I.
LEGENDY PRAVĚKU.
[5]
SIT LUX!
I řekl Bůh: „Buď světlo!“
A učiněno jest světlo.
I. Mojž. 1. k., 3. v.
Tma! nekonečnem křídla její víří;
kam oko hlédne, děsivá se šíří
a pod ní bouří to a vře a syčí,
tisíce tvarů hyne zde a klíčí
v tom moři neznámém, jež tmou se valí,
boj věčný hmoty, skon a přechod stálý,
vše jeden chaos divý, bez jména.
V tom blesklo tmou, ó jaká proměna!
nad chaosem, jenž kypí těžkým ruchem,
teď pestrou duhou klene se to vzduchem:
chór andělů to, co jich nebe chová,
svá křídla spíná výškou lilijová,
s jich tváří deštěm jas a záře splývá,
s jich retů hymnus, melodie tklivá,
horoucí lásky jejich věčná daň:
7
„Ó svatý, svatý, svatý, juž ó skaň
tvé slovo tvůrčí v směs tu bez života,
v ten chaos hrůzný, v němžto kypí hmota!
Svou projev myšlenku, ať moc tvou hlásá
děl tvojich věky nevystihlá krása!
Mrak zjasni, jenž tvé čelo chmurou clání;
ó rci to slovo tvůrčí bez váhání,
jež vesmír divem božským oživí!“
Tak dolů padá hymnus jejich blouznivý. –
Však nejvýš, v smaragdovém jasném trůně
v svém lesku všemocném se Velký sluně,
Bůh – Tvůrce trval v zamyšlení dumném.
On nezřel chaos, který v reji šumném
se každou chvíli zdvih’, výš střikl pěnu,
on patřil v budoucnost mu odhalenu:
zřel svět, jak z ruky jeho divem vzchází,
zem jeden květ a moře beze hrází,
výš blankyt hvězdami v noc zlatem tkaný,
na zemi člověk, z hlíny vyvolaný,
dech Boží silný s tělem jeho srost.
A člověk poznal svoji vznešenost,
pych naplnil ho, cítí obří síly;
své čelo zved’ a ctižádostí šílí,
zem je mu úzká a trůn tvora nízký
a věžmi měst mu blankyt je tak blízký,
hřmí v nebe, myšlenky své splétá
jak řebřík, kterým vnikne na trůn světa,
vše podmanit chce, zdeptat pod svou nohu;
8
chce více, než být roven svému Bohu,
výš, nad něj výše míří jeho pych!
A propast bezdná stal se jeho hřích,
kam nejbídnější v zhouby věčné jícen,
dřív Boha chrám, teď v smutné trosky sřícen. –
Ne navždy! Hle, tam pahrbek se zvedá,
kol něho zář se rozestýlá bledá.
Stín Kalvarie z chaosu to vstává
a na ní kříž a na kříži tom hlava,
jí v skráně trnový se vínek vbodá;
je tělo zdrané, z srdce krev a voda
se řine, ale „milost“ šepce ret!
Ten obraz zřít, ó jak se nezachvět...
však dál svůj obraz Tvůrce rozepřádá:
ta hlava mroucí, která k prsům padá,
s tím kolem skrání bledých vínkem z hloží,
ach, zná ji dobře, sám Syn je to Boží,
jejž nad vše miluje jak jenom sebe,
s nímž sdílí trůn svůj i to věčné nebe.
A proto slza velká v svaté řase
mu v žalu nekonečném zaskvívá se;
teď sjela v tvář, teď padla do vesmíru
a žhavá točila se v jeho víru
jak meteoru zlatoskvoucí kruh.
A smírným okem hleděl za ní Bůh.
jak sám by obdivoval její krásu,
9
když nad chaosem, který trnul v žasu
a tišil se v svém bouřném kolotání,
se nesla, a mrak mizel s jeho skrání.
Křik’: „Budiž světlem! nad tou hmotou vřelou
ať slzná křídla tvá se rozestelou.
Buď znakem mého slitování k tvoru,
i když se k nebi vzepne ve svém vzdoru,
když Lásku věčnou, až se k němu skloní,
on k smrti zraní a kříž schystá pro ni,
ty hlásej mír a zvěstuj odpuštění;
když budeš měřit žhavou pout svou denní,
tvůj zářný paprsek plaň požehnáním,
v němž k lidu svému Bůh se vždy zas skláním
a v srdce jeho tmy se usmívám.“
A slza stanula, v hloub její plam
se vzduchem lil; v něm vesmír zaplál celý,
tmy lehly v propasti, kde rozkypělý
vřel zase chaos a se stříbrem pěnil,
a obzor červánkem se zarůměnil.
V tom jase Bůh se zvolna v dálce tratil,
pruh andělů mu křídly cestu zlatil
a jejich zpěv se odrážel a hřměl:
„Ó Tvůrce, nejprvnější z tvojích děl,
tvé slunce, jež jsi vetknul do vesmíra,
tvou lásku hlásej, které není míra.
Ta nám je sluncem, do věčnosti plane,
je blaženost, k níž nikdy neustane
10
tvor každý toužit jako v domov pravý,
a vášnivě krok vléci kolísavý;
ó svatý, svatý, svatý...“
Tak zpěv zmíral,
co vesmír, plný skvějících se spirál,
své první jitro pozdravoval něm.
– – – – – – – – – – – – – – – –
Z chaosu zvolna zdvihala se zem!
11
DEUS – CREATOR.
Učinil tedy Bůh člověka z hlíny země
a vdechl v tvář jeho dchnutí života.
I. Mojž. 2. k., 7. v.
Zem mladá zaplanula v plné kráse,
proud paprsků se linul po ní v jase
a rozvířil se na ní zlatou prouhou.
Jak chvěla se! Zda rozkoší? Či touhou?
Dech její splýval těžkou, sladkou vůní;
jak pohnula se, vln šum letí tůní,
strom šelestí a ratolesti kývnou,
jest země ještě bájí přepodivnou:
vše jedna záře, vůně, jásot štěstí,
vše hoří barvami, chce zlatem kvésti,
pták pěje, hrdlička své hnízdo staví.
Tak v první věk zem mladá plna slávy.
Hle, tam, kde stromů vzkvetlých nejhustěji,
kde mechu hedváb, kapradí se tmějí,
kde vlahý chlad se s tichem snoubí vzájem
a země teprv rozkošným je rájem,
12
jak lotosu květ sněhobílý plane,
aj, tělo z paprsků jak stříbra stkané.
To první člověk – z hlíny země vzatý,
v němž života plam ještě nerozžatý!
A přece jaký půvab, jaká krása!
Kde ruměn květů, jakým jabloň jásá,
s úbělem lilije se v tváři pojí;
katarakt vlasů tmavých v bujném toku
v šíj bílou splývá, k štíhlému až boku. –
A před ním obrovitý stín, hle, stojí,
své čelo do červánků opíraje,
jak mlhy jarní říza jeho vlaje,
v tisíci záhybů se vine dolů;
zář slunce skládá kolem aureolu.
Teď zvolna skloněn nad tělem se níží,
své zářné oko v nehnutou tvář hříží,
v něm plane všemoc, láska, slitování;
juž dotekl se rtoma mrtvých skrání,
dech’ v purpurová ústa tvůrčím dechem.
Hned zvlnila se ňadra volným spěchem
a ruka šine se juž výše k hrudi,
kde život nový pomalu se budí
a srdce tepotem se tiše hlásí,
hle, juž se nadzdvihly i dlouhé řasy...
Ó kouzlo sladké, které odtud sálá,
čarovné něhy hloubko neskonalá,
13
víc slunce blankyt nebe neozáří,
než odtud jasu rozlévá se v tváři.
Zří kolem člověk: stromy v dumách stojí,
a v dáli: v malebném kde mlžném kroji
se vrchy ssedly s pahorky blíž v kůru,
a vzhůru: blankytném kde ve azuru
jak oblak táhne lem té skvoucí řízy
vždy výš a výše, rozplývá se, mizí.
A duší člověka to blesklo znáhla,
a první myšlenka mu v duši sáhla:
v tom obláčku, jenž k nebi odletuje,
toť Božství, z něhož život vytryskuje.
Tam za ním spíná chvějící se ruku,
jak vlna v proudu – srdce v bouřném tluku.
Pad’ na kolena, plesem chvěl se vzduch,
kdy první člověk prvně zvolal: „Bůh!“
„Bůh“ kolem stromovím to zašumělo,
„Bůh“ pahorků se uklánělo čelo,
„Bůh“ jásalo to v sladké písni ptáků,
„Bůh“ hřmělo od země až do oblaků.
A první člověk stromů pod zelení
se prvně modlil v žhoucím vytržení!
14
U BRAN RÁJE.
„A postavil před rájem rozkoše
Cherubíny a meč plamenný a
obratný, k ostříhání cesty k stromu
života.“
1. Mojž. 3. kap., 24. v.
Ó schyl meč plamenný, jenž v ráj nám brání,
a dej, ať paprsk soucitu tvých skrání
se dotkne aspoň na chvíli;
což neslyšíš těch vzdechů mého děcka,
v nich chvěje se ta bída naše všecka,
jak ze sna náhle zakvílí.
V ten život plný útrap, chmur a temna,
ó dovol, by jak upomínka jemná,
jak vůně v duši skanula,
jak sladká hudba, toužná, opojivá,
jak záře hvězd, kdy v noc se kolem stmívá,
zvěst o ráji mu planula.
Ať s vůní jeho květů vdýchá v sebe
těch okamžiků zašlých celé nebe,
kde štěstím zářil celý svět;
15
ať uzří naposledy místa ona,
kde jako růže svatá, čistá, vonná
nám lásky keř prv rozekvet’.
Ó dovol, na chvíli jen svatou půdu
by zlíbalo, než v život plný trudu
slz pohled plný obrátí.“
Tak mluvila, své děcko vinouc úže,
v ráj, prosíc Eva, zda jen vkročit může,
a chvíc se v mdloby závrati.
Děl anděl k ní a hlas se třásl jemu
a zněl jak šepot vlnek vodojemu,
jak slavík když se rozelká:
„Ó ženo, marně voláš po soucitu,
kde Pán, jenž v taj se ztrácí ve blankytu,
juž soudil tebe – člověka.
Ač nitro pláč tvůj teskně rozechvívá,
i dítka vzlyk mé srdce žalem zrývá,
meč plamenný zda sklonit smím?
Své kroky obrať zpět a nes jen dále
svůj trest – snad ve své lásce neskonalé
Bůh otevře jej dětem tvým.“
Když dokončil, slz perly v řasy stínu
se chvěly mu a děcku v jejím klínu
hrst květů hodil s úsměvem,
16
co žena plna zoufalství a v mdlobě
v stín palmy klesla, odpočinout sobě,
a sen jí dotk’ se tiše rtem.
Jak byla krásná i v svém utrpení,
slz krůpěje jí, jako na lupení
po dešti, plály na tváři;
ty bledé rysy plny odříkání,
a hlavu, jež se nad dítětem sklání,
jak svatých jas když ozáří.
Hnut soucitem se nad ní anděl shýbal
a patřil, jak jí ret i ve snu děcko líbal,
jak vinula je k srdci úž’,
a k sobě děl: „tvé prosby neoslyší
mé srdce, dítě vezmu v ráje říši,
zda Bůh se proto hněvat můž’?“
A vzal je tiše v náruč z klína matce;
to vztáhlo k němu ručky výš a sladce
se slzou usmívalo naň:
na loktech sněžných nes je usměvavě
a v nevýslovné něze k jeho hlavě
svou skvoucí klonil skráň.
A vešel v ráj: tam vůně ambry dýchla
tak opojivě, že tu každá ztichla
ve srdci bolest zraněném;
17
a záře hvězd a žhavých sluncí tisíc
i luna snivá na blankytu visíc
tam plála skvoucím plamenem.
Šum řeky, jejíž vlny bily v břehy
a stříbrem hořely a kouzlem něhy,
jak sladká hudba opájí,
a v květech lotosů, jež výš se pialy
jak duhy motýli v nich spočívali
a se zlatými okraji.
A nad vlnami jako hvězdic roje
se vážky kmitaly a křídla svoje
v zář sluncí ve hře ztápěly;
a se stromů, jež stály na pobřeží,
květ zvolna dolů padal vonný, svěží,
ne uvadlý a zetlelý.
Na keřích kvetoucích se hnízda tměla
a hvozdy sterá píseň zazvučela:
hvizd kosů, hrdliček zas smích;
jak smaragdové pruhy ptáci vzduchem
se mihali teď s šelestivým ruchem,
až v dálce perutí van tich’.
Jak kráčel dál, květ na dítě se ronil
a zevšad mocněj bouřil zpěv a zvonil
i paprsk padal zářnější;
18
dech vůně vzrůstal, plála rosa v trávě,
jas v tváři děcka, k jehož sen sléť hlavě,
jak když je matka zkonejší.
Pak zvolna vyšel anděl – v náruč svíral
to dítě člověka a za ním zmíral
i zpěv i záře paprslek;
zas tiše kladl v náručí je matky,
jíž v tváři chvěl se bledé úsměv sladký –
snad duší tuchy stín se vlek’.
Tu anděl náhle u modlitbě vroucí
své ruce vzpial a děl: „Ó Všemohoucí,
jenž vládneš širým světem kol,
ach, otevř bránu svého smilování
a dej, ať nikdy děcka čistých skrání
se nedotekne lidský bol.
Ať aspoň ve snu zbloudí v brány ráje,
dej mládí jeho z toho kouzla, taje,
jež šíří se tvým edenem;
nechť dětství vzpomínka jak tajuplný
mu maják plane v rozkacené vlny
na moři žití zbouřeném.“
A jak se modlil, stín hle obrovitý
stál před ním; v diadém jak svity
paprsky kolem hořely;
19
zrak jeho safír, když se v záři sluní
a na čele mu svatost velebnosti trůní,
hlas jeho stříbrem prochvělý.
I děl: „Jak prosil jsi, tak staň se tobě;
nechť snem se vrací v bránu ráje robě,
ať mládí edenem mu zas;
však ty buď strážcem jeho do skonání,
za trest ať ruka tvá krok jeho chrání,
že nedbal jsi můj na příkaz.“
Jak záře večerní když zvolna mizí,
tak rozplýval se a lem jeho řízy
jen chvilkou mraky prokmital;
a ještě dlouho anděl patřil za ním
pln nadšení a s tichým usmíváním
své lokty v díky k nebi vzpial...
V tom ze sna vzbudila se žena v stesku
a zvedla se, by hledala zpět stezku,
neb kraj juž zvolna v noc se tměl;
už přitiskla své děcko do objetí – –
a neviděla nad sebou stín spěti,
jak anděl v dál je provázel.
20
SMRT KAINOVA.
Nocí i dnem se řítím v šíleném spěchu
bez klidu, bez snu, nikde nestavím krok,
rván kletbou Jahve, pomíjím střechu,
co mi je den, já nevím, co mi je rok,
vždy dále štvaný děsem chropotných vzdechů.
Ještě zřím v krvi pláti Abela skráně,
poslední jeho měkký, ztrnulý hled,
v smrtelné křeči, v sebe zapiaté dlaně,
za koho, nevím, jeho modlil se ret:
ty chvíle hrůzy, musím vzpomínat na ně!
V nejprudším běhu stále přede mnou letí,
krev jeho vždy víc rudě do oka žhne;
zas slyším Boha v mraku nad sebou hřměti,
ó cítím ruku jeho, po mně se pne,
na hlavu mou jak jeho sype se kletí:
„Tulákem budeš, klatým život svůj celý,
zem širá nikde tobě nesmí dát klid,
21
a nikdy bratří soucit nepoznáš vřelý,
od prahu jich má kletba za tebou hřmít,
znamení její v skráň ti ruka má vtělí!
Až zkrušen vinou bídný vrátíš se zpátky
v ta místa, v kterých hrozný vypučel hřích,
sem znavený krok těžce dovlečeš vratký
a najdeš, že se tu květ bělostný zdvih’,
tvou kletbu sejme matky polibek sladký.“
Tou chvílí bolest divá prolnula čelo,
jakby v něm ohně zaplál leptavý žeh,
v mých očích bolestí se jiskřilo, tmělo,
pak začal světem širým zběsilý běh,
neznámá síla k předu rvala mé tělo.
Jak vichru svist já letím bez zastavení,
na hory vstoupám štvaný, v ledovců vrch,
řítím se v propast, pro mě propasti není,
i moře ustupuje, kam jsem se vrh’,
a dravost šelem v strach se přede mnou mění.
A člověk – bratr hrůzou naplněn ze mne
se skrývá v hnědých stanech v úzkostný chvat,
roj dětí, jež si hrají, přede mnou němne
a rozprchne se do všech konců a chat,
odnikud soucit, ruky stisknutí jemné.
22
Jen výkřik kletby dále honí mě s prahů
a zlořečení deští na hlavu mou,
krvavé slovo za mnou zahřmívá: vrahu!
a palčivěji v skráni plameny žhnou,
dál letím vyvržen zpět v prokletí dráhu.
Juž věky přešly, nové rody zas vstaly
a nový kolem znáhla povstává svět,
já nezměněn jsem, ocel staly se svaly,
jak kůra stromů všecken zvrásčil můj vzhled,
mé vlasy bílé jako rubáš mě halí.
A cítím jako v tuše, blízká že chvíle,
po níž jsem toužil věky v bdění a snu,
mé kroky váznou, snad že blízkostí cíle,
a zrak svůj žádostivě do dálky pnu:
to místo uzřít květy zarostlé bíle...”
A před ním Kalvárie blízko, hle, pne se
jak sněžná hora, po ní lilijí les,
to místo, kde krev bratra vytryskla v děse
a Kain tu rázem jak strom podťatý kles’,
jediný výkřik v bílých květech se třese. –
Čí stín to nad ním vstává uprostřed květů?
Hle, Eva matky náruč prostřela vstříc,
ten sladký okamžik co čekala let tu!
chce odpustit a šťastna líbá jej v líc,
v uštvanou duši balsám splývá jí s retů.
23
A její slzy hasí plameny kletí,
jež dlouhé věky žehly bolestně tvář,
svou láskou duši jeho do běla světí,
zas míru v bledé skráni rozžehá zář – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
A mrtvi, syn i matka, v jediném spjetí.
24
KONEC POTOPY.
Děs vládl potopy! Zoufalé skřeky!
Jak dravé bestie vystouply řeky,
blesk šlehal do hřívy zježené pěn,
na těla mužů a nádherných žen,
však mrtvých, pochodní sírovou svítil,
řval z hloubi, jak by se hrozněji lítil.
Dnů tři sta bylo. Pak – klid okamžitě!
Neb v Noe korábu zrozeno dítě,
pláč jeho k nebesům vzlykavě zněl,
je budil hrom a blesk, z hloubi jenž hřměl,
a spáti nemohlo. – Pro jedno děcko
Bůh pomstu zastavil. Utichlo všecko!...
25
II.
LEGENDY EVANGELICKÉ.
[27]
PĚSTOUN PÁNĚ.
Juž vypučela z kořen Jesse ratolest,
juž nalévá puk přesladkého květu;
křik žalný letí se všech lidských cest,
vzdech k nebi s millionu lidských retů.
Bůh s trůnu hvězd se nahnul nad prostor,
stín těžký smutku čelo božské clonil:
ach, marně hledal vševidoucí zor,
kam v ponížení, děcko, by se sklonil.
Ten vlídný krov, kam sestoupil by rád,
tu dlaň, jež vedla by jej v dětství chvíli,
to srdce, jež by chtělo láskou plát,
kam hlavu svoji v hořkém smutku schýlí.
Od Libanonu, jenž se tyčí v mrak,
až k Arabii, kde se život plazí;
kde vadne květ a žízní zmírá pták,
to srdce lidské nikde nenachází.
29
Až v myšlenkách svých zahleděl se Bůh
v tvou bílou dílnu, muži z Nazaretu;
Jak lilije plál před ním pak tvůj duch,
tak plný vůně utajené světu.
Ty nevíš, proč se chvíš! jako rosa v květ
v tvé srdce cudné padá milost mnohá;
ó připrav děcku jesličky juž hned,
máš svatým pěstounem být svého Boha...
Poslání:
Mé lýry píseň v pozdrav zní ti dnes,
ve jménu lidstva letí ku hvězd lemu,
se mísí v serafínů sladký ples,
květ prostý vine k tvému diademu!
30
MARIANSKÁ LEGENDA.
Panenka bílá
k nebi kráčela,
cestičku jasnou
slzou smáčela.
Na brány nebes
tiše ťukala;
ťukala tiše,
vroucně volala:
„Otevřete se,
brány nebes hned,
vydejte spásu,
hyne všechen svět.“
Panenko, nelze
nám se otvírat,
leč ty bys chtěla
Máť se Boží stát.
31
„Nemohu být já
Boží rodičkou,
jsemť jenom Jesse
dcerou chudičkou.“
Pokora tvoje,
víc než majestát,
jen ty se můžeš
Matkou Boží stát.
„Nemohu, ach, já
Matkou Boží být,
čistotou srdce
chci ho věrně ctít.“
Čistota dražší
nežli nebes klín,
ty jeho matkou,
Bůh tvůj bude syn.
„Panenství pečeť
na mém srdci tkví,
nesmím já přijmout
Boží mateřství.“
Panenskou matkou
syn tvůj chce tě mít,
jenom tak může
lidstvo vykoupit.
32
Panenka klekla
u bran na zemi,
vydychla rdíc se:
„Tedy staň se mi!“
Jdou brány z kořen
a v nich Boží syn,
nejsladší Ježíš,
synek Mariin:
„Navrať se, Máti,
navrať, kde tvá zem,
já její spása,
nes mě pod srdcem!“
33
U JESLIČEK.
V chrámě stanu
v zemi vrytý,
v srdci planu,
divné city.
Na jesličky
dívám se tu,
jak Maličký
zrozen světu.
Spasitelem
lidstva bude,
ale tělem
v krvi rudé.
Nevíš-li to,
matko drahá,
je mi líto
tvého blaha.
34
Nevznes očí
od kolébky,
slzy smočí
řasy hebky.
Nehleď skrytě
ku oltáři,
tam tvé dítě
jinak září.
Na kříži má
ruce vbité,
čelo jímá
trní líté...
Bych byl ptákem,
vztáh’ bych křídla,
bys ho zrakem
nezahlídla!
35
TŘI KRALOVÉKRÁLOVÉ.
Ne slunce tři to plují výšinou,
tři jezdci táhnou širou pustinou.
Jich roucho zlatem tkáno uměle,
královské vínky žhnou jim na čele.
Tak jedou zvolna stínem večera,
nad nimi hvězda září do šera.
Tu první jezdec jako v znamení
své nenadále přetrh’ mlčení.
,Ó bratři!‘ zahovořil jeho ret,
,tajemný osud nás tu v poušti sved’.
Čarovná hvězda, tajuplný jas
mě stejně v dálku vábí jako vás.
To bylo jednou, bratři, v polednách,
kdy v žáru slunce pták se ukrýt táh’,
36
stín palem hledal, štíhlých oliv les;
i v mou se duši tajemný sen nes’.
Sen předivný! Kraj daleký jsem zřel:
pln hájů byl a zahrad, hor, s jichž čel
nach červánků jsem viděl žhnout,
po stráních bílá města výš se pnout.
Tím krajem vidím zástup v dál se brát
a prostřed něho královský zjev plát.
„Hossanah, pozdraven buď, králi náš,
jenž ztracený ráj zemi otvíráš.
Hossanah, požehnaný na výsost!“
hřměl jásot všech a bouřil, mřel a rost’.
A zástup klesal k zemi, a svůj šat
i ratolest a květ mu v cestu klad’.
Já procit; noc juž tiše kolem šla,
tak plná kouzla, od vůně až mdlá.
A nebem místo měsíce a hvězd
zřím tuto hvězdu zářící se nést.
Tu vstala v duši věštba dávných let,
již v nocích bezesných jsem kdysi čet’:
37
„Až hvězda velká nebem zaplane,
král zlaté doby zemi povstane!“
Já spěšně vstal jsem, na cestu se dal,
v dar jemu korunu jsem zlatou vzal.‘
Pak zamlčel se, oko plné dum
za hvězdou pozvedaje k nebesům.
A druhý jezdec hlavou zakýval,
jak by se divil; mluvit pak se jal:
„Já v chrámě na modlitbách večer dlel,
kde obět zápalu jsem přinášel –
tož Bohu, který posud neznám mi,
to hvězdné nebe sklenul nad námi
a v prázdný prostor vykouzlil tu zem
s půvabem květů, se vším životem;
neb bůžků pitvory vše k smíchu mi,
však božství touhu, kdo ji utlumí?!
I nořím smutnou hlavu do dlaní
a vlahým křídlem sen ji zaclání.
Ne krále, kněze já zřel před sebou,
plál jeho zjev mi božskou velebou:
38
a v jeho dlani chléb a vína číš,
je zvedal nad vesmírem k nebi výš.
Jak obé vzhůru zved’, se zaskvěl chléb
a víno vřelo jako srdce tep.
A vůně nevýslovná k nebi šla,
zem blahem chvěla se a omládla.
V tom zmizel s očí mojich sen,
neb žhavý záře proud paď do oken.
Kam zasáh’ svatý jeho paprsek,
hned bůžků roj se řítil do trosek.
Tu zmaten k nebesům já vznesu hled,
tam rozvíjel se hvězdy rudý květ.
A v duši sladkou tuchu, v srdci ples,
já chtěl jsem poznat, kdo ten velekněz.
Hned vstal jsem, vzácných kadidel vzal dar,
v noc vyjel prudce, v srdci touhy žár,
až v tiché stepi můj vás dostih let;
to cíl můj, o němž chtěl jsem vyprávět!“
Své čelo, kam psal runy svoje věk,
zved’ třetí, plné vzácných myšlenek;
39
„„Znám bídu lidstva,““ hovor jeho měk’,
„„a marně bádal pro ni duch můj lék.
Kdys ponořen zas v trudných myšlenkách,
jdu břehem moře; slunce, krve nach,
se v propast kamsi hroužilo, a šeř
noc věsila v hor čela, na strom, keř.
Tu jak by slunce vracelo se zas,
zřím celé nebe hořet jeden jas;
já k nebi hleděl, v svaté hrůze něm,
a dálky hloubily se zázrakem:
Pahorek nevysoký, kříž je zřít
a na něm bílé tělo nocí skvít;
za ruce obě, nohy vbito v kříž,
na hlavě trnového vínku tíž.
A do tmy nad ním jenom rudý květ
té hvězdy jakoby se v nápis plet’.
Já četl zděšen a se v duši chvěl,
a znova četl: Světa Spasitel.
Vše zmizelo! jen hvězda zůstala
a v širou dál mě k němu volala.
40
Ne zlata skvost, ne vonných kadidel,
jen myrrhu vzácnou za dar vzít jsem směl,
na jeho rány její balsám lít,
horečný žár v nich zase utišit!““
Pak umlknul a rázem dal se v spěch,
by neslyšeli ňader těžký vzdech –
Zas jeli tiše širou pustinou,
nad nimi hvězda táhla výšinou.
A jeli v dumách plání jako stín,
až zapadli kams noci do hlubin. –
Jenom ta hvězda nocí ještě žhne.
neznámé ruky písmo tajemné!
41
EFETA.
Své nepřátele milujte, svou šíji
jen skloňte na kříž, kam vás záští vbijí;
buď srdce vaše bílý kalich květu,
zkad vůně lásky vstříc se řine světu.”
Tak Kristus děl a jas mu hořel v líci,
stál v davu prostřed všechněm žehnající
a z oka jeho žár se linul vroucí,
že zplála srdce všech jak požár žhoucí,
tak země, vlny, hory v slunné zoři,
vše chytá plamenem a jasem hoří,
a žas, jenž v pouto srdce a rty svíral,
všem z očí jiskřících se hloubi zíral.
Tu divoký skřek v ticho šlehl bleskem,
půl zoufalstvím zněl a půl steskem,
chvěl jako modlitba, jak umírání:
hle, před Kristem muž běd se k zemi sklání;
42
sluch umřel zvuku a ret umřel řeči,
však v tváři, jež se trhá v divé křeči,
ty slzy mluví, modlí se a prosí:
O Pane, ruka tvá, jež pomoc nosí
a útěchu a sílu do útroby
všem vlévá, která otvírá i hroby,
kéž v soucitu se vztáhne na skráň moji,
by zvuku sladkému zdroj tryskl dvojí.
A nohy Krista hluchoněmý spínal.
Však Kristus jakoby se rozpomínal,
stál v dumách, před ním závoj mlh se zdvihal:
zřel Jerusalem v dáli jak by mihal
se před ním, lidu koruna a pýcha,
po němž se hlava točí, srdce vzdychá,
zřel domů štíty nádherné a skvící,
na střechách květy vůni dýchající
a paláce s jich cimbuřím a věží
řad velký, na nichž slunce plamen leží,
však jako Boha trůn, kam v slávě sedá,
hle! zlatý dóm se nad paláce zvedá.
Kol řady ulic prostranné a bílé
jak paprsky jdou z hloubky zasmušilé. –
Co Kristus zachmuřil se náhle v tváři?
jest smečka dravců, o lup jež se sváří,
43
co v sluch mu bije z budoucnosti dáli?
hle, zástup katanů se městem valí,
jich pohled zášť je, kletba jejich slovem
a prostřed nich jde v plášti purpurovém
mdlý hořem, skloněn pod křížem až k zemi,
sám jako beránek jde tichý, němý.
Dav řvoucí luzy, jež ho doprovází,
jím smýká a v tvář svatou bláto hází:
,Jej ukřižujte!‘ řvou, ,chcem krev, chcem trýzeň,
jen muka jeho zkojí záští žízeň...‘
A v shonu divém vidí tváři známou.
Ach, věřit těžko! Zda jej smysly klamou?
ten, jenž teď u nohou mu bedny leží,
jej poznává v tom zástupu jen ztěží:
slin kalných pěna jemu se rtů stéká,
jak s farisei běsní, řve, se vzteká.
Slyš! ,Na kříž, na kříž!‘ zuří v hněvu prudce,
,chcem v křeči jeho kochat se a v muce,
až oněmí rty jeho v smrtném boji
jak pes zášť naše lehne, pak se zkojí.‘ –
Tu Kristus zvedl skráň – a obraz mizí,
co s prosbou v oku svém muž leží cizí
u nohou, chvěje se a v duši leká,
zda Kristus pomůže. A lid kol čeká!
44
Pán ruku vztáhl jako v požehnání,
rtů němých dotkl se a ucha v skráni;
a úsměv na tváři co zkvetl jemu,
děl: „Efeta!“ tichounce k ubohému.
45
VISIO DEI.
Tma padla k zemi! Kristus k smrti bled
už zvolna v nevýslovných mukách mřel,
však v srdci, v keři hasnoucím, se zved’
Bůh Horebu, své oči otevřel
a snil – v dál věků s trůnu kříže zřel:
Proud věků světa řečištěm se hnal
a vlnou krvavou až zrudnul jeho hřbet,
jak zvíře dravcem schvácené on řval,
chtěl střásti s šíje zježené ten květ,
jejž vrhnul Kristus, símě nebes, v svět...
Hle, město nádherné! jak Afrodis
z vln Bosporu jež vystoupilo v mžik,
svůj kořen vetklo na Thracie mys,
to město kathedrál a basilik,
kam božský Kristův duch tak čistý vnik’.
46
Šla léta přes ně, přes kvetoucí sad,
jak jeseň šedivá jde sníh a mráz;
sad Kristův kvetoucí, ó Cařihrad! –
co křik tvůj znamená a bouře hlas,
jenž Bohu v sluch hřmí z věků v děs a žas?
Směs pestrá jako vody kalné val,
již chrlí s břehů řeka dávící,
až řečištěm je země v šíř i dál,
tak ulicemi bouří bystřicí,
kde s paláce kříž plane zářící.
Ten města talisman a svatý skvost,
jejž zasadil zde v lásce Konstantin,
on, mezi propastí a nebem most,
zde k nebi zvedal se, v tmách zlatý stín,
jak stálý prosebník za břímě vin.
Slyš: „Dolů s ním!“ řve pychem spitý lid,
„nač hanby, potupy nám kříže znak?
Že musil na něm v křeči Kristus mřít?
v tmy modlářství náš odvracuje zrak,
jen Krista duch nás zvedá do oblak!“
Jej dolů rvou a šlapou pod nohou!
Kdo zvedne ruku svou jak lásky štít?
Ne, nikdo! jenom mraky oblohou
se ženou, jak by chtěly oheň dštít,
a zem se třese mstu svou vychrlit.
47
Bůh zakryl oči své jak clonou řas
svým tělem, kam se v smutku ponořil;
tím třásla smrti křeč a chlad a mráz,
zněl s jeho rtů a v temnotu se lil:
„„Ó žízním““ holubičí Kristův kvil. –
Tma vládla zemi! Kristus k smrti bled
už zvolna v nevýslovných mukách mřel,
však v srdci, v keři hasnoucím, se zved’
Bůh Horebu, zas oči otevřel
a snil, v dál věků s trůnu kříže zřel:
Břeh západu teď patřil, lačný chřtán
kde otvírá a chrlí všechen hněv
na zemi třesoucí se oceán;
hřmí z bezdna vod do bezdna nebes řev,
chce hydra žíznivá pít země krev.
Sem Bonifác kdys vetknul božský pluh,
v ty brázdy símě Kristovo sem vnes’;
a zrnu hořčičnému žehnal Bůh,
strom olbřímí se vzepial do nebes,
květ sladký třás’ ve Frisii a Hess.
Dál hřměla léta! Samý blesk a hrom
květ sráží dolů, živou ratolest
a rozštěpí v ráz mystický i strom:
půl svěží jest a půl jest suchý klest,
list žlutý pouští do všech stran i cest.
48
Ó Vittemberk! Saň apokalypse,
již viděl Jan na Pathmu pustinách,
z dna vod jak sedmihlavá noří se;
jde před ní zděšení a letí strach,
vše chvátí – poklad v srdce hlubinách!
Do končin země řičí její skřek:
„Mě Kristus zaslíbil, jsem Paraklet;
já přišel božský v zbloudilý váš věk,
sám lepší Krista, pravdu čistou v svět,
tu pochodeň vám nesu s nebe zpět!“
Jak mračno nebesy rosť její voj,
s ní pojil se teď v jeden hrůzný hlas:
„Už dokonán jest lidstva těžký boj;
ten duch, jenž na Golgotě s tělem zhas’,
dnes stejné žije, plane, září v nás!“
Zrak Bohu kalil se, jak rmutem proud,
zpět klesnul v tělo, z kadzkad se na zem lil
déšť krvavý, byl pramen každý oud;
ret zachvěl se, ó rvoucí vzdech to byl:
„„Můj Otče, Otče, proč’s mne opustil!““
Tma vládla zemi! Kristus k smrti bled
už zvolna v nevýslovných mukách mřel;
však v srdci, v keři hasnoucím, se zved’
Bůh Horebu, zas oči otevřel
a snil, v dál věků s trůnu kříže zřel:
49
Věk dvacátý! To pole, tisíce
kam jako mrvu krev svou nechaly
se řinout v brázdy tvrdé, mrtvíce
svých něžných tuch a lásek zápaly,
by zlatem božské sklizně zavlály.
Měl vesmír být jak svěží vinohrad,
kde v zrnech velkých sladké víno vře
pod žhavým deštěm paprsků, jenž pad’,
na ňadrech jejich vlastním žárem mře,
až jemným popelem je obestře.
Však Satan, v slujích pekla zatracen,
jak zlomil by dnes pouta odvěká,
by v útok drzý hnal jak v první den,
že pomsty Boží žár ho neleká –
Bůh zří: má Satan masku člověka!
Vše v trosky jde! výš věže Babelu,
štít jejíž v oblacích se kdysi mih,
trůn hrdý z trosek svatyň, kostelů
a křížů kathedrál kdys velebných
nad hvězdy nebes člověk v pýše zdvih’.
Naň zased’, s výše své křik: „Já jsem Bůh!
pěj, země, hymny už svých žaltářů;
vše bylo klam, teď poznal můj se duch!
hle, Kriste, podnož má z tvých oltářů,
z tvých nebes dám své hlavě polštářů!“
50
Jak mdlobou schvácen Bůh v hloub srdce leh’,
jak jiskra v popel, v mraky záře hvězd,
a Kristus hlavu sklonil na ňadrech,
kde ryla těžce bolest nad bolest,
vzlyk’ zmírající: „„Dokonáno jest!““
A dokonáno! V hrůzném rozpětí,
jak svět by k nebi ještě vznésti chtěl,
v šíř rozprostřeno tuhlo objetí.
Byl sám. Bůh Horebu kam odešel?
Tma vládla zemi. Kristus mrtvý pněl...
V tom setník kopím srdce otevřel
a jako v ohni hvězdných blýskavic
ven vyšla v purpuru, jenž krví vřel,
hle, Láska, zapalujíc svět vždy víc,
šla, Božská, v srdce lidstva vítězíc! *)
*) Báseň tato, ač má jistou podobnost s básní Macharovou, v „Čase“ roku 1897, v čís. I. uveřejněnou, nevznikla přece nikterak pod její vlivem, jelikož napsána byla již roku 1894 a do „Světozora“ zaslána, kde z jistých ohledů nebyla uveřejněna.
51
KŘÍŽOVÁ LEGENDA.
Žhne slunce, uhlí řeřavé,
a rány do horečky nití,
jež zřít je, ohně krvavé,
na těle Kristově se rdíti.
A divé roje lačných much,
ta muka hrozná ještě množí,
a zmírající Kristus Bůh
svou, neví, skráň kam tiše složí.
Své oči k nebi pozvedá,
zda Otec ruku svoji vznáší,
a roj, jenž v rány usedá,
zda vlídně s něho nezaplaší.
Hle, v utrpení nejvyšším
se pavouk malý spouští k němu,
skráň s trním opřeď přástvem svým
i ruce, nohy a bok jemu.
52
A Kristus k broučku vlídně zřel,
jak na rány mu přede niti:
„Ó na věky bys pamět měl,
má na tobě se kříž můj skvíti.“
53
OBRAZ.
To sen byl malířův:
Byl Velký pátek!
juž západ hořel – zápal obětní –
a nejbolestnější všech lidských matek
v své křeslo klesla v mdlobě.
Kolem ní
kruh přátel úž se vroucně svíral:
Jan za ní náruč svoji prostřenou
jí ku ochraně dětsky rozevíral
a Magdalena klečí u jí kolenou.
Juž bolest nerostla, jen skalou tíží,
se snoubí navždy s duší v pohnutí;
hvězd světlo proplétá se temnou mříží
a světí rukou hořké sepnutí.
Tu tiše vchází žena Veronika
a bledá zdvihá před očima šat;
ten pohled do srdcí všem vniká:
tvář Kristovu zří odtud rudě plát.
54
Své ruce matka prudce vztáhla k němu
a zesinala k smrti její líc,
a Magdalena rty své tiskne k lemu,
déšť perel padá s její zřítelnic...
Jen básník zřel pak:
v luny záři bílé
stín velebný jak skvoucí prostřed stál
a probodenou rukou z hořké chvíle
ta srdce vzhůru sladce pozvedal.
55
VELKONOČNÍ ZVON.
(K obrazu Luďka Marolda.)
Velkonoční zvon,
ach, to anděla zpěv jeho ton;
cherub bílý v jeho chvění
v hořkém zpívá roztoužení:
Kde jest On, On, On?
Lásky věčné vyvrácen jest trůn,
jako zavinění tknutých strun
zachvívá se země, duní
nad hrobovou jeho tůní;
mrtev On!
pěje zvon, zvon, zvon.
V pěti polích boj je dokonán,
vítěz vešel v smrti černý stan;
zloba bdí a láska za ní
střeží jeho prodlévání;
dřímá On!
pěje zvon, zvon, zvon.
56
Druhé noci tábor zapálen,
v jeho světle zřít: jde třetí den;
na hrob svatý klepá jemně,
zachvívá se svatá země;
vstane On!
pěje zvon, zvon, zvon.
Rozletí se tvrdý země klín,
život vzchází smrti ze hlubin,
vítěz juž se z boje vrací,
sláva dne se před ním ztrácí;
vstalť jest On!
pěje zvon, zvon, zvon.
Velkonoční zvon!
do duše mi zvoní jeho ton –
ach, to nejsou hlasy zvonů,
to jest jásot millionů:
Vstalť jest On, On, On!
57
V MĚSÍČNÉ NOCI.
To sad byl klášterní před lety kdysi,
jak svědčí ponuré zdi ještě rysy,
kde světců podoby jak zamžené
a Kristus na kříž rozepiatý visí,
před smrti zjevem oči zděšené...
Teď jiný život zabouřil tu vírem,
jenž postavil hned v každém houští sirém
tu Satyra, tam Pana, v každý kout;
v to místo, které modlilo se mírem,
sem vedral cynický se světa proud.
Hle, skvějící jak padá luny záře,
sad tichý zaplál ve stříbrné páře,
Pan blízko kříže údy pohnul hned,
svou hlavu kostnatou juž pozved’ jaře
a ke Kristu na kříži upial hled.
58
Pan.
Ha, kdo jsi? v tváři tvé jas božství vrytý!
Ký Prometheus? Kterých věků jsi ty?
zda novou jiskru v člověčenstva šer
zas s Olympu snes’ na zem krok tvůj hbitý,
že sem tě vbil náš vládce Jupiter?
Kristus.
Jsem Kristus! a jsem Prometheus, chceš-li,
já přišel ztroskotat jsem svět váš sešlý,
já rozlomil jsem ducha těžký kruh –
a bohy, jež se v Olymp sotva vešli,
jak stádo vymrskal jsem ven – sám Bůh!
Pan.
Ó znám tě! Krev má vře, ne bázně lekem,
mně rozpaluje žíly zase vztekem,
jak před věky, kdy volný byl náš rod,
kdy opájeli jsme se lidstva vděkem
a rozkoš tála v ústech – zralý plod.
Kristus.
To vše, co podali jste jak psu lidu,
tu rozkoš, plachý stín, jenž nedá klidu,
vzlet ducha všechen dříve otráví;
byl žebrák u cesty, jenž nemá vidu,
bez jazyka u stolu potravy.
59
Pan.
My dali jemu zlatý pohár krásy,
snů nektar, rhytmů sladkých hodokvasy
a harmonii, souzvuk linií,
tvar lahody a něhy pro vše časy
a barev jas a bujnou orgii.
Kristus.
Tu krásu, která smysly divě spije,
v žár vášní dýchá, nový požár lije
a ducha smýká ve jhu otroků,
jest v srdce jeho zakousnuta zmije,
krev ssaje ctnosti, skryta v hluboku.
Pan.
My slávou ověnčili jeho skráně,
my stvořili mu legie a zbraně,
nach královský a trůn a zlatohlav;
on zdeptal nebetyčných vrchů stráně
a zotročil i moře valný splav.
Kristus.
To sláva! meč svůj v hrudi bratří nořit,
to královská moc, krovy štěstí bořit,
v poušť obracet ráj zkvetlých niv;
dav otroků zas člověčenstvu stvořit,
jen jedno zamlčet mu – pravdy div.
60
Pan.
Co pravda je mu? po té on se neptá,
dej rozkoše mu pohár – v prach ji zdeptá,
vnad luzných vděky – on jí pohrdne,
za pravdu triumf, o němž sen mu šeptá,
cos jiného mu srdcem sotva hne.
Kristus.
Číš pravdy podal jsem jich svadlým retům,
práh ukázal jim ku neznámým světům,
jim odhalil jsem všechen nebes taj;
já rozpial křídla ducha k novým letům
výš v sféry hvězdné, v cizích kosmů kraj.
Pan.
Ha! ha! ha! pravdy věčné světlo jemu,
ji ponech zářit ve svém diadému,
kruh skepse čarovný kol sebe skul;
vděk vášni své a pudu zjitřenému
juž dávno z cesty pravdy vyšinul.
Kristus.
Já ctnost mu dal – jej drží pevně v pěsti
na cestě pravdy, jemu kouzlí štěstí
v noc smutku, naděj v bojů dravou seč;
je duhou, jíž dá ve chmur mračna zkvésti,
v změt potvor šlehne plamenný jak meč.
61
Pan.
Ctnost – chudý cár, jenž nezastře vřed údů,
jest hůl, jež láme se pod jařmem trudů,
a štít, jenž rozpadá se ve dví hned;
jest símě padlé v pokrytectví půdu
a klam jest jeho kořen – jeho květ.
Kristus.
Však láska neklame – již v hruď jsem zasil,
květ zlatý lidstvu, sobectví plam zhasil
a rovnost, bratrství já v srdce vdech’,
meč svobody jsem z pochvy její tasil
a rozťal otroků kruh v okovech.
Pan.
Ten vláčí posud ve tvé lásky jménu,
či neslyšíš těch kletby rvoucích stenů?
snem bylo, Kriste, tvoje spasení;
tvé oběti dnes sotva váží cenu
a cizím jest i kříže znamení.
Kristus.
Nechť – miluji je posud, v lásce zase
má náruč vzpiata, srdce otvírá se,
své vítězství já v šeru věků zřím!
62
Pan.
Zřím, propast hříchu, děsu rozvírá se,
vražd, záští zápasů – já nevěřím! – –
Zhas’ měsíc. Kristus dál svou náruč vzpírá,
v skráň trny, v srdce rána hloub se vdírá,
co Pan sní vypiat pyšně nad keře;
ten jeden s láskou v příští věky zírá
a druhý skepticky a v nevěře!
Však v srdce básníkovo obé padá,
až v suchou dlaň se kloní hlava mladá
a slzou jihne horečnatý zor;
tam rozum se srdcem se přísně hádá
a dál tká tajemný ten rozhovor.
63
MARIA Z MAGDALY.
Ať zvoní cimbály a kastagnety
na ňadrech prudce dmoucích amulety,
když krok se vlní v tanci nestálý;
však mezi všemi, jež se v letu druží,
v tom víru hvězd, v tom věnci žhavých růží
je nejkrásnější Marja z Magdaly.
Jak gazelí je štíhlé tělo její,
jak lístky růžové ji nožky spějí
a vínem krve tvář se rozpálí;
jak paprsky se mihnou prsty bílé,
když v bubínek si bije v žáru síle
ta nejkrásnější, Marja z Magdaly.
Ó její oko bleskem vášní hraje
a její lokte jsou jak sladké ráje,
když k rozkoším tě svůdným pozvaly;
hoj, není věru v celém Israeli
nad božský zjev a půvab více skvělý,
dím směle, naší Marje z Magdaly.
64
Však rci, proč v smutku sedíš zadumána,
dnes hostí zástup sotva směstná brána
a večeřadlo tvoje zahálí!
proč neoděješ v perly nahou šíji,
kam Saduceů rty se lačné vpijí –
proč netančí dnes Marja z Magdaly!
Je vlahá noc dnes, hvězdy snivě hoří,
je tichá noc, loď kolébá se v moři,
kam po vlnách ty patříš do dáli;
toť luny pruh, jenž blíž se k břehu snuje,
ó jaký čar tě náhle zachvacuje,
proč třeštíš oko, Marja z Magdaly!
Snad, možná, je to prorok z Nazareta!
znáť činit zázraky prý nad svá léta,
však dnešní rozkoš nám tu nezkalí.
Své zdvihni závoje a roztoč ruče
vlas zlatý v kole, až mdlá do náruče
nám klesneš sladce, Marja z Magdaly!
Och, jak se třeseš, jak tvé hoří tváře,
hle. Ježíš k břehu stoupá plný záře,
a kroky jeho v poušť se zabraly.
Kam řítíš se? on zhrdá hříšnicemi!
juž zmizel světlý mezi lilijemi,
ó vrať se, vrať se, Marja z Magdaly!
65
Je marný běh tvůj, marná tvoje snaha,
je kát se pozdě, sem pojď a číš blaha
zas přihni lačně na ret zoufalý!
Nám chtivé zraky podlily se krví
a každý touží vášni tvé být prvý,
tví otroci jsme, Marja z Magdaly!
Hoj, zvoní cimbály a kastagnety,
na ňadrech dmoucích sladké amulety
a krok se vlní v tanci nestálý;
až k ránu, zbičováni vášní hříchu,
tví půjdou hosti ctnosti líčit pýchu,
kde budeš, budeš, Marja z Magdaly!
Až umlknou i síně zámku tvého,
se vnoří v ticho rána bolestného
a klid dne vtáhne vedrem ospalý,
zda najdeš zjev ten, jenž ti zmizel němý
v té slavné noci mezi lilijemi,
Ježíše svého, Marja z Magdaly!
Hle, slzy tvojí cestou v poušti září,
tvá obět hořká, jako na oltáři
i vzdechů těžkých na tisíce ech
teď v slunce žáru pozvolna se hnuly
jak vonné dýmy zlatých z thuribulí
a ztrácejí se v bílých výsostech!
66
JUDAS IŠKARIOTH.
Ven z města vyvržen, jak pes
se cestou vláčí v Hakeldama;
jest dokončeno krve drama,
své dokončí též ještě dnes!
Pláč suchý pálí zornice,
tam oheň šílenství se svítí;
proč musil toho zrádcem býti,
jejž miloval tak velice!
To tvrdý osud! Kdo jej snul?
Mžik zvítězila neřest stará;
teď bolest lítosti v něm hárá –
pláč nikoho však nepohnul.
A nikdo neřek’: Mír ti buď!
tvé odpouštějí se ti hříchy!
A s prestolu své čisté pýchy
mu všickni probíjeli hruď.
67
Jen jeden byl by odpustil!
je mrtev – vbity na kříž oudy...
Nuž, Mistře, na tvé chci jít soudy!
a rychle oprátku si svil.
68
PENTECOSTES.
Den desátý, co truchlí učedníci!
půst tuhý příliš zmrazil jejich údy,
jich kolena už vrostla ve prsť půdy
a duch se modlí jenom zřítelnicí.
Dnes poslední den Jeho přislíbení!
dnes spadnout má žár Jeho Parakleta,
dnes pochybnost jak stéblo shoří kletá
a taje shlednou v sladkém vytržení. –
V tom v okna lehl požár červánkový,
jak purpur hořel, krví do vnitř stékal,
hlas bouře venku nad střechou se vztekal
a třásl základy a zdmi a krovy.
Vzkřik’ Petr: „Nyní jest ta divů chvíle,
och, cítím oheň, jenž mě žhoucí tráví,
a duch můj jako fénix plápolavý
v něm znovuzrozen v nové míří cíle.“
69
Děl Tomáš: „Juž s mých očí bělmo schází
a svatých stigmat purpurové díry
jsou zdroj, zkad prýští síla mojí víry,
před níž i smrt se zahanbena plazí.“
Jan vzhořel radostí: „Sny naše zrají,
juž klíčí svoboda a rovnost pučí,
juž s otrokem si pán kles’ do náručí
a v lásce světy vše se objímají.“
A oheň svatý nad hlavy se nese,
žár jeho bytosti hloub naplňuje,
všech jazyk nadšením se rozvazuje:
„Ty, Pane, voláš v žeň, my jdeme v plese.“
Zas dům se zatřás, brána ve dví letí
a ven jde hlouček Božích apoštolů:
nad sebou ještě Ducha aureolu,
v níž zdají se jich hlavy krváceti.
70
ŠAVEL.
Chřípě jeho chvějí se a šíří,
cítí tryskající krev,
prachem, který dusotem se víří,
vystoup’ před ním Damašku juž zjev.
Zřítelnice jeho zkrvavěly,
lačný ret se vášní třás,
prsty nervósně hned k meči sjely,
který jímal kolem boků pás.
Koni vztekle vjely ostny v tělo,
že se vzepial šílený,
za ním družstvo jeho osamělo...
Leť, tys Israeli ztracený!
Tvoje pýcha, Šavle, pokořena,
na zemi se prostře hned,
už msty pochodeň je zapálena,
která porazí tě s koně v let.
71
Vyšlehne ti zraky zkrvavělé,
v chřípě zavěsí ti kruh,
a kříž vypálí ti na tvém čele,
uková tě do řad Jeho sluh.
Ty ji zdvihneš, Šavle, oslepený,
a jí veden – Kristu vděk –
jako kněz v dar první posvěcený
zapálíš mu celý Damašek.
72
III.
LEGENDY KŘESŤANSKÉ.
[73]
ŽIVÉ POCHODNĚ.
Nuž„Nuž vzhůru, heroldi, na oře v letu,
nám v čele triumfu,“ tak děl pán světů,
„v trub hlaholení zvěstujte, že k hrám
dnes vlídně Řím zve bůh, to caesar sám!“ –
A jeli. V předu heroldi v trub vřesku,
pod zlatým oděním se skvíce v lesku,
a za nimi jak příval nezměrný
jde průvod legionů nádherný.
V jich středu v purpuru a hermelínu,
na ložci z cedru, ve vějířů stínu,
kol skrání lauru věnec zlacený,
hle, vládce světů, Nero vznešený.
Půl opřen žezlem, zpola spočívaje,
své oči bez lesku mdle zavíraje,
na kůži pardalí a kůži lví
sní napřed hod a zápas krvavý.
75
Sní lačný na ramenou eunuchů,
již bosi jdou jak vlna beze ruchu;
jich kruhy zlaté volně v zápěstí
jen chvilkou hadem v trávě šelestí.
Tak táhli ulicemi a co chvíli
se hlasatelé v předu zastavili,
a hlahol polnic ustál v jeden ráz,
kdy první z heroldů svůj pozveď hlas:
“O Říme, na kolena v zbožném strachu
své tělo prostři na zemi a v prachu,
tvůj caesar mluví k tobě a tvůj bůh,
jest slovo božské, co v tvůj hřímá sluch:
Dnes po způsobu vašich starých bohů
chci vmísit mezi vás svou božskou nohu,
já caesar, jejž zná nebe jako zem,
jenž vládne Olympem i vesmírem.
V své zahrady, kde rozkoš probíhá se,
vlas rozpuštěný, ve pochodní jase,
jež, Nero, k poctě vaší strojím sám,
tam zvu vás krve k zápasům a k hrám!”
Vřesk polnic vpad’, dál hnul se průvod skvělý,
a – jásal Řím; ti, v prachu co se chvěli,
teď šílí plesem, zotročilý dav:
„Ó božský caesare, buď zdráv, buď zdráv!“
76
Juž v zahrad bránu vjeli; ty se tměly,
neb noci třásně na štíty hor sjely,
na věže chrámů, domů průčelí. –
Lid hnal se v sady v ryčném veselí.
A rázem pochodně hned ohněm vzplály,
řad dlouhý, žhavé jazyky tu stály;
křik sterý, žalný letěl k ústům z úst,
třás’ vzduchem, až směs počla v píseň růst.
A žhavé jazyky tu píseň pěly:
„„Ó Nerone, zlost tvoje v oděv skvělý
nás oblékla nad purpur tvůj a nach,
tvůj oheň tráví jen, co smeť a prach.
Však duch náš jako fénix tmavou nocí,
již letí v azur nebes v křídel moci
a svítí přes věky, jež z dáli jdou,
jdou – vlny, jež tě s Římem pohltnou.
Jsme jitřenka, jsme zora, která vzchází
a k východu den jasný doprovází,
náš plamen žhoucí taví starý svět,
by rozpial volná křídla vzhůru v let.
V nás lidstvo už své nové jitro vítá,
pán otroka už bratra v náruč chytá,
už padá ta, jež dělí lidstvo, hráz,
a nad světy se klene Lásky jasjas.
77
V něm Kristus, Jejž si šlapat chtěl, se přímí
a zvedá Velký věky valícími
a na trůn tvůj, zkad padáš, shnilý plod,
On sedá a s ním Jeho Svatých rod.
Ten zříme den, jsme červánků v něm tříseň,
jej zdraví jásající naše píseň,
přes hrobu tvého mrákoty a tmy
mu Allelujah naše v ústret hřmí!““
A píseň dozněla, v prach padla těla.
Proč Neronem teď ledná bázeň chvěla?
proč divým chvatem na útěk se dal?
Kříž plamenný nad Vatikánem vstal!
78
SMRT SV. PAVLA.
Dnes Nero krvavý zas zlou měl chvíli,
vzdor zkrotit křesťanů že neměl síly.
Ten, před nímž bázní třásl se Řím celý
a s bohy Olympu i Joviš smělý
a před nímž plazí se a hřbety křiví,
psi vyjící, i senátoři siví,
jenž bohem zve se sám a z božství hávu,
ó běda, kdo by zář mu rval a slávu –
ten, ó žel, pomyšlení mozek rvoucí,
víc nebyl Nero velký, všemohoucí!
Teď lapen byl jak malomocné dítě
od Hebrejce a chycen v Pravdy sítě...
Stál před ním Pavel, apoštol dnes Páně,
dlaň v těžkých poutech, v záři bledé skráně.
79
Teď výmluvnosti božské pustil zdroje,
všel s caesarem v seč – vítěz vyšel z boje.
Meč dvojsečný, jenž v ústech jeho kmitá,
jest slovo každé, blesk, jenž se rtů lítá.
„Buď klet!“ řve Nero – a přec „Pravda“ říci
on musí v duši hněvem vztekající.
Zas myslí na to a zas pomstou šílí,
tu hrdou šíj on jistě k zemi schýlí.
A vytrh’ dvéře, eunuchům káže:
„Ať ku Ostii Pavla vedou stráže!“
Jej vedli v poutu na řetězu spiatém,
kde čekal Nero na trůně již zlatém.
A řek’: „Hle, pravda tvá jen v hroby vchází;
co Bůh tvůj, víra tvá, jež smrtí mrazí?
Nač váháš? Odřekni se svého bludu,
já, Nero, bůh tvůj, milostivý budu!“
Děl apoštol: “K té zemi duch můj nelne,
jen smrt mě vpíše mezi nesmrtelné!”
Vzkřik’ tyran: „Sem jméno tvoje vpíše v písku,
by vichr rozmetl je křídlem v trysku!”
80
Kýv’ rukou a krev tryskla jasnou září,
než purpurem se zakryl – v jeho tváři.
Však hlava světce zářící a skvělá,
ta k nohám skočila a slova hřměla:
„Ó bídný, v líce tvé, jež zlobou dýší,
já krví nesmrtelnost svou teď píši?”
81
SV. LUCIE.
1.
Tvé chvály zpívám – roznícen tvým zjevem,
ó nedotčený květe, Lucie!
jest uzamčena zahrada tvé ctnosti
a brány – marně katan kruší je.
Ó žádná síla nezlomí tvé vůle,
v zem zarostla jak skály tíž
a žhavým řetězem své lásky Boží
připoutána navždy k nebi již.
Je na odletu bílá holubice,
tvá rána, kate, poplaší ji hned;
jak z vásy nalomené balsám řine,
krev tryskla – slyšel’s křídla zašumět?!
82
2.
Ó nevinnosti, zázračná tvá Síla!
Zkad prýští její zdroj?
jen líc ti surovost jich zapálila
a srdci vdechla nepokoj.
Nechť provaz útlé boky tvoje víže
a přípřež padá pod biči;
v to doupě hříchu nepohnou tě blíže,
květ nevinnosti nezničí.
To ctnost je královská! teď zavine se
v svůj vzácný purpur krvavý,
na voze ohnivém tě k nebi vznese
a v triumfu tam zastaví.
83
AUGUSTIN.
Již všecko mocné probádal duch jeho,
ty nitky Boha neviditelné,
jež zovou Prozřetelnost Tajemného,
však jeho křídlo vždy se výše pne.
Jak ohnivý šíp vymrštěný z luku,
jej neobrátíš v toulec svůj už zpět,
kde víří tisícero sluncí v shluku,
tam ducha jeho, slyš, ó v nebe hřmět.
Jen jeden z božských tajů vzdoruje mu
a marně přemítá jej noc i den,
sen nezabloudí k duchu vznícenému,
zrak marně hrouží v žlutý pergamen.
„Ó zachytit to ducha bleskem žhavým,
čím zastíráš se v hloubi skvějící,
co refrénem v tvých žalmích vroucně slavím,
zřít božskou Jednotu v tvé Trojici.
84
Má mysl nemá míru ani štěstí
a v prudkém víru skepse zmítá se,
chce důstojna se k tobě prve vznésti,
než v nezměrné ti lásce oddá se.
Jak mohl jsem, já přiblížil se tobě,
v tvém Synu zřím tvůj obraz věčný pláť
a v Duchu svatém osoby já obě
žár lásky věčný vidím zplozovat.
Však dále! nemohl jsem za práh taje,
tu stojím, marně křídla rozpínám,
zpět s výšin padám hvězdných umdlévaje,
jak Sisyf stržen zpátky k hlubinám.
Buď milosrdný, aspoň zjev mi vůli,
proč bráníš k tajům Božství přístupu,
když Janu clony jich se rozhrnuly,
jenž zřel tě z Patmu v duchů zástupu.“
Tak mluvil, drtě rukou pergameny,
Augustin, první mudrc Afriky,
ven k moři vyšel hořce zamyšlený,
vln v ruchu tiše smutek veliký.
Juž kalich bílý hvězdy otvíraly
na líchách modrých s výše blankytu,
zpěv dětský večerem zněl k němu z dáli,
zem v rose tonula jak v soucitu.
85
Šel blíže, zkad se píseň sladká řine,
hle, dítě! v drobné ručce lasturu
a v důlek malý břehu na písčině
sem vodu vlévá z moře lazuru.
A kmet se usmál, z moudrých dum se noře,
děl: „Co tu činíš ve své nevině?“
„„Chci v tento důlek přelít všecko moře!““
a zas se nahýbalo k hlubině.
Kmet potřás’ hlavou: „Děcko pošetilé!
tvá páž je slabá, důlek malý tak!“
„„Než ty, – já spíše dojdu svého cíle!““
tak dělo, unikajíc do oblak.
A strnul mudřec Augustin: co sláva?
co mudrců je síla? obří vzlet?
Bůh nevině svá tajemství jen vzdává. –
A dlouho v hvězdnou noc tam plakal kmet.
86
ŘEHOŘ VII.
Z mlhy zapadlých století noří
obličej tvůj mi zsinalý bledý,
přísné rysy tvé, stažené v hoři,
obočí přímé, zapadlé hledy,
oheň v nich hoří!
Což tě vzbudilo dlouhého ze sna,
vzbouřilo z hrobky kamenné z tlení?
Ještě nepřišla církve tvé vesna,
po níž jsi toužil v bláhovém snění,
hodina plesná!
Všechen zápas tvůj bez konce dlouhý
s caesarů mocí, velebný kmete,
marný, marný byl, fantom tvůj pouhý;
stejně dnes pýcha církev tvou hněte.
Kde sen tvé touhy?
Tvoje askese, v nichž jsi se strávil,
vise tvé, v nichž ses k nebesům vznášel,
výhně nadšení, v nichž se duch tavil,
nepřítel – vítěz posměšně zhášel,
k smrti tě znavil.
87
Na rtech s žalobou odešel’s v kraje
neznámé těm, již světu jen žijí,
zlobou poražen, bolest svou taje,
odešel’s v stíny; nesklonil’s šíji
odumíraje.
A dnes! proč jsi jen z hrobky své vyšel!
nepřišel čas tvůj, vítězství chvíle,
ještě deptá se pravda; co’s slyšel,
nebyl křik plesný církve tvé milé –
proč jsi jen přišel!
Ještě rdousí ji v krvavém boji,
k zemi ji tisknou, sníženou sluhu,
ještě vyhnanci nástupci tvoji,
v slzách jich posud nezlomil v duhu
Bůh milost svoji!
Vrať se v hrobku svou, velebný kmete,
vrať se spát, starče s přísnými tahy,
s bolestí, jež tě v záhrobí hněte,
daleko čas je, nežli mír blahý
církvi tvé vzkvete!
88
LEGENDA ŠTĚDROVEČERNÍ.
Svatvečer vánoc blouznivý
svou poesii přede;
dnes svatý žebrák z Assisi
s svou duší hovor vede:
„Věru, zlý pych to od tebe,
čeho’s ty žádostiva;
v prach skloň se k zemi pokorně,
ať slza kajíc splývá.
Ó považ, k tobě snést se má
tvůj Ježíš, sladké děcko?
po kterém vzdycháš noc i den,
tvůj milý Bůh, tvé všecko?
Je těžko jemu pro pláč tvůj,
tvá žádost děsí smělá;
ó dočkej, smutná, okamžik
až bílá vyjdeš z těla.
89
Vím, chtěla bys být jeslemi,
jej pokolébat chvilku,
svou náruč jemně podestřít,
dát lokte za postýlku.
Ach, tebe vzíti na lokte –
nad rozkoš archandělů!
své srdce vroucně přitisknout
k svatému tvému tělu.
Ó Pane, teď se matou mi
juž na rtech všecka slova;
přijď! – sám juž hořím po tobě –
do bytu žebrákova.
Mě žádost pyšná schvátila,
juž není vyproštění,
za věčnou muku stojí přec,
tě mít jen okamžení.
Mé ruce láskou třesou se
a výš se rozestřely!“
tak svatý žebrák z Assisi
děl, prostřed stoje celly.
A náhle s nebe hvězdy vše
sem vtryskly v chudou síni,
bílými jejich paprsky
se mihli cherubíni.
90
Na vzpiatá světce ramena
se Jesulátko sklání:
a svatý žebrák nejsladší
pěl chvály do svítání...
Hoj, doba divů mystických
snad nikdy nepomijí;
zas vánoc božský svatvečer
svou přede poesii.
V ní touha roste blouznivá,
a srdce bije prudce:
ó Bože velkých zázraků!
A vztáh’ jsem k nebi ruce...
91
NA ALVERNU.
Na vrchu Alvernu
duši svojí lék
tam hledá v rozjímání
světec František.
Vzplál touhy jeho žár,
hoří v plameni:
kříž Kristův nésti chtěl by
na svém rameni.
Své údy na něj vbít,
srdce zotvírat;
jak na oltáři na něm
tělo Bohu vzdát.
Tak jednou bolestí
s Kristem zápasit,
tak jednou branou za ním
v sladké nebe vjít.
92
Však srdce jeho přec
tu má pochybnost:
zda láska jeho všecka
nebi velká dost!
Kdo dá mu znamení,
lásku zpečetí,
že silna jest a hodna
Krista objetí?
„Tvá láska nebe div,
žasnou andělé;
máš božskou její pečeť
nésti na těle.“
A před ním na kříži,
rozpiat do stran dví,
na bílých křídlech Seraf
jako slunce skví.
A ruce, nohy, bok,
tam pět růží žhne;
jak z výhně odtud střílí
blesky plamenné.
Tvé tělo – jeho terč –
jimi probíjí,
pět ran se na něm skvoucích
v purpur rozvíjí.
93
Na rukou, na nohou
jak by hřeb se vbod’,
do boku jakby zajel
prudce kopí hrot.
A vůní kane krev,
rudé korály,
a v bolestech se těla
touha rozpálí!
Má duše, nevěsto,
jak jsi ozdobena teď;
tvůj ženich – Kristus čeká,
leť, ó leť!
94
SV. LUITGARDA.
Tvůj obraz zřím jen před sebou,
jak v snění nade mnou se sklání,
tvůj obraz se světice velebou,
s mystickým pelem odříkání.
Ó Luitgardo! čím byl tvůj život, čím?
jas dne v tvé mrtvé zřítelnice
plál marně a svým leskem stříbrným
noc míjela tě za měsíce.
Tvůj život jinam obrátil svůj spád,
v ty horizonty mystické a slavné,
kde nad tisíce sluncí musí plát
to Světlo nezrozené, dávné.
Tam odtud tvář tvá brala bílý jas,
jenž sladce hrával kolem retů,
zpěv něhu vroucí, až se jemně třás,
svou krásu zjev tvůj jiných světů.
95
Tvá lilijová duše – skvoucí pel,
jenž ležel na dně uzavřený,
a přes něj burácivě život šel,
však nechal v bázni nedotčený.
V tom objetí však v chvíli poslední,
když Kristus ruku s kříže snímá,
proč náhle v oku tvém se mrtvém dní,
když nevěstou tě obejímá?
Když duch již rozpial křídla do nebes,
proč zahořely očí svíce? –
„To lásky jeho blesk se prudce snes’
a zapálil mé zřítelnice!“
96
FLAGELLANTI.
Mnich.
Svět stal se Bábelem, hřích jeho věží,
na hory stoupla, k nebesům až běží;
vše otrávil juž sirný jeho dech,
ať starce vzpomínky, ať dětí sen,
on smilstvím vlní panen ňadra v spěch,
jak úsměv nestoudný plá na rtech žen,
jed smrtelný v jinochů krvi hýří.
A Jahve napial luk, v hruď lidstva míří!
Sbor.
Ó Pane, smiluj se nad hříšným světem,
na poli tvém jsme hnijícím jen květem;
ó smiluj se, své tělo na krev zhnětem,
jen duši zachovej po žití kletém!
Mnich.
Hle, Sabbaoth má ruku napřaženou,
juž kmitá dutek blesk, kde mraky ženou,
97
zor zapálil mu spravedlivý hněv,
jak ňadra dmoucí oblaka se chví,
tvůj život chce, tvou tryskající krev,
juž žíly otevři a roztni v dví:
výš zvedněte svých bičů škorpiony,
šat dolů rvete, strhněte vše spony!
Sbor.
Ó Pane, smiluj se nad hříšným světem,
na poli tvém jsme hnijícím jen květem;
ó smiluj se, své tělo na krev zhnětem,
jen duši zachovej po žití kletém!
Mnich.
Jak valí se krev žhavá každým údem,
už těhotná jest chtíčů hříšným pudem,
jak červ ti nahlodává ctnosti plod,
jak housenka se balí v zásluh list,
až uschlý padá k zemi větrům vhod;
ó kam jej smete jejich svár a svist!
vše marno jest, ať duch se k výši vzpíná,
v tvých žilách, v krvi tvé, vše vina, vina!
Sbor.
Ó Pane, smiluj se nad hříšným světem,
na poli tvém jsme hnijícím jen květem;
ó smiluj se, své tělo na krev zhnětem,
jen duši zachovej po žití kletém!
98
Mnich.
V ta ňadra bílá, ó jen udeř pruty,
zder mramor těla svého nedotknutý,
ať krev tvá stříká jako skalní zdroj;
své dutky vetni v ožehnutou plec,
Bůh mstitel čeká, prodlévat se boj,
jak obětní tvou vyleje krev přec;
nach její zedrané tvé smyje boky
křtu krvavého zázračnými toky.
Sbor.
Ó Pane, smiluj se nad hříšným světem,
na poli tvém jsme hnijícím jen květem;
ó smiluj se, své tělo na krev zhnětem,
jen duši zachovej po žití kletém!
Mnich.
Šleh tisícerý v skálu těla tříská,
juž purpurný zdroj v pramenů stech tryská,
a duch se ztrácí v rajském vznícení,
v říš vidin otvírá svůj jasný zor:
Hle, Kristus, sladké duše zjevení,
juž s nebe sstoupá, přes vrchy jde hor,
má ruce rozpiaté a rány rdící,
bok otevřen, krev rudě splývající!
99
Sbor.
Ó Pane, smiluj se nad hříšným světem,
na poli tvém jsme hnijícím jen květem;
ó smiluj se, své tělo na krev zhnětem,
jen duši zachovej po žití kletém.
Mnich.
A Jahve ohromný luk na plec věsí,
blesk hněvu uhasnul již v mraků směsi,
svou ruku napřaženou zase stáh’
a hledí s úsměvem v hloub vašich ran;
zní andělů ples v nebes výšinách,
vám palmy nesou – boj je dokonán:
ó duše, holubičko, těla stěny
juž vetché opusť, ráj je otevřený!
Sbor.
Ó Pane, smiluj se nad hříšným světem,
na poli tvém jsme hnijícím jen květem;
ó smiluj se, své tělo na krev zhnětem,
jen duši zachovej po žití kletém!
100
PÍSEŇ O SV. ARNOLDU, CITARNÍKU.
Ó Arnolde, ty tvůrce sladkých zpěvů,
jenž divem zladil’s často do úsměvu
tvář Karla císaře a přátel všech
a chudým láskou v radost mnohý vzdech.
K tvé cti ať zazní vroucně moje lýra;
hle, z věnce zásluh jeden květ jen sbírá:
snad ještě dnes tvůj v nebi vlhne zor,
když vzpomínáš těch bědných dětí hor.
Je bída trávila a křehla zima,
ty’s jediný jen v hloubi trpěl s nima
a z prázdných krbů ledový ten chlad
ty’s cítil nitrem vlastním pronikat.
I vešel’s k císaři a mužně pravil:
„Můj císaři, nech jindy bych tě slavil,
však dnes les dej mi v dar, jejž objedu,
než skončí hody tvého obědu.“
101
A mžikem skočil’s na kůň v zápas tuhý;
když jeden znaven, blýsknul tryskem druhý:
„Jen hoduj, Karle, Bürgerwald už mým,
vám, chudí, zůstavím jej dědictvím!“
I dnes, kdy zahledí se nad oblaky
ty děti hor, jim vlhnou ještě zraky. –
Věř, z krbu chudých nejkrásnější zář
tvou v sboru přeblažených krášlí tvář!
102
SV. VÁCLAV.
Že tebe, světče nejdražší ze všech,
jenž jako květ se zářivý skvěješ,
že tebe neušetřili bláta,
líto mi nejvíc!
Že básník přišel národu tvého,
jenž aureolu se skrání čistých
chtěl tobě srazit, v nízkost tě strhnout
v potrhlé vášni.
V tvou cudnou duši, lilije kalich,
chtěl vilnost hrubých barbarů nalít,
svých vášní plevel v líchy tvé sázet
na posměch luze.
Co urazilo ješitnost jeho?!
Tvá zbožnost žhavá, jižto si tajil,
jí v temnu noci dávaje planout
na prahu chrámů?
103
Či nevýslovná láska tvá k lidu,
jejž jemnou dlaní k výsostem zvedal’s,
jak matka dítě na rukou choval,
modlit se učil?
A v bědách těžkých, zlomen kdy zmíral,
ty’s štědrý dárce přicházel k němu
a rty své vroucně na rány jeho
hojivě přitisk’.
Jak za štít prsa vystavil’s mužně,
bys války řeže krvavé stavil;
přec nade všecko miloval’s pokoj,
nejdražší úděl.
Jen podlým zhrdal’s úkladem vrahů,
jak Caesar kdysi, zhaliv se v purpur,
dal’s proklát srdce bratrským mečem
na kruhu chrámu. –
Teď, když jsi dávno odešel od nás,
v tvé svaté vtrhl dědictví básník,
by rozbil erb tvůj, trofeje zdeptal,
vraždil tvé jméno!
Msty nemáš k smělce perfidním veršům,
jak když ti v nohou bratrovrah ležel,
jen v očích plá zas bolestně: „Bůh to
odpusť ti, bratře!“
104
SV. STANISLAV.
Lilije bílá – nalomený květ,
spíš anděl, na chvilku jenž k zemi sléť,
na lůžku chorý svatý Stanislav,
smrt přísná stojí u lože mu hlav.
Co duši jeho jímá, jaký žal,
že v slzách hořkých pohled jeho vzplál?
Po Bohu teskní, slasti nejvyšší,
a nikdo jeho proseb neslyší.
A dojemný ať jeho pláče vzlyk,
však tvrdých srdcí kolem nepronik’.
Tu v tiché žalobě dlaň k nebi zved’,
ke kříži v bílé ruce vroucí hled.
A tak se jeho rtoma třásl pláč:
„Ty, Pane, sám se smilovati rač!
105
jenž v života’s mne chránil úskalích,
kdy v mdlobách klesal jsem, ty’s vždy mě zdvih’.
Přijď ke mně, Pane, zdroji milosti,
ať duše má tě v hloubi pohostí;
je lačná k smrti – a ty’s sladký hod,
tak žízní – a ty’s pramen živých vod;
a má-li v dál se věčnou silná brát,
chce prve na tvém srdci pookřát.“
Tak steskem chvěl se v modlitbě mu hlas,
slz perly padaly mu s tmavých řas...
A stín jak večera, hle, kolem rosť,
sám Ježíš sstoupá v jizbu, sladký host.
A jizba jeden lesk a jas a třpyt,
andělů slyšet zlatá křídla chvít.
Blíž Kristus, blíž se nese jako dech
a úsměv na božských mu hraje rtech.
A v rukou jeho svatá Hostie,
jak když se bílá růže rozvije.
A na rty horečné mu klade ji,
své rámě kolem šíje ovíjí.
106
Jej líbá v bledou skráň a v tichý zrak,
a duši jeho bílou zvedá nad oblak.
A v tichu jizby chvěla vůně tu,
jak bílé růže voní v rozkvětu;
na stěnách jas a třpyt se ještě mih’,
však na loži svém světec ležel mrtev, tich:
Lilije bílá – nalomený květ,
spíš anděl, na chvilku jenž k zemi slét’.
107
K PĚTISTYLETÉ PAMÁTCE 20. BŘEZNA 1393.
Ve rakvi stříbrné ve mocném pohnutí
nesou jej andělé na bílé peruti
v sklonu, jak úcta je jímá;
uprostřed zbožného ruchu a víru
pod palmou vítěznou, spiatý snem míru,
tiše on dřímá!
Děl král: „Sup, žárlivost, mě zvolna sžírá,
jak láva nitrem proudí vášně žeh;
můj život stměl se náhle jak noc čirá
a srdce sténá v zášti plamenech.
Ó rci, co dělá choť má při zpovědi,
ať vzplane msta má tvojí odpovědí
jak bleskem nebesa, ať ztrestám hřích!“
Však mlčel Jan, tak bled a tich.
Ve rakvi stříbrné ve mocném pohnutí
nesou jej andělé na bílé peruti
v sklonu, jak úcta je jímá;
uprostřed zbožného ruchu a víru
pod palmou vítěznou, spiatý snem míru,
tiše on dřímá!
108
A šílí král, jej srazil těžce k zemi:
„Pod pěstí mou se pouta rozletí,
jež víží jazyk tvůj, ó svědku němý;
já roztavím ty kruhy pečetí,
jež drží tvoje ústa mlčelivá;
ó mluv, než rty své žádostivá
k tvým bokům pochodeň má přikloní!“
Jan mlčí v žáru pochodní.
Ve rakvi stříbrné ve mocném pohnutí
nesou jej andělé na bílé peruti
v sklonu, jak úcta je jímá;
uprostřed zbožného ruchu a víru
pod palmou vítěznou, spiatý snem míru,
tiše on dřímá!
Vzkřik’ v hněvu král: „Nuž němý věky věků
a němá jeho památka ať jest,
jej v stínu noci vrzte tajně v řeku,
v té noci šeré bez záře a hvězd;
smrt zlomí pečeť, v ústa jeho sáhne,
v prach jazyk setře ať po době dráhné;
pak velká pomsta má jest sytá dost!”
A mlčí Jan, vší bázně prost.
Ve rakvi stříbrné ve mocném pohnutí
nesou jej andělé na bílé peruti
v sklonu, jak úcta je jímá;
109
uprostřed zbožného ruchu a víru
pod palmou vítěznou, spiatý snem míru,
tiše on dřímá!
Jdou věky, z hloubi věčnosti se valí
přes trůny knížat, koruny a nach;
Kde všecky triumfy tvé pomsty, králi!
zda zachvěje se popel tvůj a prach?
hvězd tajuplná záře nad čí skrání
se po stoletích skvoucí ještě sklání?
zda slyšíš život ten a zbožný ruch,
či mluví k lidu tvému duch?
Ve rakvi stříbrné ve mocném pohnutí
nesou jej andělé na bílé peruti
v sklonu, jak úcta je jímá;
uprostřed zbožného ruchu a víru
pod palmou vítěznou, spiatý snem míru,
tiše Jan dřímá!
110
SV. PROKOP.
(K 700. jubileu jeho svatořečení.)
Tvůj gigantický zjev z mlh věků vstává,
laur Nesmrtelných skráň tvou obetkává
a vítězných tvých zápasů.
Ó bohatýre, meč Tvou nebyl zbraní,
duch orlích vzletů, žhoucí v milování
dnes ještě budí k úžasu!
V pluh myšlenky i satana jsi vkoval,
zryl skálu, k setbě zem svou připravoval,
jež vzešla v řadě tisíc let;
dnes úsměv nadzemský ti line s tváří,
žeň bohatá se na tvé líše daří,
tvá setba vzrostla, klas a květ.
Tvůj národ zde v tu opřen půdu Otčí,
vše drží, kam tvůj sáhne pohled očí,
tu nevývratně vroucně tkví;
a jazyk, jenž v tvém zvonil monastýru,
tu zpívá, jásá v daleku a šíru,
tvé nezmenšené dědictví!
111
My rozekvetli jak hůl Aronova,
kam’s vetkl nás, jak tvoje setba nová
a mythické tvé práce plod;
svou krví mrvili jsme líchy tvoje,
my mohutněli v porážky i boje,
jak jasan rostli podle vod.
Jsme věrni Bohu tvému, tvoji syni;
s týmž žárem lásky v srdcích do svatyní
dnes vroucně vstoupáme;
u téhož Stolu bílých Mystérií
nám jako tobě do nitra se lijí
táž slast i blaho neznámé.
Jak Mojžíš slavně v desky Budoucnosti
ty’s psal nám svatý Zákon velkých ctností
a silné Sebedůvěry;
tvůj hněv jak blesky šlehal v nepřátele,
však sladce tekla modlitba tvá v celle,
v níž trávil’s život veškerý.
Jak patriarcha národu šel’s v předu,
žár mučedníků plál ti ve pohledu,
vždy za lid v obět hotový;
nám sladké dálky’s v obzor vyčaroval,
když krok náš ve mdlobách se podlamoval,
i zaslíbené Království.
Dnes zbožně zmlklí chvílí velebnosti,
tu skláníme se před prachem tvých kostí,
dech Minulosti dotk’ se nás;
112
tvůj duch jak orel náhle z Věků temna
se vznesl a svá křídla přetajemná
nad námi prudce rozetřás’.
Tvá blízkost magický žár nítí znova
a jako kdysi na proroka slova
nám svatý zápal v srdce pad’;
aj, ve plameni Ohně tajemného,
náš Věstče svatý, podle ducha tvého
my cítíme se znovuzrozovat!
[113]
IV.
LEGENDA O SV. DOMINIKU.
[115]
1.
NAROZENÍ SV. DOMINIKA.
Nocí divá bouř se žene,
jak psů smečky vypuštěné,
v její vytí blesk jen šlehá
obrovskou jak pochodní.
Těžká tma se po všem plazí
jako smutek, který vchází
v hrdý zámek Calarogy,
který svítí bíle z ní.
Nevlídný host jindy v chatách
chodí světlých po komnatách,
kolem lože paní zámku
stále úže obchází.
Chvíle rodičky se blíží
a s ní myšlenky víc tíží:
jaký los to sladké děcko,
které přijde, provází.
117
Do modliteb spíná ruce:
Bože, popřej matky muce
jeden pohled v žití taje,
jež tvé oko pouze zná.
A juž klesá na víčka jí
rej snů, které otvírají
její touze horečnaté
těžké brány Budoucna.
Ha, co vidí v rozšílení!
ach, to ani děcko není,
po němž prahla silou duše –
matku chvátí hrůzy děs!
Úzkost smrti v sobě cítí:
Hle, co z lůna juž se řítí,
s pochodní to se sršící
v rudé tlamě černý pes.
Vzkřikla! – a pak klesla v mdlobě;
a té chvíle sladké robě
zakvílelo prvním pláčem,
zaplakalo vedle ní...
„Probuď se jen, bledá paní,
zaplaš smutek se svých skrání,
smilování Boží velké
děs ti v radost promění.
118
Syn tvůj – strážce stáda bdělý
bude svému Spasiteli
proti vlkům v rouše ovčím,
věrný ,canis Domini‘.
Žhavou lásky pochodní tou
vznítí víry jiskru skrytou,
jež teď v lidstvu doutná sotva,
Kristu v požár jediný.
Věz, že nikdo nerozmnoží
do všech konců slávu Boží,
jak to dítě, které tiší,
jak bouř venku, už svůj vzlyk.
Podle božské tvojí vise,
a jak září Věčna v knize,
jméno jeho nesmrtelné
nechať sluje Dominik!“
119
2.
PŮVOD SV. RŮŽENCE.
Sedmkrát už rozšuměl se
Toloský les ptactva zpěvem,
sedmkráte probudil se
Vesny zářným pod úsměvem.
Sedmkrát, co Dominikus,
dlouhou cestou utýraný,
umrtvený dlouhým postem,
vkročil v města hrdé brány.
V srdci plál mu nadšení žár,
na rtech meč té výmluvnosti,
kterým krušil hydru bludů,
jež se v nitru lidstva hostí;
kterým krušil pouto hříchu,
pekla moc, jež převeliká
světa půl i Tolosu juž
ramenem svým obemyká.
120
V srdce hřímal zatvrzelá,
divy tvořil neslýchané:
v bludech tonou, v bludech hynou
stále ještě Tolosané.
Hle! teď v šerém stínu lesa,
Tolosu jenž obepíná,
Bohu svému žaluje to,
v modlitbách dlaň k němu vzpíná.
Tři dni leží na své tváři,
tři dni dlouhé v žízni, hladu
bičuje se do krvava
od východu do západu
a ret šeptá v zanícení:
„Pane, nehoden jsem, vím to,
ale pro krev Krista drahou
nepohrdej lidem tímto;
ukaž cestu, která jistě
vedla by je k nebes bráně,
a třeba-li oběti snad,
život můj i vezmi za ně.
Panno svatá! v moři bludu
jediná ty hvězdo skvící
tonoucím a pobloudilým
budiž vlídnou prostřednicí!“
121
A zas k zemi hlavu sklání,
po tvářích mu slzy hrají,
že i lesů tmavé sbory
ve svých hymnách umlkají.
Aj, tu šerem jejich větví
bystřinou se záře leje,
divnou bázní, divnou tuchou
Dominiku hruď se chvěje.
Tam, kde strmí holá skála,
spiata hložím růže plané,
bez mechu i beze květů,
sladký zjev mu v ústret plane.
Pod korunou z drahokamů
kněžna nebes usměvavá,
jako v noci letní měsíc
z modrých hor když jasně vstává;
dolů s ramen něžných splýval
plášť, v němž hvězdami se skvěly
jasné perly – svatá stráž ji
andělé tři provázeli.
Jeden ruce v jedno spiaté.
z očí plá mu svatá víra;
tam, kde kotví jeho naděj’,
druhý v snění k nebi zírá.
122
Třetí tiskne ruku k srdci,
jež se vroucí láskou zmítá.
A v jich středu svatá Panna
Dominika sladce vítá:
„„Synu můj, hlas modlitby tvé
vyslyšel Bůh i tvé lkání,
jenžto láskou neobsáhlou
ke všemu se tvorstvu sklání.
Zdrávas bylo zvěstí sladkou
lidstva spasení a míru,
zdrávas v srdce pobloudilých
ztracenou má přinést víru;
i to, co mé srdce jalo
radostí kdy, hořkým žalem,
na věky co ozdobilo
slávou v blahu neskonalém,
v jedno splétej v modlitby nit,
v list jak růži k věnci pojí;
a pod štítem andělů mých
zvítězíš v tom těžkém boji.““
Umlkla jak letní vánek,
když se v květech vonných znaví;
pod plášť její hvězdotkaný
Dominik své sklonil hlavy.
123
Slyš! to hudba touhy plná,
ne to hymnus archandělů;
vlny bijí k jeho sluchu,
vlny plesné k jeho čelu.
Zdrávas! zní to z dálky, z blízka,
jako by byl u jesliček;
ach, ty drahé rozpomínky
slzou vroubí řasy víček.
Zdrávas! chví to z dálky, z blízka,
to, ach, tesknost srdce drtí;
Golgotu zří zkrvácenou
a kříž – žalný obraz smrti.
Zdrávas! hřmí to z dálky, z blízka,
což to plesy vyznívají;
tak se nebe otevírá,
když se noha blíží k ráji.
Ohlas v dálce odumíral,
záře hasla na korunách;
ale jako bouře hřmí to
Dominiku v srdce strunách.
Cítí při tom: jeho víra
v duše hloub svůj kořen noří,
jeho naděj’ v obra sílí,
láskou celé nitro hoří.
124
A když povstal, jaký div to?
tam, kde stála Matka Boží,
v trojí věnec rozkvetlo se
planých růží ostré hloží.
Pochopil to Dominikus,
jako trní zkvetlo v růže,
modlitbou tou, milostí též
srdcí poušť že zkvésti může.
V náruč vzal ty růžověnce,
kráčel v město odhodlaně,
zdrávas! zdrávas! velkým hlasem
prozpěvuje svaté Panně.
V jeho zpěv tu nebes divem
zvonů hlas se rozburácel,
že vzdor srdcí zatvrzelých
přemožen se v niveč kácel.
Hle, juž rostou zástupové
kolem světce Dominika;
led jim taje kolem hrudi,
v modlitbě ret pláčem vzlyká.
A z růženců vůně vstoupá,
divná vůně, opojivá,
vzpomínkou, již v nitru budí,
chladné duše rozehřívá.
125
Roztouží i srdce jejich
po otecké víře svaté,
lítostí se bijou v prsa,
k nebi nesou ruce spiaté. – –
Červánky když ovinuly
do růžence město k ránu,
růžencem už Bohu vzplálo
také srdce Tolosanů.
126
3.
TRNOVÁ CESTA.
Dominikus, sluha Páně
nadšený a přehorlivý,
který věrně bez únavy
kázal slovem, kázal divy,
kladivem byl v srdce lidská,
zbloudilá a nevěřící,
v stínu bludů, v noci hříchů
zářivou byl Krista svící.
Jeho slovo bleskem bylo,
kterým v nitro lidu hřímal,
jeho srdce plamen bylo,
kterým světy k víře vznímal.
Dny a noci v samotě dlel,
teď se vracel do Tolosy
postem dlouhým umrtvený,
bez sandálů, jenom bosý.
127
A juž bloudil dlouhou chvíli,
kolem jenom skalní tesy,
propasti a divé rokle,
mlčelivé za tím lesy.
Aj, tu jako divem Božím
poutník jede na svém mezku;
táže se ho Dominikus:
„Znáš-li, bratře, k městu stezku?“
Chmurný pohled, drsné slovo,
ptá se poutník zbloudilého:
„„Známá jest mi tváře tvoje,
pověz prve jména svého!““
„Dominikus, sluha Páně!“ –
„„Dominikus, kladivo jsi
bludařů prý, nevěřících,
bít je kráčíš do Tolosy?
Nuže, pojď jen, povedu tě;““
v jeho tváři úškleb hraje,
a juž stoupá na mezku svém
až propastí na okraje.
Drsná cesta, drsná, dlouhá,
samé trny, samé hloží,
bez listí i beze květu,
bez sandálů sluha Boží.
128
„„Kladivo jsi nevěřících,““
šeptá vůdce, bludař mstivý,
„„tomu stejno, trn jak růže;
uvidíme Boží divy.““
Ale Dominikus kráčí
tiše za ním v rozjímání
a modlí se na růženci,
v srdci blaho, jas má v skráni.
A jak pouští vždycky zrno,
na sta růží kolem zkvétá,
tam kde trn byl, růže hoří,
a kde skála, mech se splétá.
Po růžích jde Dominikus,
jejich vůně kol se houpá
a na jejich vonných vlnách
jeho duše k nebi stoupá.
Po růžích jde Dominikus
a po mechu hebce kráčí;
bázní chví se bludař mstivý,
vrhá se mu k nohám v pláči:
„„Odpusť, odpusť, svatý muži,
nesvolávej tresty Boží;
nenávist má zavedla tě
na tu stezku plnou hloží!
129
Zkoušet chtěl jsem pravdy sílu,
trnem zranit nohu tvoji,
a ty’s pravdou zranil srdce,
přemožen jsem v tomto boji.““
Dominikus v požehnání
na skráň jeho ruce vloží:
„Zranil-li jsem pravdou srdce,
ó pak zkvete, jak to hloží.“
130
4.
SATANOVO POKUŠENÍ.
Na modlitbách v rozjímání
Dominikus večer tráví,
neví, že již hvězdy zlaté,
že plá měsíc usmívavý.
Nevidí těch stínů kolem,
jak se táhnou zevšad k němu,
že juž půlnoc sklonila se
k všemu kraji umdlenému.
Na modlitbách v rozjímání
světec tváří k zemi leží;
nevidí, jak satan hněvně
každý jeho pohyb střeží.
Nevidí, jak šerem chrámu
zlostí oko jeho blýská,
jak se v klenbě nad oltářem
opatrně v temno stiská.
131
Vyrval stěny zdiva kousek,
teď se ušklíb’ pohrdavě,
zamířil jím k Dominiku,
po jeho pak hodil hlavě.
Ale zbožný Dominikus
dál se hrouží v rozjímání;
roznítil se satan záštím,
po kamenu zas se shání.
Znovu hází drobné, větší,
vyrušit chce Dominika;
marná snaha! v ďábla nitru
divoká msta prudce vzniká.
Vyrve balvan, nahýbá se,
mrštit chce jím celou silou;
v tom se ohléd’ Dominikus,
úsměv oblévá tvář milou.
Kynul rukou, žehnal křížem,
šeptl tiše: „Jménem Páně!“
a juž tuhly satanovi
do kamene páž i dlaně.
Marně křivil snědé tváře.
pitvořil se směšně věru,
pištěl vztekem, škubal sebou,
kámen v ruce, visel v šeru.
132
A pak prosil, zapřísahal,
sliboval a prosil znovu,
Dominikus nepohnul se,
znal tu lítost satanovu.
Ale dál se modlil, modlil
k svítání až u oltáře,
až se v oknech rozhořela
červánková ranní záře.
Teď poručil satanovi
kámen složit v místo jeho,
pak jej vyved’ z dveří chrámu
ztuhlého a zmučeného.
Od boku vzal dutky svoje,
jimiž mrtvil vlastní tělo,
a pak pravil k satanovi:
„Aby se ti nezachtělo,
znesvěcovat místo Páně,
překračovat svatých prahů,
vytrhovat z rozjímání,
hle! to vezmi na výstrahu!“
Zafičely větrem dutky,
dopadaly krupobitím,
bolestí se svíjel satan,
odpovídal k tomu vytím.
133
Když jej pustil Dominikus,
zařval satan potupený,
zatočil se prudce vzduchem,
střemhlav padl do Gehenny.
Horlivý je sluha Páně,
nikdy znaven v svaté práci,
ustane-li na modlitbách,
v pergamen se duchem ztrácí
V tajemství se Boží noří,
aby rostla jeho víra,
jako zlatém na výsluní
lil’je kalich otevírá.
Zapomíná na vše kolem,
jak to slunce na noc bledne,
jemu Slunce nestvořené
září v noci jako ve dne.
Nad foliant nakloněný
sotva ví, že luna vzchází,
jeho oko bloudí listem,
svíce plam je doprovází.
Co to? převráceno písmo,
hlavy dolů, vzhůru paty,
obrátí je trpělivě,
zahloubá se zas mnich svatý.
134
Však tu znovu! divno věru,
přeházeny všecky listy,
od prvního k poslednímu,
počmárány také místy.
A teď jako holubice
před jestřábem jedním rázem
zakroužily malou cellou,
zaletěly všechny na zem.
Udivený Dominikus
hlavu svoji zvolna zvedá,
hledí kolem, pátrá přísně,
kdo as pokoje mu nedá.
Aj, to rarach! zahlédl jej,
jak se šklebí v koutku celly,
v smíchu jak se oblizuje,
kucká se tam divoch smělý.
Podobu má paviána
škaredou a pestrolící,
ha, teď nadul tváře svoje,
chtěje zhasit také svíci.
Rozhněval se Dominikus,
popadl ho na temeni
za chlupatou jeho kůži,
až bolestí zuby cení.
135
Vzpírá se mu rarach marně,
vrtí sebou, vztekle vříská;
táhne blíž jej Dominikus,
svíci jemu ve dlaň vtiská.
„Za to, že’s mě vytrhoval,
svítit budeš k práci mojí,
nebudeš mi vrtět sebou,
ani škubat v nepokoji.“
Drží rarach svíci v pěsti
jako věrná světce stráže,
obrací i listy v knize,
jak mu světec prstem káže.
Dlouhá doba, dlouhá k jitru,
nežli vzplane zlatá zora,
nežli padne měsíc bílý
v červánkové moře shorashora.
A juž svíce dohořívá,
opičí chlup připaluje,
ale svatý Dominikus
čte a zbožně rozvažuje.
Odhodit chce rarach svíci,
kysele tvář při tom vraští,
prská slinou kolem sebe,
okem metá plamen záští.
136
Přísahá a zaklíná se
u Gehenny Dominiku:
,Neuzříš mne věru více
od tohoto okamžiku.‘
Usmívá se Dominikus:
„U kříže slib, lstivý ďase!
pekla práh že neopustíš,
nevrátíš se na zem zase.“
Slíbil rarach popálený,
před křížem se klonil k tomu,
propuštěn a soptě hněvem,
sotva našel cestu domů...
V tom zář vzplála na východě,
rozlila se v tichou cellu,
obklíčila jasem světce
jako zástup archandělů!
137
4.
SMRT SV. DOMINIKA.
Nad Bologní šedé nebe
zataženo jako k pláči,
který zní sem ze zástupu,
jenž se v tísni ve chrám tlačí.
Ve svatyni bologneské
Dominikus v kruhu bratří,
rozprostřený v prachu země,
tiše mře a k nebi patří.
Vyschlé tělo dlouhým postem
vetchý hábit sotva halí;
kolem pasu těžký řetěz,
jejž mu cizí viny spialy.
Probírá se z vytržení,
kam duch předběh’ nedočkavý;
ještě blesk mu v tváři hraje,
když tak sladce k bratřím praví:
138
„Bratří milí, koruno má,
smutek váš mě hořce tíží,
vaše slzy, pláč a vzdechy
nejtěžší mi mezi kříži.
Vyjasněte svoje líce,
rozradujte svoje nitro,
jako východ červánkový
vy jste lidstva druhé jitro.
Vy jste zástup apoštolů,
nové símě mučedníků,
a já viděl vaši slávu
právě v tomto okamžiku.
Bílé chory nebešťanů,
jako sněhy roucha skvělá,
jako slunce v letním žáru
zář se vaší tváří střela.
A kde pramen žití tekl
s tajuplné božské výše,
opálové nořili jste
s cherubíny svoje číše.
Ale rozkoš nad rozkoše,
slávy nevýslovným hodem,
svaté Panny, božské Matky,
že jste byli doprovodem.
139
Pěli jste jí jak své Kněžně
sladké písně, sladké chory,
zamlklo se celé nebe
mezi andělskými sbory.
Hle, to mzda je vaší práce,
bojů vašich triumf skvělý,
jež mi ruce božské Kněžny
na okamžik odestřely.
Nuže, bratří, koruno má,
zrno spásy všude sejte,
láskou žijte ke každému,
chudobou se odívejte.
A když v zápas těžký jdete,
v boji zjevném nebo skrytém,
růženec buď vaším mečem,
Kněžna nebes vaším štítem.
To můj odkaz, dědictví mé,
jako Otce rozloučení,
kéž Bůh vám to velkým divem
zjeví v tomto okamžení.“
A juž klesá, sinaví skráň,
na růženci ruka těžce
ještě snuje zrnka zvolna:
„Ave, Ave,“ ret mu šepce. –
140
Jaký jas to celým chrámem
rozlévá se do klenutí?
jakby nebe otevřeno
ku sladkému obejmutí!
A zpěv sladký nevýslovně
zaznívá sem s hůry dálný,
jakoby se blížil v jasu
velký průvod triumfálný.
Jakby vítězi vstříc vyšel
Nesčíslných zástup spolu,
a teď déšť se zlatý snesl
jako kdysi manna dolů.
Těžké vůně opájejí,
jaké člověk sotva tuší,
a v té vůni Dominikus
vydechl svou bílou duši...
Nad Bologní jasné nebe,
ve chrám lid se dere stěží;
v kruhu bratří Dominikus
pod růžemi mrtev leží.
[141]
OBSAH.
I. Legendy pravěku:Str.
Sit lux!7
Deus-Creator12
U bran ráje15
Smrt Kainova21
Konec potopy25
II. Legendy evangelické:
Pěstoun Páně29
Mariánská legenda31
U jesliček34
Tři králové36
Efeta42
Visio Dei46
Křížová cesta52
Obraz54
Velkonoční zvon. (K obrazu Luďka Marolda)56
V měsíčné noci58
Maria z Magdaly64
Judas Iškarioth67
Pentecostes69
Šavel71
III. Legendy křesťanské:
Živé pochodně75
Smrt sv. Pavla79
Sv. Lucie82
[142]
Str.
Augustin84
Řehoř VII.87
Legenda štědrovečerní89
Na Alvernu92
Sv. Luitgarda95
Flagellanti97
Píseň o sv. Arnoldu, citarníku101
Sv. Václav103
Sv. Stanislav105
K pětistyleté památce 20. března 1393.108
Sv. Prokop. (K 700. jubileu jeho svatořečení)111
IV. Legenda o sv. Dominiku:
1. Narození sv. Dominika117
2. Původ sv. růžence120
3. Trnová cesta127
4. Satanovo pokušení131
5. Smrt sv. Dominika137
E: tb; 2004
[143]