mému
a soudům našich dní a našich lidí.
Ti spokojeni s výtvory jsou mými,
však já vím, vše že mohlo býti jinak...
A nezapírám: i z mých současníků
provedli mnozí leccos líp a umněj,
kde chyboval já jako nevědomec
a jako slepec. Chtěl bych začít znovu
a k zkušenostem let svých míti sílu
a svěžest mladosti své!... Marno všecko.
Je večer tady. Nutno pomýšleti,
že přijde chvíle posledního spánku.
A tenhle Křtitel, jenž z pod matných rukou
se zjevuje mi, sešlý je a bědný,
že postavy už není ubožejší.
A nelze jinak. Není síly v prstech
a není také jiného nic v duši.
Ke kupoli jsem navrátil se v posled
jak pták ten večer ku rodnému hnízdu.
Zřel do slunce, však nedoletěl k němu.
Ty suché údy postavy té truchlé
už takřka holé kosti ukazují.
A v seschlé tváři ještě planou oči,
však to už lampičky jsou, které svítí
nad tím, co kdysi bylo. Opuštěn je
jak životem, tak světem, tento Křtitel,
už odešli mu všickni učenníci
a přátelé... Můj Bruneleschi vydal
se na poslední cestu k slávě Pána,
můj Ghiberti už také opustil mě,
mé učenníky odvedl mi Kristus.
Jsem v poušti, hlas můj zní v ní úzkostlivý,
však nikoho tu, kdo by naslouchal mu.
Kol jiných šumí uznání a sláva –
ne, nezávidím. Skončena má práce,
má ruka klesá. Oslavil jsem Pána
dle příkazů, jež položil mi v duši,
a nedbal-li jsem při tom spásy její,
snad Pán se toho všeho rozpomene,
až stane duše ta před soudem jeho.