Béthune.
(1789.)
Obilí shnilo, daně stále větší,
lid platit nechce, nemůže a v shluku
se u radnice kupí, křičí, ječí.
Tu generalem rozkaz dán jest pluku,
se na náměstí seřaditi šikem
a rozprášiti luzu. V bubnů zvuku
Tutu vojsko stálo v plné zbroji mžikem,
jak mračná zeď, však výtržníků davy
dál hlučely a vřely temným rykem.
Jak druhá zeď tu hlava vedle hlavy
a proti pušce kámen v pěsti pouze.
A „Palte!“ vévodí hlas pronikavý.
221
Však znikl v davech oblázek jak v strouze
a prst se nehnul na spoušti, jej chytla
ta lidu bledá tvář, kde ryla Nouze.
A „Palte!“ znova znělo. Vášeň kmitla
se v povelu tom, jenž zasyčel plazem;
však slova rozkazu jen v prázdno lítla.
Na povel srdcí náhle, jedním rázem
vše těžké pažby pušek zařinčely
a jedním tempem přesně cvakly na zem.
A „Palte!“ znělo po třetí a chvěly
se vztekem rty, však vojsko nehnulo se,
mráz děsu jímal velký zástup celý.
A tisíc očí zalesklo se v rose
a tisíc paží k vojínům se vzpjalo –
Co říci chci v té historické glosse?
Tak mnoho může říci toto málo,
kyn budoucnosti minulost zde dává,
já vypravuji pouze, co se stalo.
A rudých pochodní zář brzy žhavá
v rej tance plála, v cinkot sterých džbánů
a v pokřik „Bratři jsme! Buď vlasti sláva!“
Lid s vojskem na bratrství pil až k ránu.
222