ŠAVEL.

Xaver Dvořák

ŠAVEL.
Chřípě jeho chvějí se a šíří, cítí tryskající krev, prachem, který dusotem se víří, vystoup’ před ním Damašku juž zjev. Zřítelnice jeho zkrvavěly, lačný ret se vášní třás, prsty nervósně hned k meči sjely, který jímal kolem boků pás. Koni vztekle vjely ostny v tělo, že se vzepial šílený, za ním družstvo jeho osamělo... Leť, tys Israeli ztracený! Tvoje pýcha, Šavle, pokořena, na zemi se prostře hned, už msty pochodeň je zapálena, která porazí tě s koně v let. 71 Vyšlehne ti zraky zkrvavělé, v chřípě zavěsí ti kruh, a kříž vypálí ti na tvém čele, uková tě do řad Jeho sluh. Ty ji zdvihneš, Šavle, oslepený, a jí veden – Kristu vděk – jako kněz v dar první posvěcený zapálíš mu celý Damašek. 72