DEUS – CREATOR.
Učinil tedy Bůh člověka z hlíny země
a vdechl v tvář jeho dchnutí života.
I. Mojž. 2. k., 7. v.
Zem mladá zaplanula v plné kráse,
proud paprsků se linul po ní v jase
a rozvířil se na ní zlatou prouhou.
Jak chvěla se! Zda rozkoší? Či touhou?
Dech její splýval těžkou, sladkou vůní;
jak pohnula se, vln šum letí tůní,
strom šelestí a ratolesti kývnou,
jest země ještě bájí přepodivnou:
vše jedna záře, vůně, jásot štěstí,
vše hoří barvami, chce zlatem kvésti,
pták pěje, hrdlička své hnízdo staví.
Tak v první věk zem mladá plna slávy.
Hle, tam, kde stromů vzkvetlých nejhustěji,
kde mechu hedváb, kapradí se tmějí,
kde vlahý chlad se s tichem snoubí vzájem
a země teprv rozkošným je rájem,
12
jak lotosu květ sněhobílý plane,
aj, tělo z paprsků jak stříbra stkané.
To první člověk – z hlíny země vzatý,
v němž života plam ještě nerozžatý!
A přece jaký půvab, jaká krása!
Kde ruměn květů, jakým jabloň jásá,
s úbělem lilije se v tváři pojí;
katarakt vlasů tmavých v bujném toku
v šíj bílou splývá, k štíhlému až boku. –
A před ním obrovitý stín, hle, stojí,
své čelo do červánků opíraje,
jak mlhy jarní říza jeho vlaje,
v tisíci záhybů se vine dolů;
zář slunce skládá kolem aureolu.
Teď zvolna skloněn nad tělem se níží,
své zářné oko v nehnutou tvář hříží,
v něm plane všemoc, láska, slitování;
juž dotekl se rtoma mrtvých skrání,
dech’ v purpurová ústa tvůrčím dechem.
Hned zvlnila se ňadra volným spěchem
a ruka šine se juž výše k hrudi,
kde život nový pomalu se budí
a srdce tepotem se tiše hlásí,
hle, juž se nadzdvihly i dlouhé řasy...
Ó kouzlo sladké, které odtud sálá,
čarovné něhy hloubko neskonalá,
13
víc slunce blankyt nebe neozáří,
než odtud jasu rozlévá se v tváři.
Zří kolem člověk: stromy v dumách stojí,
a v dáli: v malebném kde mlžném kroji
se vrchy ssedly s pahorky blíž v kůru,
a vzhůru: blankytném kde ve azuru
jak oblak táhne lem té skvoucí řízy
vždy výš a výše, rozplývá se, mizí.
A duší člověka to blesklo znáhla,
a první myšlenka mu v duši sáhla:
v tom obláčku, jenž k nebi odletuje,
toť Božství, z něhož život vytryskuje.
Tam za ním spíná chvějící se ruku,
jak vlna v proudu – srdce v bouřném tluku.
Pad’ na kolena, plesem chvěl se vzduch,
kdy první člověk prvně zvolal: „Bůh!“
„Bůh“ kolem stromovím to zašumělo,
„Bůh“ pahorků se uklánělo čelo,
„Bůh“ jásalo to v sladké písni ptáků,
„Bůh“ hřmělo od země až do oblaků.
A první člověk stromů pod zelení
se prvně modlil v žhoucím vytržení!
14