PĚSTOUN PÁNĚ.

Xaver Dvořák

PĚSTOUN PÁNĚ.
Juž vypučela z kořen Jesse ratolest, juž nalévá puk přesladkého květu; křik žalný letí se všech lidských cest, vzdech k nebi s millionu lidských retů. Bůh s trůnu hvězd se nahnul nad prostor, stín těžký smutku čelo božské clonil: ach, marně hledal vševidoucí zor, kam v ponížení, děcko, by se sklonil. Ten vlídný krov, kam sestoupil by rád, tu dlaň, jež vedla by jej v dětství chvíli, to srdce, jež by chtělo láskou plát, kam hlavu svoji v hořkém smutku schýlí. Od Libanonu, jenž se tyčí v mrak, až k Arabii, kde se život plazí; kde vadne květ a žízní zmírá pták, to srdce lidské nikde nenachází. 29 Až v myšlenkách svých zahleděl se Bůh v tvou bílou dílnu, muži z Nazaretu; Jak lilije plál před ním pak tvůj duch, tak plný vůně utajené světu. Ty nevíš, proč se chvíš! jako rosa v květ v tvé srdce cudné padá milost mnohá; ó připrav děcku jesličky juž hned, máš svatým pěstounem být svého Boha... Poslání:
Mé lýry píseň v pozdrav zní ti dnes, ve jménu lidstva letí ku hvězd lemu, se mísí v serafínů sladký ples, květ prostý vine k tvému diademu! 30