TŘI KRALOVÉKRÁLOVÉ.
Ne slunce tři to plují výšinou,
tři jezdci táhnou širou pustinou.
Jich roucho zlatem tkáno uměle,
královské vínky žhnou jim na čele.
Tak jedou zvolna stínem večera,
nad nimi hvězda září do šera.
Tu první jezdec jako v znamení
své nenadále přetrh’ mlčení.
,Ó bratři!‘ zahovořil jeho ret,
,tajemný osud nás tu v poušti sved’.
Čarovná hvězda, tajuplný jas
mě stejně v dálku vábí jako vás.
To bylo jednou, bratři, v polednách,
kdy v žáru slunce pták se ukrýt táh’,
36
stín palem hledal, štíhlých oliv les;
i v mou se duši tajemný sen nes’.
Sen předivný! Kraj daleký jsem zřel:
pln hájů byl a zahrad, hor, s jichž čel
nach červánků jsem viděl žhnout,
po stráních bílá města výš se pnout.
Tím krajem vidím zástup v dál se brát
a prostřed něho královský zjev plát.
„Hossanah, pozdraven buď, králi náš,
jenž ztracený ráj zemi otvíráš.
Hossanah, požehnaný na výsost!“
hřměl jásot všech a bouřil, mřel a rost’.
A zástup klesal k zemi, a svůj šat
i ratolest a květ mu v cestu klad’.
Já procit; noc juž tiše kolem šla,
tak plná kouzla, od vůně až mdlá.
A nebem místo měsíce a hvězd
zřím tuto hvězdu zářící se nést.
Tu vstala v duši věštba dávných let,
již v nocích bezesných jsem kdysi čet’:
37
„Až hvězda velká nebem zaplane,
král zlaté doby zemi povstane!“
Já spěšně vstal jsem, na cestu se dal,
v dar jemu korunu jsem zlatou vzal.‘
Pak zamlčel se, oko plné dum
za hvězdou pozvedaje k nebesům.
A druhý jezdec hlavou zakýval,
jak by se divil; mluvit pak se jal:
„Já v chrámě na modlitbách večer dlel,
kde obět zápalu jsem přinášel –
tož Bohu, který posud neznám mi,
to hvězdné nebe sklenul nad námi
a v prázdný prostor vykouzlil tu zem
s půvabem květů, se vším životem;
neb bůžků pitvory vše k smíchu mi,
však božství touhu, kdo ji utlumí?!
I nořím smutnou hlavu do dlaní
a vlahým křídlem sen ji zaclání.
Ne krále, kněze já zřel před sebou,
plál jeho zjev mi božskou velebou:
38
a v jeho dlani chléb a vína číš,
je zvedal nad vesmírem k nebi výš.
Jak obé vzhůru zved’, se zaskvěl chléb
a víno vřelo jako srdce tep.
A vůně nevýslovná k nebi šla,
zem blahem chvěla se a omládla.
V tom zmizel s očí mojich sen,
neb žhavý záře proud paď do oken.
Kam zasáh’ svatý jeho paprsek,
hned bůžků roj se řítil do trosek.
Tu zmaten k nebesům já vznesu hled,
tam rozvíjel se hvězdy rudý květ.
A v duši sladkou tuchu, v srdci ples,
já chtěl jsem poznat, kdo ten velekněz.
Hned vstal jsem, vzácných kadidel vzal dar,
v noc vyjel prudce, v srdci touhy žár,
až v tiché stepi můj vás dostih let;
to cíl můj, o němž chtěl jsem vyprávět!“
Své čelo, kam psal runy svoje věk,
zved’ třetí, plné vzácných myšlenek;
39
„„Znám bídu lidstva,““ hovor jeho měk’,
„„a marně bádal pro ni duch můj lék.
Kdys ponořen zas v trudných myšlenkách,
jdu břehem moře; slunce, krve nach,
se v propast kamsi hroužilo, a šeř
noc věsila v hor čela, na strom, keř.
Tu jak by slunce vracelo se zas,
zřím celé nebe hořet jeden jas;
já k nebi hleděl, v svaté hrůze něm,
a dálky hloubily se zázrakem:
Pahorek nevysoký, kříž je zřít
a na něm bílé tělo nocí skvít;
za ruce obě, nohy vbito v kříž,
na hlavě trnového vínku tíž.
A do tmy nad ním jenom rudý květ
té hvězdy jakoby se v nápis plet’.
Já četl zděšen a se v duši chvěl,
a znova četl: Světa Spasitel.
Vše zmizelo! jen hvězda zůstala
a v širou dál mě k němu volala.
40
Ne zlata skvost, ne vonných kadidel,
jen myrrhu vzácnou za dar vzít jsem směl,
na jeho rány její balsám lít,
horečný žár v nich zase utišit!““
Pak umlknul a rázem dal se v spěch,
by neslyšeli ňader těžký vzdech –
Zas jeli tiše širou pustinou,
nad nimi hvězda táhla výšinou.
A jeli v dumách plání jako stín,
až zapadli kams noci do hlubin. –
Jenom ta hvězda nocí ještě žhne.
neznámé ruky písmo tajemné!
41